Článek
24. února 2022. Datum, který si budu pamatovat do konce života. A dneska jsou to čtyři roky. Čtyři. Roky.
To je zatraceně dlouhá doba.
Pro představu – je to delší období, než byli Sověti ve válce s Německem během druhý světový. Do roku 1941 byli s nacistickým Německem spojenci a válku fakticky odstartovali společně. A pak přišel obrat.
Tady žádnej obrat nepřišel. Tady čtyři roky běží otevřená ruská agrese proti Ukrajině.
A pořád to neskončilo.
Den, kdy jsem nebyl schopnej zazpívat vlastní text
Ten den jsme měli s Rybičkama hrát na Frekvenci 1. Dvě písničky. Nic složitýho. Rutina.
Jenže ráno přišla zpráva: Rusko zahájilo plnohodnotnou invazi na Ukrajinu.
Já tomu do poslední chvíle nevěřil. Fakt ne. Říkal jsem si, že to je jen zastrašování. Že takhle velkou invazi si přece nikdo nedovolí. Že to je šílenost i na poměry Kremlu.
A pak se to stalo.
Stál jsem tam a nebyl jsem schopnej si vzpomenout na text ani jedný písničky. Totální výpadek. Hlava prázdná. Protože mi docházelo, že jsme se právě probudili do jinýho světa.
A dneska jsem ochotnej si přiznat, že jsem se mýlil. Že jsem tu realitu nechtěl vidět.
Černobílý? Ano, tady je to černobílý.
Můžeme debatovat o tisíci věcech. O korupci na Ukrajině. O tom, že i oni mají svoje problémy. O tom, že někde pořád fungují starý sovětský způsoby velení, který jsou tvrdý a často nelidský.
To všechno může být pravda.
Ale jedna věc je naprosto jasná:
Rusko napadlo Ukrajinu.
Ne NATO.
Ne Západ.
Ne Ukrajina Rusko.
Rusko napadlo suverénní stát.
A důvod? Je až bolestivě jednoduchej. Rusko nikdy nebude „velký“ jako Sovětský svaz bez Ukrajiny. Bez její půdy, lidí, průmyslu, přístupu k moři. Bez ní je to impérium bez impéria.
A kdyby Ukrajina padla během těch „tří dnů“, o kterých se tehdy mluvilo? Myslíte, že by to skončilo?
Kazachstán. Další postsovětský republiky. Tvrdší sjednocení s Běloruskem. A až by se mašina rozjela naplno? Pobaltský státy – Litva, Lotyšsko, Estonsko.
Tohle není sci-fi. Tohle je logika imperiální politiky.
Nejtěžší je nezblbnout
Po covidu se něco zlomilo. Najednou má každej, kdo má díru do zadku, patent na pravdu.
Zpochybňují se vědci.
Zpochybňuje se vědecký konsenzus.
Zpochybňují se vakcíny, který prokazatelně zachraňují miliony životů.
Zpochybňuje se kulatost Země.
Zpochybňuje se úplně všechno.
A do toho přijde válka. Brutální, jasná, reálná.
A vy najednou stojíte uprostřed toho šumu, těch „alternativních pravd“, těch videí z Telegramu, těch expertů na všechno – a snažíte se nepropadnout zoufalství.
Protože někdy to fakt vypadá, že se svět řítí špatným směrem.
Ukrajině bychom neměli říkat fráze. Měli bychom děkovat.
Nemám rád tu omletou větu, že „Ukrajinci bojují za nás“.
Ne. Oni bojují hlavně za sebe. Za svoji zemi. Za svoji svobodu. Za to, aby jejich děti nemusely žít v ruským impériu.
A právě za to bychom jim měli být vděční.
Protože tím, že brání sebe, drží zároveň hranici světa, ve kterým chceme žít i my.
Měli bychom jim pomáhat co nejvíc. Ne proto, že chceme válku. Ale právě proto, že se jí chceme vyhnout.
Silná a připravená Evropa není o tom, že chceme někoho napadnout. Je o tom, že dáváme jasně najevo: sem už ne.
Čtyři roky. A co dál?
Čtyři roky je strašně dlouhá doba. Dost dlouhá na to, aby si člověk zvyknul. A právě to je nebezpečný.
Na válku se nesmí zvyknout.
Na agresi se nesmí zvyknout.
Na lež se nesmí zvyknout.
Já si z toho dne pamatuju hlavně ten pocit bezmoci. A ten pocit, že svět se může během jednoho rána změnit.
Možná je dneska nejdůležitější jediné:
Nezblbnout.
Nerezignovat.
A neztratit schopnost rozlišit, kdo je agresor a kdo se brání.
Protože jestli něco ty čtyři roky ukázaly, tak to, že svoboda není samozřejmost. A když ji někdo brání se zbraní v ruce, nejmenší, co můžeme udělat my, je nestrkat před tím hlavu do písku.
A nezapomenout, že to začalo 24. února 2022.
A pořád to trvá.
