Článek
Nikdy nebudete mít děti. Byla věta, která mi v mém mladém věku byla asi jedno. Byla jsem strašně mladá a o dětech jsem nepřemýšlela. Až nedávno, kdy mi můj známý, značně ovlivněn alkoholem řekl, že jsem jalová. Nemyslel to tak, ani vlastně neznal důvod, proč nemám děti.
Tak začíná další příběh z mého okolí.
Jak vlastně pohlíží okolí na tyto ženy, nemůžou vědět, jestli si život bez dětí vybraly samy, nebo to byl osud. A přesto si dovolí takovou poznámku. Před stolem, plným lidí, cizích, kterým není potřeba se s takovým intimním problémem svěřovat.
Je vlastně potřeba někomu takovou věc vysvětlovat, omlouvat se společnosti, že nemám dítě, které bude vydělávat na důchody.
Ale já jsem dítě chtěla, vždy jsem říkala, že budu mít čtyři. Ale osud chtěl jinak.
Můj život nebyl nijak idylický, i tak jsem si našla přítele a ve třiadvaceti letech jsme se rozhodli, že půjdeme na umělé oplodnění. Prošli jsme základním vyšetřením. Přítel si tenkrát změnil zdravotní pojišťovnu, aby hradila potřebná vyšetření.
Šli jsme na specializované pracoviště. Jenže pak nastal zvrat. Při jednom z vyšetření byli přítomni medici a já jsem to neunesla. Nějak jsem v tu dobu neřešila, jestli je to samozřejmé nebo ne. Přišla jsem s touto informací domů. Nečekala jsem reakci, která nastala. Bylo mi oznámeno, že on musel jít na toalety, aby naplnil zkumavku a já nevydržím deset lidí u vyšetření. Vznikla hádka, na jejím závěru jsem prohlásila, že se na to ještě necítím, že to odložíme. Odpověď byla, že teda už tam znova nepůjde a téma jsme na několik let odložili.
Uběhlo dalších pět let a náš vztah začal mít trhliny. Až jsem jednou odešla bydlet do bytu po babičce. Až potom mi přítel řekl, že to dítě pořád chtěl. Ale asi vázla komunikace. Dlouho mi volal a prosil, ať se vrátím. Nechtěla jsem v tomto vztahu pokračovat, chtěla jsem se vdávat, on ne. Prý až bych byla těhotná. Přišlo mi to, že by si mě bral jen pro to těhotenství. Nakonec jsme to ještě na chvilku zkusili, ale neklapalo nám to, a tak jsme šli každý svou cestou.
Pak následovalo několik dalších vztahů, ale ani jeden partner mi nepřišel dost zodpovědný (ani nebyl), abych do tohoto závažného kroku šla. Ani dnes nevím, proč jsem v nich setrvávala a dodnes lituji toho prvního, kde si možná stačilo jen víc promluvit. Ale je už pozdě.
Najednou jsem zjistila, že mám čtyřicet a vše je pryč. Ve vztahu už sice jsem pět let, ale opět si nejsem jistá, že by přítel schopen nás uživit. Chvíli jsem zvažovala pěstounskou péči. Alespoň dočasnou. Ale podmínky jsou moc složité, nemám vlastní bydlení, a to je asi největší problém. A nikdy ho mít ani nebudu, není to v našich možnostech. Moc ráda bych pomohla nějakému dítěti třeba z domova.
Stálé narážky v práci „Ty nemáš děcka, zůstaneš tu přesčas“, příspěvky k důchodu za dítě. A milion otázek od kolegů a známých. Jako by žena byla méněcenná, když nemá potomka.
Moje odpověď je jasná, pokud mají dva lidé sex a mají dítě, je to jednoduché. Ale v jiném případě si musíte být jistá, s tímto partnerem dítě chcete, a to po celou dobu léčby. Častokrát i opakované, stojí spoustu peněz a nemusí se povést. Buď vztah posílí, nebo položí.
Ale je to jen moje fráze, nemůžu mluvit za ostatní, ale dnes bych už tak nepřebírala. Nikdo není dokonalý a tady zvlášť platí staré známé „vybíral až přebral“.
Nikdy nebude vhodná doba, dostatek peněz, nespadne nikomu do klína dům. je taková doba, mnoho rodin žije od výplaty k výplatě v podnájmu, s nejistou prací.
Určitě ženám doporučuji nesnažit se o dítě až v pětatřiceti, může nastat problém a nebude dostatek času ho řešit. Biologické hodiny jsou neúprosné a nepočkají ani minutu.
