Článek
Již za mých školních let, byla šikana. K počátku tohoto problému stačilo jen, aby do naší třídy přišlo pár nových žáků z jiné školy. Jedna hloupá poznámka jednoho z nich na adresu jiné dívky a šikana byla na světě.
Ostatní se té poznámky tak rychle chytli a docela nápaditě ji rozváděli. Bylo to na denním pořádku. Posměšky, dostatečný odstup, aby od ní něco nechytli. Ostatní holky jí dávali bonbony ze sáčku, když nechtěli, aby do něj ostatní chytli. něco by přece mohli chytnout. Nebyla nijak špinavá, ani hloupá, ale ani na výletě nikdo s ní nechtěl být na pokoji. Na lyžařský výcvik raději ani nejela. Nikdy tedy nedošlo k fyzickému napadení, ale psychiku měla na dně. Tolik trapných situací nezažila většina dospělých lidí. Začala se i vyhýbat vyučování a chodit za školu. Jelikož už to bylo v začínající pubertě, obava se svěření se rodičům byla velká. Přesto si všimla jedna z učitelek.
Vzala si ji pod křídla a oznámila tuto skutečnost třídní učitelce. Ta, i když byla něco, co dnes nazýváme školním psychologem, nereagovala úplně dobře a situaci řešila nedostatečně. Tento stav se vlekl až do ukončení povinné školní docházky. Vysvobození měl být přechod na střední školu. Nikdo tam její nehezké přezdívky neznal. Ale v její hlavě zněly pořád. Obava, že se všechno bude opakovat se raději držela v ústraní. Po nějaké krátké době přistoupila do třídy starší slečna. Očividně šikanu nezažila, ale tady se vše mělo změnit. Nikdo s ní nechtěl sedět v lavici . Její oblečení nebylo úplně moderní a vzhled nebyl modelky. I tady šikana začínala vystrkovat růžky. I když by si někdo myslel, že už u skoro dospělých lidí by to mělo být méně pravděpodobné, tak nebylo.
Možná to byla smůla, možná štěstí, že se tyto holky sešly a začaly tvořit nerozlučnou dvojku, která byla šikanovaná, ale ve dvou se to nějak lépe snášelo.
Po škole se tato situace opakovala ještě několikrát, asi ostatní vidí , že má člověk obavy a automaticky je tak nějak opomíjen nebo označován hanlivými slovy i v dospělosti. Postoj šikanovaného člověka bez terapie nebo nějakého velkého úspěchu nebude nikdy dostatečně přirozený. Vždy v něm zůstává nějaká obava z posměšků. Moje spolužačka se z citlivé holky stala velmi suverénní a navenek nedostupná. Jen někteří nejbližší asi ví, že kdykoliv má jít do nové společnosti lidí má strašné obavy a proto se někdy nechová úplně vhodně. Má problémy se sebevědomím, nemá se ráda a podle toho si vybírá i partnery. Navenek drsná uvnitř velmi zranitelná, toužící po ochraně před světem.
A ostatní spolužáci? Samozřejmě pořádají třídní srazy. Když vidí pozvánku, vždy se najde výmluva, proč nejít. Na pár srazech byla. Všichni se chovali normálně, jako by se nikdy nic nestalo. Na otázku mířenou na letitou šikanu každý odpoví, že to byla jen legrace a někdo si to ani nepamatuje.
Nebyly mobilní telefony, takže si to nikdo nenatáčel, ale některé situace byly dost vyostřené a aktéři přesně typy těch, kteří by to jistě rádi dokumentovali. Nevím, jestli by to bylo horší, kdyby ty trapné situace byly na internetu. Možná by to někdo zarazil.
Byly jsme jen děti, ale někomu šikana ovlivnila celý život, někdo to hodil za hlavu a s klidným srdcem na to zapomněl. Určitě je potřeba s dětmi mluvit a v případě nějakého problému se nebát změnit klidně i školu. Není výjimkou, že si dítě pod vlivem šikany sáhlo i na život.
Jak je možné, že si nikdo takové věci nevšimne, ani rodič, ani učitelé. Každá změna chování má nějaký důvod. A to by mohl mohl být první signál.
