Článek
Dříve bylo běžné, že starý člověk zůstával doma. O žádném domově pro staré lidi nebyla ani řeč. I když existovaly a o seniory pečovaly řádové sestry, až později sestry zdravotní. Každý, pokud to bylo možné, si svoje rodiče a prarodiče obstarával sám.
Co se změnilo a jak je péče o babičku nebo dědečka náročná? Nejprve si musíme říct, že domovů pro důchodce je žalostně málo. Na místo se čeká i 2 roky, a i když to není milá informace, vlastně čekáte, až některý ze stávajících klientů zemře. Podobná situace je i v domovech důchodců, kteří potřebují zvláštní péči, např. lidé s demencí, která je dost častá.
Když si chceme nechat seniora doma, musíme v první řadě zvážit, zda mu můžeme poskytnout dostatek péče a s tím souvisejícího času. Dnes lidé pracují do vysokého věku a nemohou si dovolit zůstat bez zaměstnání. Příspěvek na péči, který osoba dostane, nepokryje výdaje. V dřívější době byly ženy často v domácnosti, nebo už v důchodu a tato starost odpadala.
Dnes nám v tomto může pomoci místní charita nebo spolek, který se pomocí zabývá. Jsou schopni přivést oběd, pomoci s hygienou a s babičkou si i popovídají. Takže při troše dobré vůle, se to dá zařídit.
Jako větší úskalí vidím duševní zdraví a komunikaci v rodině.
Najednou si vezmete domů osobu, kterou znáte celý život, ale už dávno nejste zvyklí spolu žít v jedné domácnosti. Senior potřebuje zvláštní pokoj, soukromí bude méně, to je jasné.
Nečekané vpády do ložnice byly na denním pořádku. Naše babička měla lehkou demenci. Nesledovala, jestli je pět ráno nebo dvě odpoledne. Nezajímalo ji, že spíme po noční směně, nebo, že naopak brzy vstáváme. (Říká moje sousedka.) Nebylo to lehké, jelikož už nosila inkontinenční kalhotky, bylo potřeba zvýšené hygieny. Přemluvit ji do sprchy, někdy zabralo více času než samotné koupání. Nejčastější odpověď byla zítra.
A to bylo vlastně naše hlavní téma, hygiena. Umýt si po WC ruce a podobně. Několikrát jsme stěny na toaletě malovali, i dvakrát do týdne. Neustálé lítání s desinfekcí. Máte pocit, že to snad dělá schválně, ale ne, později jsme měli doma tchýni a situace byla podobná. Že by se tyto dvě osoby, které se znaly jen okrajově domluvily bylo nereálné. Například převléct postel byl strašný problém. Vše je prostě obtěžuje.
Další problém byl, že tchýně nechtěla chodit. Na rozdíl od naší babi. Nejlépe vše podat do postele a jelikož manžel se nechtěl hádat a zdržovat, vše ji podával k televizi. Až po nějaké době a zjištění, že mám pravdu se to trochu změnilo. Mezi tím, jí ochably svaly a byla ráda, že si odskočila. Přestala se o sebe starat, nehty, vlasy , za každým tímto úkonem byla hádka a vyčítání. Dalším jejich společným zvykem bylo lhaní, což samozřejmě ani jedna dříve nedělala. Odmítaly obě jakoukoli pomoc od kohokoliv cizího.
Nejhorší pro manžela bylo, že se neuměl postavit do role rodiče své vlastní matky, které najednou bylo potřeba říkat, co má dělat a trvat si na tom.
I když má další sourozence, kteří o matku jevili zájem jen velmi málo, veškerá péče byla na nás. A přesto byli stále opěvovaní. Dost ho to mrzelo. Ale to už tak bývá.
Ve výsledku jsme babi měli doma jak jen to šlo. Později, to už jí bylo devadesát let, přestala být schopná být sama doma. Ani jeden z nás s ní nemohl zůstat nonstop a museli jsme po dlouhé úvaze přistoupit k ústavní péči. Starali se tam o ni moc pěkně a my jezdili na návštěvy. Akorát jsem měla pocit viny, že kdybych si ji nechala doma a věnovala se jí, tak tu mohla ještě být. V tom domově nemají tolik času, aby každého nutili k pohybu několikrát denně a tak se její pohybové schopnosti značně zhoršovaly. Nedokáži posoudit, jestli by to tak bylo i doma. Nakonec zemřela na stáří.
Tchyně byla doma až do smrti.
V naší rodině nikdy nebylo zvykem, pokud to zdravotní stav dovolil, někam seniory umístit. Vždy se to dá zařídit. Je to na úkor vašeho soukromí, pohodlí, času, a hlavně psychiky. Ale i oni nám obětovali to samé.
Samozřejmě chápu, že to někde nejde. Ale někteří jsou i v domově spokojeni. Na konec, spousta lidí si to vyzkouší, než se najde volné místo. A třeba zjistí, že to není zase tak strašné a babička je přínosem do rodiny.
Přesto zastávám názor, že populace stárne a je potřeba mít těchto domovů víc. Hodně lidí nemá děti, které by se o ně postarali a skončí na sklonku života napospas osudu a stát by se měl za jejich celoživotní dřinu a přínos postarat. Nechceme přece, aby byli na ulici.
