Článek
Občas fakt nechápu, jak tohle může někomu dávat smysl. Nehledě na onen selskej rozum, jak tomu často říkají.
Petru Pavlovi lidi dodnes omlacujou o hlavu, že byl před revolucí v KSČ. Jo, byl. Byl řadovej člen. Sloužil v armádě, prošel zpravodajským kurzem. Rozvědčíkem Vojenský policie se stal až po revoluci, už v demokratickým státě. To jsou fakta.
Po roce 1989 ale šel úplně jinou cestou. Dostal se až na post předsedy Vojenskýho výboru NATO – druhý nejvyšší vojenský pozice v alianci. Má Řád čestný legie za záchranu francouzských vojáků na Balkáně. Reprezentuje Česko důstojně, klidně, bez ostudy.
A stejně je pro část lidí „nevolitelnej“, protože byl komunista.
Zároveň ale bez mrknutí oka volí Andreje Babiše, evidovanýho spolupracovníka StB, člověka spojovanýho s dotačním podvodem a dlouhodobým obelháváním veřejnosti. Nebo oslavujou Otu Klempíře, kterej byl taky napojenej na StB a práskal svoje známý. Tam už minulost tak strašně nevadí. Tam se hledají výmluvy.
Tak o co teda jde?
Podle mě vůbec nejde o to, že byl Pavel komunista. Jde o to, že už dávno není. Že se změnil. Že dneska stojí jasně na straně Západu, NATO, podpory Ukrajiny proti ruský agresi. Že má autoritu i respekt venku. Že nepůsobí jako křikloun (Rachl, Okamura, Turek), ale jako dospělej chlap. Jehož slovo platí a má tím váhu.
A to je pro některý lidi větší problém než jeho minulost.
Aby bylo jasno – já z toho taky neskáču deset metrů do vzduchu jen proto, že máme prezidenta, kterej byl před revolucí v KSČ. Ideálně bych chtěl, aby hlava státu žádnou komunistickou minulost neměla. To je fér říct.
Ale když jsem si měl vybrat mezi Pavlem a Andrejem Babišem – dotačním podvodníkem a profesionálním mlžičem pravdy – vybral jsem si radši Pavla. Pro mě je symbolem změny, osobního růstu a i kusu hrdinství. Není dokonalej. Ale je čitelnej.
Hodně lidí dneska žije v informační válce, aniž by si to přiznali. Proruská propaganda umí být sakra sofistikovaná. Řetězový maily, jednoduchý slogany, pár naučenejch vět o složitejch tématech. A je hotovo.
Složitý věci – bezpečnost, geopolitika, klima – nemají jednoduchý řešení. Musíš číst, přemýšlet, pochybovat. A to někoho bolí. Je mnohem jednodušší papouškovat „všichni jsou stejní“, „Západ je špatnej“, nebo relativizovat, kdo koho napadl na Ukrajině. Dokonce se dneska vážně diskutuje o tom, jestli je Země placatá.
Proč? Protože přiznat si, že jsem se mýlil, je těžký. Přiznat si, že jsem naletěl lži, je ještě těžší. Mozek si radši vybere pohodlí. Drží se příběhu, kterej už jednou přijal, i když nedává smysl.
S některýma lidma už debata fakt nemá cenu. Ne proto, že by byli hloupí. Ale proto, že nechtějí slyšet nic, co by jim narušilo jejich svět. A na to nepomůže ani svěcená voda. Sám mám v nějaký případy v rodině.
To ale neznamená, že máme mlčet nebo uhejbat. Naopak. Proto vznikají nový vzdělávací profily na sociálních sítích satirický pořady, občanský iniciativy. Nenásilně, ale vytrvale.
Pořád je tu totiž spousta lidí, kteří ještě nejsou úplně pohlcení. Nejsou to žádný „zombie tlampače“, co jen bezmyšlenkovitě přeposílají nesmysly bez opory ve faktech a datech. Jsou jen zahlcení, zmatení, unavení.
A kvůli nim má smysl mluvit dál.
Největší absurdita není Pavlova minulost. Největší absurdita je, když někomu vadí změna k lepšímu víc než trvalá špatnost.
Jsou to paradoxy, pane Vaněk.
