Článek
Celý život jsem nic neměla, dvě děti, často jsem byla ráda, že je jako samoživitelka uživím. Alimenty přišly jen sem tam a výplata na zaplacení nájmu a pár rohlíků.
Často jsem snila o vlastním domku, ale nikdy jsem na to neměla příjem a jako samotná matka se dvěma dětmi ani bonitu. Už jsem to skoro vzdala, moji partneři nebyli nikdy nijak movití a ani neměli tah na branku.
POTOM PŘIŠLA ŠANCE
Potkali jsme se v práci, já jsem byla již delší dobu sama a on po rozchodu. Byla s ním legrace. Začali jsme spolu chodit zprvu jen na kafe a později to přešlo ve vážnější vztah. Domluvili jsme se, že se přestěhuje ke mně, protože on měl malý byt a já dětem nechtěla měnit prostředí. Ze začátku to bylo asi jako všude, kde jsou děti, těžké. Nikdy se vlastně úplně neshodli, spíš se jen tak tolerovali s menšími výstupy. Postupem času mi začalo docházet, že když se naše příjmy dají dohromady, mohla by moje vysněná hypotéka vyjít. A tak jsem to naznačila příteli a ten se nijak nevyjadřoval.
A tak jsem šla do banky a zjišťovala jsem potřebné informace. První mi bankéř sdělil, že by bylo lepší, kdybychom byli manželé. To se mi moc nechtělo, ale pro můj sen všechno. Takže cíl číslo jedna byla SVATBA. Přítel se nijak nebránil, nevypadal, že by se do toho hrnul, ale po pár argumentech, jako, že už jsme ve věku a podobně nakonec souhlasil a byla svatba.
Nechtěla jsem moc otálet, protože už jsme byli ve středním věku a v bance mi vysvětlili, že nemáme moc času, aby splátky byly snesitelné. Ihned jsem zasedla k počítači a začala hledat dům v okolí našeho společného zaměstnání. Ceny mě dost překvapily. Nebyly zrovna nízké, i když s cenami dnes se to nedalo srovnat. Vyhledala jsem pár inzerátů a zašla za manželem, že bychom zašli na prohlídku. Moc se k tomu neměl, ale po několika konfliktech a když viděl, že se mnou nehne, nakonec souhlasil.
Nebrala jsem vůbec vážně jeho obavy, že už jsme na dluhy staří a podobně. Prošli jsme domů opravdu hodně, ale limit v bance byl hodně malý vzhledem k našemu věku.
Nakonec jsme vybrali menší domek kousek dál, než jsme chtěli, ale už jsem nechtěla čekat. Manžel nakonec trochu pod nátlakem souhlasil. Takže proběhly menší úpravy a konečně jsme se stěhovali. Celé jsem si to malovala růžově, ale já jsem se upnula na úpravu zahrádky a interiéru domu, zatímco manžela to nezajímalo. A tak pomalu děti vylétly z hnízda a manžel nadále jen chodí do práce a popíjí pivko u televize. Dokonce se odstěhoval do bývalého dětského pokoje, který zůstal prázdný. Nevím, jestli jsme se vůbec někdy milovali, nebo jsme jen nechtěli zůstávat sami.
A tak všechno, co chci, musím zařizovat sama a odstěhováním z ložnice skončil i sexuální život. Postupně jsme se domluvili na společném bankovním účtu. Samozřejmě na mém. Dávám mu jen co nejmenší kapesné, abych měla pořád dost peněz a stala se ze mě docela lakomá manželka. Nechci utrácet za jídlo, pivo a výlety. Chci si opravovat svůj vysněný domek a on mi to kazí. Nic nechce dělat, nic neumí, všechno je mu jedno.
Mu by to stačilo jen tak jak to je. Já jsem celý život byla chudá a jsem šťastná, že mám peníze na účtu. Jelikož má manžel děti z prvního manželství, tak jediná moje myšlenka je na to, abych se s nimi nemusela dělit, kdyby se něco stalo. Přece se můj vysněný domeček nebude prodávat.
Na jednu stranu jsem šťastná, že ho nic nezajímá hlavně ne, kolik máme peněz. Musím se zabezpečit. Na druhou, kdyby něco doma udělal, ušetřím daleko víc za řemeslníky. Ale on je prostě typ do bytu. Na co ho mám, na NIC. je pravda, že v domácnosti pomáhá, ale to je úplně všechno. A jinak jen nadává a nic, prostě nic. Sedíme doma a jezdíme do práce, copak tohle je život?
Často přemýšlím o rozvodu, ale jak s domem, to je hlavní problém. Ještě máme pár let hypotéky. A pak, nějak to musím vymyslet, nějak, aby se dům nemusel prodat a mé ušetřené peníze dělit. Za ty léta se to dost nastřádalo. Nemá na to přece právo, on by je neušetřil. Všechny by utratil, dodnes by byl v podnájmu.
Takže je to hlavně moje zásluha, nemá právo o ničem rozhodovat a už vůbec ne na díl peněz a domečku. Nejsem snad jediná na světě, ale v dnešní době musí člověk přece myslet hlavně na sebe, nikdo to za vás neudělá. Už nejsem malá, zamilovaná, naivní holka.
I takto může vypadat něčí život…
