Článek
Kamarádce její přítel zachránil život, následně jí ho chtěl zničit. Jestli si to uvědomoval, či ne, posuďte sami.
Seděli jsme na zahrádce a chlapi popíjeli pivko, když se začalo stmívat, společnost se rozešla a zůstali jsme sami dva. Začalo mě divně pobolívat břicho. Nějakou dobu jsem tomu nepřikládala žádnou váhu. Po chvíli jsem najednou měla pocit, že musím do nemocnice. Nedokáži říct proč, bolest se nijak nezhoršovala. A tak jsem to oznámila svému, tehdy ještě kamarádovi. Se slovy, že pil a nemůže tedy řídit, mě odbyl.
Nakonec, po několika minutách se nechal přemluvit a do nemocnice mě odvezl. Když jsme prošli už asi tři oddělení a nikde nic nenašli, odkázali mě na gynekologii. Už jsem si připadala jako simulant. Po základním vyšetření mě sestra poslala na toaletu s nádobkou. A tam začal ten zlom. Najednou jsem těch deset metrů z wc nebyla schopna ujít a museli mě podepírat.
Diagnóza zněla hrozně, akutní gynekologický zánět a okamžitá operace. Když jsem se probrala, bylo mi strašně zle a zjistila jsem, že přijít o hodinu později, nedalo by se už nic dělat.
Takto začal náš vztah. Měla jsem se jako princezna. Když jsem přišla z práce, na stole bylo nachystané jídlo. Doma prakticky vše obstaral, jen, abych se nějak neunavila. Vozil mě, kam jsem si jen řekla a nikdy mi neřekl jinak, než nějak zdrobněle.
První velký problém nastal, když měl jít kolega z práce na vojnu. V tom čase byla ještě povinná a měla jsem jít na rozlučku, kterou mu ostatní kolegové připravili. Nechtěl mě pustit a dokonce mě uhodil. Nikam jsem nešla a po nějaké době jsme na tento konflikt zapomněli. On asi úplně a já jsem to brala jako úlet.
Když mě po nějaké době kamarádka pozvala na výlet do Itálie, byl jsem nadšená. Ubytování a jídlo zdarma, jen na útratu jsem si měla vzít nějaký obnos. Jelikož jsem u moře před tím nikdy nebyla, s nadšením jsem přijala. Dokonce i přítel mi to schválil, tak jsem odjela. Asi po dvou dnech mi přestal odpovídat na sms. Trochu jsem měla obavy, ale nechtěla jsem si kazit pobyt u moře hádkami. Takže jsem mu jen jednou zavolala. Když mě ujistil, že se nic neděje, nechala jsem to tak.
Po návratu, kdy nebyl doma, přesto, že věděl, že mám přijet a našla jsem utrženou šňůru od vysavače jsem nechápala. Dodnes si myslím, že lhal. Jeho vysvětlení bylo, že se chtěl oběsit, ale praskla. Důvod mi neřekl, ale už jsem toho začínala mít dost. Poslední kapka byla, když ho náš společný známý našel sedět v autě. Hadici od výfuku měl v okýnku a auto bylo nastartované. Prý jsem mu nevěrná, což jsem nebyla, jen jsem se zdržela s kamarádkou po práci. Posílala jsem ho na léčení. Nakonec souhlasil a strávil nějaký čas v psychiatrické léčebně. Chodila jsem za ním na návštěvy a domluvili jsme se, že se rozejdeme. Jenže jsme neměli ani jeden kam jít, takže jsme spolu zatím zůstali bydlet. Dohoda zněla jasně. Každý si může dělat, o chce.
Jednou jsme se z práce stavili na pivko. Přijela jsem domů asi o hodinu později než bylo obvyklé. Našla jsem v bytě jeho bratra, který po mně řval, že se kvůli mně chtěl zabít. BLBOST.
Další demonstrativní pokus. Podřezal si žíly a čekal, že přijdu. Když jsem se včas nevracela, začal mít strach, že umře a zavolal bratrovi o záchranu. Ten samozřejmě přijel a zavolal sanitku. Odvezli ho opět na psychiatrii.
Tentokrát, jsem za ním už jít nechtěla. Nakonec jsem šla, ale domluvili jsme se, že se po propuštění odstěhuje. Tak se i stalo. Obrečela jsem to, ale byla jsem ráda, že snad bude klid.
Ještě se chtěl sejít na kávu. Souhlasila jsem, ani nevím proč, asi z lítosti. A to jsem neměla dělat. Po opuštění kavárny, kdy jsme se pohádali a já mu řekla, že se k sobě nevrátíme, mě napadl přímo na ulici. Nezapomenu na ten bílý svetr celý od trávy. Nikdo mi nepomohl, byla to frekventovaná hlavní cesta a já jsem myslela, že tam umřu. Najednou přijela policie. Proběhl krátký výslech a dotaz, jestli chci podat trestní oznámení. Na jeho tvrzení, že mi nic neudělal, policie nedala.
Ještě jsem mu chtěla dát šanci a řekla jsem, že ne, jestli by mě někam odvezli, ať tam s ním nemusím zůstávat. To bohužel nešlo. Takže semnou počkali na taxi a odjeli.
Mnoho let jsem se mu snažila vyhýbat.
Nakonec jsem zjistila, že tohle dělal i bývalé ženě, měl pocit, že ji vlastní a ona mu ubližuje. Na sklonku života dostal důchod, protože měl nějakou diagnózu spojenou s psychikou. Ještě měl pak jednu partnerku, našel ji někde na ulici a později ho okradla. Zemřel poměrně v mladém věku na rakovinu.
Jakmile vás někdo začne citově vydírat, rozhodně to není zdravý vztah. Co kdyby se mu sebevražda povedla a já byla před celou rodinou na vině. Výčitky bych měla do konce života, i když vím, že jsem nic neudělala.
