Článek
V dnešním příspěvku trochu odbočíme od již tradičního tématu zvláštního živočišného druhu Homo-nákupus a soustředíme se na fascinující fenomén jedinců vykazujících výrazně zvýšenou potřebu aktivně šířit vlastní náboženské přesvědčení ve své bezprostřední blízkosti. Pro účely výzkumu je budeme nazývat Homo evangelizans. Pan Žižka by se nestačil divit a zmateně by sledoval celé dění zpovzdálí a bezpečí své vozové hradby.
Česká republika, jak víme, je v náboženském směru poněkud specifickým teritoriem. V zemi, kde se značná část obyvatel k žádnému náboženství nehlásí, je vlastně pozoruhodné potkat ty, kteří jsou ochotni vyrazit do ulic a bojovat za svého pána na kříži. Lze tedy s klidným svědomím tvrdit, že se jedinci tohoto druhu ve volné přírodě české kotliny příliš často nevyskytují a místo slunných míst preferují stinné kamenné habitaty, jejichž dveře se otevírají dokořán každou neděli a ti progresivnější z nich dostanou za účast i oplatku.
Ještě před samotným popisem mého prvního pozorování tohoto zvláštního druhu považuji za zcela nutné zdůraznit, že vůči těmto exemplářům nechovám žádné předsudky. Sama mám mezi následovníky Krista několik přátel, kterých si velmi vážím a proto považuji hanobení jejich životního přesvědčení za zcela bídné a neproduktivní. Ostatně každý živočišný druh mí právo na své přirozené rituály, pokud jimi neobtěžuje okolní ekosystém. Hlubší sondu do jejich myslí přenechám kolegům religionistům.
Moment, kdy zmiňovaný druh Homo evangelizans opustí svůj přirozený habitat a začne svoji víru provozovat jako pouliční disciplínu však považuji za vysloveně problematický. Především ve chvíli, kdy do svých rituálních zvyků začnou bez předchozího souhlasu zapojovat náhodné a zcela bezbranné kolemjdoucí. A právě v tuto chvíli se dostáváme k mému prvnímu terénnímu pozorování, které se velmi neplánovaně proměnilo ve výzkum experimentální.
Mé pozorování probíhalo za krásného slunečného rána, kdy jsem se bez sebemenšího tušení, že se za několik málo minut střetnu s vyšší mocí, dopravovala do práce. Jen několik metrů od autobusové zastávky, která byla mým cílem, jsem zaznamenala malý pojízdný stánek s výrazným nápisem Biblický kurz.
Zbystřila jsem.
Nikoli proto, že by mne samotná existence podobného zařízení nějak zásadně překvapila či snad pohoršila. Mou pozornost upoutala skutečnost, že v jeho bezprostředním okolí právě probíhala velmi intenzivní evangelizační aktivita v režii dvou postarších samic druhu Homo evangelizans. Obě vykazovaly značnou míru komunikačního zápalu a svou pozornost soustředily na přibližně dvanáctiletého mladistvého jedince mužského pohlaví.
Ten naopak vykazoval zcela odlišné behaviorální projevy. Laicky řečeno – nechtěl tam být. Přestože se očividně pokoušel zachovat klid, jeho výraz naznačoval hlubokou vnitřní paniku.
Jakožto zkušený terénní výzkumník lidského druhu jsem vyhodnotila situaci a potenciální střet s postaršími samicemi za krajně rizikový a rozhodla se do této situace nijak nezasahovat. Přesněji řečeno jsem se rozhodla celý výjev obejít velkým obloukem, rozhodně nenavazovat oční kontakt a pokračovat směrem k autobusové zastávce. Byla jsem dokonce plně ochotná ponechal mladého hocha jeho osudu, neboť život je krutý a mláďata by tuto skutečnost měly poznat co možná nejdřív.
Můj pokus o nenápadný průchod však žalostně selhal.
Jedna ze samic pozorovaného druhu totiž náhle aktivovala poněkud agresivnější formu komunikačního chování a razantně mi zastoupila cestu. Na krku se jí při tom pohupoval mohutný naleštěný kříž, jenž v ranním slunci vrhal do okolí oslepující prasátka, a já v tu chvíli pochopila, že jsem se právě ocitla v situaci, kdy jsem se zcela nedobrovolně stala novým subjektem jejich zájmu.
Byla výzva postavit se zkoumanému druhu tváří v tvář. Do poslední chvíle jsem však byla pevně připravena vymyslet co možná nejslušnější výmluvu proč spěchám a tento druh nadále zkoumat jen zpovzdálí.
Už už jsem se nadechovala a připravovala si společensky přijatelnou omluvu, když v tom mi postarší samice skočila do řeči a pronesla:
„Víte, že vaše jediná cesta ke spáse je skrze našeho Pána Ježíše Krista?“
Zde je nutné učinit drobnou metodologickou odbočku. V podobně vypjatých situacích totiž u nevěřícího jedince dochází k poměrně zajímavému behaviorálnímu jevu. Mozek se náhle ocitá v konfliktu mezi základními společenskými normami a pudem sebezáchovy. Na jedné straně nechcete bezdůvodně urážet cizího člověka. Na straně druhé vám Homo evangelizans v podstatě oznámil, že vaše současná existence je zcela nedostatečná a nevyhovující a že bez zásahu pána z kříže si pravděpodobně ráno ani nenamažete chleba. Organismus proto zpravidla začne hledat vhodnou, slušnou a společensky přijatelnou odpověď.
Můj organismus ji hledal také.
Nenašel.
Místo toho jsem hodila všechnu výzkumnou etiku za hlavu a pronesla větu, která překvapila i mne samotnou.
„Vám zvedli důchod, že máte peníze na drogy?“
A nastalo ticho. Z hlediska výzkumného pozorování se jednalo o mimořádně zajímavý okamžik. Obě Boží agitátorky na mě několik vteřin jen nevěřícně zíraly. Samice, která mě ještě před okamžikem informovala o možnosti spásy mé bídné a prohnilé duše, následně ustoupila stranou a umožnila mi průchod směrem k autobusové zastávce.
U druhé samice mezitím došlo k úplnému přerušení dosavadní komunikační aktivity, které se dopouštěla na do rohu zahnaném dvanáctiletém jedinci. Onen mladík bez mrknutí oka vyhodnotil změnu podmínek za vyhovující a využil ji. Lidově řečeno vzal roha.
Z hlediska etologie se jednalo o ukázkovou únikovou reakci. Chlapec pochopil vážnost situace, rozpoznal příležitost a rozhodl se jí chopit. Nemám o něj strach. Naopak jsem přesvědčena, že právě tento den pro něj představoval významnou životní lekci. Pokud bude mít podobně vyvinutý pud sebezáchovy i nadále, ve světě se rozhodně neztratí.
I já se chopila příležitosti opustit působiště Božích agitátorek a pokračovala dál v cestě do práce. Z pohledu výzkumníka lze první pozorování považovat za úspěšné, ačkoliv na svůj výrok o omamných látkách nejsem příliš pyšná. Stojím si však za tím, že se jednalo o pouhý obranný mechanismus nastartovaný hlubokým pudem sebezáchovy, což je z antropologického a behaviorálního hlediska zcela opodstatnitelné.
Zaznamenala jsem aktivní evangelizační chování, pozorovala obrannou reakci na nečekaný slovní podnět, byla i přímým svědkem zvrácení konverze potenciální nové ovečky a jednou jedinou větou se mi podařilo urazit dvě zcela cizí osoby.
Pro vědeckou obec z toho vyplývá jediné: Výzkum druhu Homo evangelizans bude nutné dále sledovat.
Ideálně z bezpečné vzdálenosti.
Pěkný den i Vám.
Ramen.
