Konspirace podložená fakty: Jak mezinárodní kapitál financoval Hitlera, bolševiky i F.D. Roosevelta?

Slovo „konspirace“ v nás často evokuje smyšlené příběhy, které mají s realitou jen málo společného. Zjevné nesmysly přece dokáže kriticky myslící člověk snadno odlišit. Čím více se ale konspirační teorie opírá o reálné informace, tím snáze splývá s realitou. Dnes si ale ukážeme „konspiraci faktů“. Představíme si autora, který takovéto manipulace a vytrhávání z kontextu (tzv. „cherry picking“) striktně odmítá. Na rozdíl od autorů typu Nikolaje Starikova, kteří z Ruska dělají věčnou oběť, náš dnešní průvodce vychází výhradně z tvrdých a doložitelných historických dat. Pečlivě skládá střípek po střípku, šek po šeku, telegram po telegramu. Paradoxně díky těmto nezpochybnitelným důkazům některé klasické konspirace a například tu o židovském spiknutí spolehlivě vyvrací.

Tímto autorem je Antony C. Sutton (1925–2002), britsko-americký ekonom a historik, který působil na prestižním Hooverově institutu při Stanfordově univerzitě. Jakožto velmi inteligentní muž s vysokým společenským statusem měl přístup k archivním materiálům, které běžné veřejnosti zůstávaly skryty. Jeho mravenčí práce vyústila v sérii několika knih mapujících finanční toky v pozadí těch nejzásadnějších dějinných událostí. Jediné, v čem se Sutton rozchází se středním názorovým proudem, je konečná interpretace těchto faktů. Jeho závěry byly pro americký establishment dokonce natolik nepohodlné, že byl pod politickým tlakem v roce 1973 donucen instituci opustit. Tím ztratil přístup k primárním archivům, peer-review (akademické oponentuře) a institucionálnímu zázemí. Knihy, které vydal v 80. a 90. letech, už postrádají tolik potřebnou faktografickou stránku a těm se zde už věnovat nebudeme.

Tento článek čerpá z jeho stěžejní knižní trilogie ze sedmdesátých let, kdy byl na vrcholu své kariéry: Wall Street a bolševická revoluce, Wall Street a vzestup Hitlera a Wall Street a FDR. Sutton v nich na základě odtajněných vládních dokumentů a bankovních výpisů dokazuje tehdejší realitu: západní finanční elity nevnímaly totalitní Rusko (a dokonce ani nacistické Německo či samotné USA) skrze ideologické brýle. Viděly v nich především obrovské nevyužité trhy, které se snažily ovládnout a monopolizovat.

Cesta do hlubin ruského traumatu

Suttonova práce ovšem není jen zaprášenou exkurzí do minulosti. To, co dokázal odhalit skrze nezpochybnitelnou stopu peněz, nám poskytuje klíčový kontext pro pochopení chování finanční elity v letech 1910-1945. To je sice velmi dávno, ale pokud chceme porozumět současnému ruskému geopolitickému vnímání, jeho obavám ze západního vlivu, strachu z podvratných operací „pátých kolon“ a hrůze z drancování zdrojů, příběh začíná už v těchto raných etapách dvacátého století. Suttonovo dílo ukazuje, že ruská obsese západním kapitálem není jen nepodloženou paranoiou, jak si mnoho amerických a evropských novinářů a politiků myslí, ale historickým precedentem podloženým tvrdými daty.

Dnešní článek vás proto vezme na výpravu do zasedacích místností nadnárodních bank a korporací, kde se psaly dějiny. Projdeme si historickou stopu transakcí a ukážeme si, jak mezinárodní elita financovala diktátory čistě za účelem maximalizace zisku a jaké lekce si z toho dnešní mocnosti odnesly.

Epicentrum moci: 120 Broadway, New York

Než se vydáme do Ruska, Německa a USA, musíme se podívat na jedno konkrétní místo. Většina nití našeho příběhu se totiž sbíhá na jediné adrese: mrakodrapu Equitable Office Building na 120 Broadway v New Yorku.

Nebylo to jen tak ledajaké místo. Sídlila zde pobočka Federálních rezerv (FED). Své kanceláře tu měla korporace General Electric, ze které vzešel plán na Rooseveltův New Deal. Odtud řídila své operace American International Corporation (AIC), ovládaná rodinami Morganů a Rockefellerů. Sídlil zde Ludwig Martens, první neoficiální bolševický velvyslanec v USA. A na stejné adrese měl ve 20. letech své kanceláře i budoucí prezident Franklin Delano Roosevelt. Tato adresa fyzicky ztělesňovala fungování finanční elity.

Historie před bolševiky a Kniha I: Wall Street a bolševická revoluce

Před rokem 1917 vládli v Rusku carové, a i tehdy se mezinárodní bankéři snažili do země proniknout. Všechno to začalo snahou Wall Street ovládnout zahraniční trhy prostřednictvím skrytého financování globálních převratů, což Sutton dokládá na dřívějších amerických intervencích v Panamě (1903), Číně (1912) a Mexiku (1915).

Panama (1903): Revoluce v Panamě nebyla spontánní, ale přímo ji zorganizovala a naplánovala vládní a právní elita z Wall Street. Skutečným a jediným cílem bylo odtrhnout území od Kolumbie, získat 40 milionů dolarů a ovládnout strategický Panamský průplav.

Čína (1912): Newyorský bankovní syndikát tajně financoval revoluci čínského vůdce Sunjatsena. Výměnou za tyto peníze a zbraně měli američtí bankéři slíbené lukrativní železniční, bankovní a obchodní koncese v nově vzniklé Číně.

Mexiko (1915–1916): Banky z Wall Street ve spolupráci s německými agenty nejprve zaplatily munici pro krvavé nájezdy Pancho Villy na území USA, aby zmanipulovaly americké volby. Následně americké zbrojovky a Wall Street vyzbrojily a udržely u moci Carranzovu vládu, a to i přesto, že přijala ústavu sovětského typu.

Pokud jde o samotné Rusko, finanční propojení se zrodilo ještě před bolševickou revolucí prostřednictvím masivních půjček carskému režimu, které v zastoupení organizovaly syndikáty kolem National City Bank (Rockefeller) a Guaranty Trust (Morgan). Sutton detailně mapuje zejména klíčovou půjčku z léta 1916, kdy švédský bankéř Olof Aschberg vyjednal v New Yorku pro cara úvěr ve výši 50 milionů dolarů. Američtí bankéři tento obchod chladnokrevně uzavřeli i přes výslovné varování ministerstva zahraničí, že financování válčících stran porušuje neutralitu USA a mezinárodní právo, a k domlouvání transakcí neváhali zneužívat přísně tajné zelené vládní šifry. Tato raná carská půjčka byla pro budoucí dějiny naprosto zásadní – etablovala totiž Aschberga a jeho Nya Banken jako dokonale fungující prostředníky. Byl to ten samý Aschberg, který o necelý rok později využil tyto čerstvě vybudované finanční kanály k tomu, aby do Ruska skrytě pumpoval německé peníze přímo pro Leninovy bolševiky. Když se však carský systém zhroutil, Wall Street i Německo rychle přeorientovaly svou pozornost na nové revoluční síly. Za oponou první světové války tak zuřila skrytá bitva o to, kdo v poválečném Rusku získá exkluzivní trhy.

Pro běžného člověka bylo tehdy cestovat rozvrácenou Evropou mezi válečnými frontami prakticky nemožné. Přesto se dvěma klíčovým revolucionářům dostalo nevídané pomoci. Měli společný cíl: destabilizovat Rusko. Každý z nich hrál za jiný tým a s jiným cílem.

Zatímco Lenina vyslali Němci, aby Rusko zničil vojensky, Trockého vyslali (či podpořili) finančníci z Wall Street, aby Rusko „zprivatizoval“. Z jejich pohledu měl Trockij posloužit jako nástroj k vytvoření centralizovaného státního monopolu, který by vítězní bankéři mohli exkluzivně těžit jako „technickou kolonii“. Ačkoli spolu Německo a USA byli ve válce, pragmatický bankéř Aschberg pomáhal sponzorovat oba revolucionáře. Fungoval jako ten klíčový prostředník a agent pro finanční instituce z Wall Street, především pro Guaranty Trust Company (ovládanou J. P. Morganem) a National City Bank (zastupující zájmy Rockefellerů a Stillmanů). Role Wall Street spočívala v tom, že tyto banky stály v pozadí celého dění, poskytovaly obrovský kapitál a Aschberga využívaly k „otevírání dveří“ a maskování svých vlastních operací.

Mise amerického Červeného kříže jako zástěrka: Klíčovým nástrojem Wall Street pro navázání kontaktů přímo v Rusku byla mise amerického Červeného kříže v roce 1917. Tato mise však neměla s medicínou téměř nic společného. Z jejích 24 členů tvořili většinu právníci a finančníci z Wall Street. Celou misi z vlastní kapsy financoval William Boyce Thompson, ředitel Federální rezervní banky v New Yorku. Zbytek mise byl natolik znechucen politickými intrikami, že původní lékařský personál na protest odjel zpět do USA. Thompson následně ze svých peněz daroval bolševikům 1 000 000 dolarů na šíření jejich propagandy. Jeho zástupce, důlní promotér Raymond Robins, pak s bolševiky otevřeně vyjednával o těžebních a obchodních koncesích pro americký kapitál.

Strategie dvojí hry a cenzura: Finančníci z Wall Street aktivně podporovali bolševiky, ale současně poskytovali finanční pomoc i jejich odpůrcům. J.P. Morgan uspořádal masivní bankovní půjčku pro bolševického nepřítele, admirála Kolčaka na Sibiři. Wall Street prostě financovala obě strany konfliktu, aby si zajistila výhody bez ohledu na to, kdo zvítězí. Morganova Guaranty Trust šla ještě dál: zatímco skrytě financovala sovětské byro v New Yorku, její ředitelé založili organizaci „United Americans“, která v USA šířila paniku z blížící se krvavé rudé revoluce a hladomoru s cílem odvést pozornost veřejnosti.

Financování a start sovětského průmyslu: Jakmile bolševici upevnili moc, začal ve spolupráci s Wall Street reálný byznys:

Mýtus o židovském spiknutí: Sutton na základě tvrdých dat důrazně vyvrací klasický antisemitský narativ o židovském spiknutí. Dokazuje, že ti hlavní finančníci z Wall Street, kteří revoluci platili (J.P. Morgan, John D. Rockefeller, W.B. Thompson), židé nebyli. Významní židovští bankéři, jako Jacob Schiff, se naopak proti bolševikům ostře stavěli a žádali spojence o vojenskou intervenci proti nim. Mýtus o židovském spiknutí byl podle Suttona zástěrkou, která měla odvést pozornost od skutečných nežidovských mocenských elit.

Kniha II: Wall Street a vzestup Hitlera

Zlaté pravidlo Wall Street znělo: „monopolní zisk potřebuje totalitní stát“. A fašismus byl další ideální příležitostí. Po první světové válce bylo Německo zatíženo reparacemi. Wall Street přišla s Dawesovým (1924) a Youngovým (1928) plánem. Americké půjčky v rámci těchto plánů zkonsolidovaly obří německé kartely (I.G. Farben, Vereinigte Stahlwerke), které následně přímo pomohly Hitlerovi k moci. Tato pomoc se odehrála ve dvou konkrétních a pro nacisty naprosto klíčových rovinách. 1. v přímém financování jejich politického převratu a 2. v dodání strategických technologií nutných pro vedení války.

1. Přímé financování voleb a zničení demokracie:

Těsně před klíčovými volbami, dne 20. února 1933, zorganizoval Hjalmar Schacht v domě Hermanna Göringa tajnou schůzku Hitlera s nejvlivnějšími průmyslníky a bankéři. Hitler jim otevřeně řekl, že demokracie a ústavní systém musí skončit, a pokud volby nebudou rozhodující, moc se bude muset převzít „jinými zbraněmi“. Reakcí zástupců kartelů bylo složení volebního fondu ve výši 3 milionů říšských marek, který byl následně „vyprán“ přes speciální účet „Nationale Treuhand“ (Národní svěřenský fond) u banky Delbrück Schickler, odkud peníze pro potřeby NSDAP vybíral Rudolf Hess.

Největším přispěvatelem do tohoto fondu byl chemický gigant I.G. Farben, který sám poslal 400 000 marek (tedy přes 30 % všech darů od průmyslu). Uhelný a ocelářský kartel přidal dokonce 600 000 marek. Firma Osram poskytla 40 000 marek. Je důležité připomenout, že v dozorčí radě americké pobočky American I.G. Farben v té době seděli prominentní muži z Wall Street jako Edsel Ford, Walter Teagle (Standard Oil) nebo Paul Warburg (Federální rezervní banka v New Yorku). Dále Owen D. Young a Gerard Swope (General Electric).

2. Zbrojní a technologická soběstačnost Wehrmachtu:

Druhá forma pomoci byla materiální. Podle zpráv vyšetřovatelů by bez gigantických výrobních kapacit a mezinárodních vazeb I.G. Farben nebylo pro Německo vůbec možné vést moderní válku. Obří kartely I.G. Farben a Vereinigte Stahlwerke, postavené za americké peníze, vzájemně úzce spolupracovaly a v letech 1937–1938 společně vyráběly 95 % všech německých výbušnin.

Navíc Německo mělo kritický nedostatek vlastní ropy a dováželo přes 85 % ropných produktů, což je pro mechanizovanou armádu likvidační. Americká Standard Oil of New Jersey proto I.G. Farben předala nepostradatelné technologie a patenty na hydrogenaci (výrobu syntetického benzínu z uhlí), výrobní postupy na syntetický kaučuk (gumu) a přísady do vysoce oktanového leteckého benzínu (tetraethylolovo). Bez těchto technologií převedených s tichým souhlasem Wall Street by wehrmacht a Luftwaffe v roce 1939 vůbec nemohly zahájit invazi do Evropy. Na konci války tyto továrny produkovaly 100 % německého syntetického kaučuku a většinu leteckého paliva a výbušnin.

Henry Ford a technologická podpora z USA

Henry Ford byl prvním zahraničním sponzorem Hitlera už od roku 1922. Jeho antisemitská kniha Mezinárodní Žid Hitlera přímo inspirovala při psaní Mein Kampfu. V roce 1938 obdržel Ford nejvyšší nacistické vyznamenání pro cizince. Korporace jako Standard Oil vědomě dodaly Německu už výše uvedené nezbytné technologie pro výrobu syntetického benzínu z uhlí a tetraethylolovo, bez nichž by německý wehrmacht vůbec nemohl rozpoutat druhou světovou válku.

I.T.T., Standard Oil a financování Himmlerových SS

Sutton odhaluje, že americká spolupráce neskončila rokem 1939. Telekomunikační gigant I.T.T. (vedený Sosthenesem Behnem) vlastnil 28% podíl v továrně na stíhačky Focke-Wulf. Ještě děsivější je fakt, že německé dceřiné firmy I.T.T. a pobočka Standard Oil (DAPAG) posílaly tisíce marek přímo na speciální účet Sonder Konto S , což byl osobní fond pro Himmlerovy jednotky SS. Dělo se tak prokazatelně ještě v letech 1943 a 1944, kdy už USA byly s Německem ve válce. Důležitou spojkou zde byl bankéř a prominentní nacista, baron Kurt von Schröder.

Zprávy o tom, že americké firmy jako Ford nebo banka Chase vesele obchodovaly s nacisty ve Francii i za války, byly ignorovány nebo utajovány. Během bombardování se navíc spojenecké bomby „zázračně“ vyhýbaly německým továrnám patřícím pod americkou General Electric (A.E.G.) či I.T.T.

Putzi Hanfstaengl: Spojka mezi Hitlerem a Rooseveltovým Bílým domem

Jednou z nejkurióznějších postav byl Ernst „Putzi“ Hanfstaengl. Tento Američan z prestižní rodiny a přítel F.D. Roosevelta z dob studií na Harvardu se stal jedním z prvních finančníků a pobočníků Adolfa Hitlera. Měl v New Yorku obchod s uměním a jeho prominentními klienty byli Pierpont Morgan (z mocné bankéřské rodiny J. P. Morgan) a Henry Ford. Kromě těchto finančníků ho navštěvovala i dcera prezidenta Woodrowa Wilsona nebo umělci jako Charlie Chaplin, Arturo Toscanini či Enrico Caruso. Putzi byl osobně přítomen v budově vedle Říšského sněmu v noci, kdy byl sněm úmyslně zapálen, což byla záminka k nastolení diktatury. Když za války padl u nacistů v nemilost a skončil v kanadském internačním táboře, osobně ho nechal propustit další jeho starý přítel, prezident Roosevelt.

Kniha III: Wall Street a FDR: Korporátní socialismus a fašistický puč v USA

Velkým překvapením je Suttonova třetí kniha Wall Street a FDR. Franklin D. Roosevelt (FDR) v ní není vnímán jako hrdina pracujícího lidu, ale jako čistý produkt Wall Street. Během 20. let byl FDR ředitelem v 11 korporacích a operoval ze stejné adresy jako ostatní aktéři našeho příběhu: 120 Broadway. Sutton ukazuje, že Rooseveltův slavný „New Deal“ (Nový úděl) vůbec nebyl jeho nápad. Celý koncept okopíroval z tzv. Swopeova plánu, jehož autorem byl Gerard Swope, prezident General Electric. Cílem Nového údělu a jeho úřadu NRA nebylo pomoci lidem, ale vytvořit „korporátní socialismus“ – stav, kdy obří korporace s pomocí státního donucení zlikvidují menší konkurenci a vytvoří si chráněné, státem garantované monopoly.

Butlerova aféra: Plán na diktaturu v Bílém domě Když se ukázalo, že Rooseveltův program NRA selhává a naráží na ústavní překážky, elity z Wall Street se v roce 1934 odhodlaly k naprosto šokujícímu a zoufalému kroku. Pokusily se v USA zorganizovat státní převrat a nastolit fašistickou diktaturu.

Hlavní postavou tohoto dramatu se stal generálmajor Smedley Darlington Butler, vysoce populární a dvakrát vyznamenaný hrdina námořní pěchoty. V roce 1934 Butler pod přísahou vypověděl před vyšetřovacím výborem Kongresu (tzv. McCormack-Dicksteinův výbor), že byl osloven zástupci Wall Street s nabídkou, aby se postavil do čela soukromé armády 500 000 válečných veteránů.

Hlavním vyjednavačem spiklenců byl Gerald C. MacGuire, který pracoval pro makléřskou firmu Grayson M-P. Murphy & Co. z adresy 52 Broadway. MacGuire generálovi prozradil, že strávil měsíce v Evropě, kde studoval roli veteránů v Mussoliniho Itálii, Hitlerově Německu a zejména ve francouzské fašistické organizaci Croix de Feu. Právě francouzský model „supervojáků“ chtěli aplikovat v USA.

Cílem spiknutí nebylo Roosevelta zavraždit, ale udělat z něj bezmocnou loutku. Jak MacGuire Butlerovi vysvětlil, plánem bylo vytvořit novou vládní pozici: „tajemníka pro všeobecné záležitosti“ (Secretary of General Affairs), který by převzal veškerou exekutivní moc. Roosevelt by zůstal jen figurkou, která bude „křtít děti, otevírat mosty a líbat batolata“. Pokud by Roosevelt odmítl spolupracovat, byl by pod hrozbou půlmilionové armády donucen odstoupit s tím, že „jeho zdraví selhává“ – kampaň, kterou by spřízněný tisk ochotně rozjel. Spiklenci dokonce Butlerovi sdělili, že jeho projev pro sjezd veteránů napíše John W. Davis, přední právník banky J.P. Morgan.

Kdo to celé platil a organizoval? MacGuire Butlerovi ukázal bankovní knížku s vklady 42 000 a 64 000 dolarů a jako zdroje uvedl Graysona M-P. Murphyho (ředitele Morganovy Guaranty Trust Company) a Roberta S. Clarka (milionářského bankéře z 11 Wall Street). Novinář Paul Comley French, který Butlerovo svědectví pod přísahou potvrdil, s MacGuirem osobně mluvil a ten mu přímo řekl, že zbraně pro tuto soukromou armádu budou získány na úvěr od zbrojovky Remington Arms Co. díky podpoře rodiny Du Pont, která ve zbrojovce držela kontrolní podíl. Zástupci Du Pontů navíc tehdy kontrolovali i automobilku General Motors.

Generál Butler však spiklence šokoval. Korupční nabídku odmítl a do očí jim vmetl: „Pokud seženete 500 000 vojáků, kteří budou prosazovat cokoliv zavánějícího fašismem, já seženu dalších 500 000 a vymlátím to z vás, a budeme tu mít opravdovou válku přímo doma!“. Následně vše ohlásil Kongresu.

Anatomie cenzury: Jak Kongres a tisk pohřbily pravdu

Očekávali byste, že odhalení pokusu o fašistický puč v USA financovaného elitou z Wall Street povede k masivnímu zatýkání? Stal se přesný opak.

Vyšetřovací výbor Kongresu sice oficiálně potvrdil, že generál Butler mluvil pravdu a že pokus o puč byl skutečně plánován, ale záměrně z oficiálních tištěných přepisů svědectví vyškrtl veškerá jména mocných z Wall Street – zmizely zmínky o J.P. Morganovi, rodině Du Pont, zbrojovce Remington Arms i bankéři Graysonu Murphym. Místopředseda výboru Samuel Dickstein později novináři Johnu Spivakovi zbaběle přiznal: „Neměli jsme čas. Šli bychom po morganovských skupinách, kdybychom měli čas.“. Závěrečná zpráva výboru pak věnovala hrozbě nacistů v USA šest stran, hrozbě komunistů jedenáct stran a pokusu o zničení americké demokracie z Wall Street pouhou jednu jedinou stranu.

Establishmentový tisk se postaral o zbytek. Deník The New York Times nejprve vydal senzační zprávu na titulní straně, ale hned následující dny příběh přesunul na zadní strany a v hlavním úvodníku celou aféru označil za „gigantický podvod“, o kterém nemá smysl vážně diskutovat. Týdeník Time rovnou přešel k absurdní beletrii a celý puč zesměšnil v článku nazvaném „Spiknutí bez spiklenců“, kde generála Butlera vyobrazil jako blázna. Důkazy tak byly zameteny pod koberec dříve, než veřejnost vůbec zjistila, co se děje.

Cenzurována či ignorována byla i pozdější zjištění amerického ministerstva financí o tom, že giganti jako francouzská pobočka banky Chase (ovládaná Rockefellery) nebo pobočky Ford Motor Company a banka J.P. Morgana vesele, s obrovským ziskem a s plným vědomím amerických centrál kolaborovaly s nacisty ve Francii i v době, kdy už USA byly s Německem ve válce.

Při pohledu na tyto chladnokrevné transakce a financování totalitních režimů se může zdát, že role západního kapitálu byla čistě parazitická. Historická realita je však mnohem komplexnější a ukazuje, že vztah mezi Wall Street a bolševiky měl i svou obrovskou budovatelskou stránku. Rusko bylo po občanské válce zaostalou a zdevastovanou agrární zemí, které zoufale chybělo technologické know-how. Západní korporace tam nepřišly jen proto, aby vyvezly suroviny – ony tam musely celou průmyslovou infrastrukturu nejprve vybudovat.

Antony Sutton ve svém dalším stěžejním díle Western Technology and Soviet Economic Development s precizností sobě vlastní dokazuje, že drtivá většina raného sovětského průmyslu by bez amerických patentů, inženýrů a technologií vůbec nevznikla. Nešlo o žádné drobné výpomoci. Byla to právě automobilka Ford, kdo v Rusku postavil gigantický závod GAZ v Nižním Novgorodu. Byl to prominentní americký architekt Albert Kahn, jehož firma navrhla přes 500 sovětských továren, včetně proslulého Stalingradského traktorového závodu (který zároveň produkoval tanky). A byl to americký inženýr Hugh Cooper, kdo dohlížel na stavbu obří hydroelektrárny DněproGES.

Došlo tak k paradoxní a cynické, ale velmi funkční symbióze. Sovětský svaz získal od mezinárodního kapitálu nejmodernější technologie, které z něj udělaly světovou průmyslovou velmoc a zachránily ho před ekonomickým kolapsem. Wall Street za to na oplátku dostala astronomické zisky, placené bolševiky v tvrdé měně, zlatých prutech a obilí. Nebyl v tom žádný ideologický soucit se zaostalým Ruskem – byl to zkrátka jen další gigantický, oboustranně výhodný byznys.

Evoluce Wall Street: Od budování monopolů k technologické izolaci

Tohle všechno se prokazatelně dělo už před více než sto lety a vliv Wall Street na světové události je naprosto bezprecedentní. Pokud chceme pochopit, proč se dnešní Rusko tak fanaticky bojí západního vlivu, není to jen jeden pokus o ovládnutí jeho zdrojů během bolševické revoluce. Musíme se podívat na to, jak se chování mezinárodního kapitálu za posledních sto let proměnilo a jak funguje dnes. Suttonovy knihy nám poskytují základní mapu pro první polovinu 20. století, ale příběh drancování a oportunismu tím neskončil. Historie vztahu Wall Street a světových mocností se dá rozdělit do čtyř sice odlišných, ale stejně chladnokrevných fází:

Ruské trauma a strach z „kompradorské elity“

Když Rusové mluví o lidech, kteří rozkrádali stát nebo udržují vazby na globální finanční struktury, operují s těmito třemi klíčovými pojmy:

Právě tato dějinná zkušenost vysvětluje onu ruskou posedlost a hlubokou nedůvěru k západnímu vlivu. V tamním politickém diskurzu je toto trauma zhmotněno v nenávisti vůči tzv. kompradorské elitě a systémovým liberálům.

Jak ve své podrobné práci Putin's People popisuje Catherine Belton, Rusko se po roce 2000 pokusilo o revizi těchto procesů. V ruském chápání je „komprador“ přesně ten typ oligarchy či bankéře, který funguje jako pouhý prostředník pro globální kapitál. Ruský stát tyto lidi, jejichž peníze a loajalita leží na Západě, dnes otevřeně označuje za „pátou kolonu“. V očích Kremlu plní tito lidé stejnou roli, jakou před sto lety plnili revolucionáři financovaní z New Yorku. Jsou to agenti nadnárodních struktur ochotní vyprodat vlastní zemi.

Ruská elita nabyla přesvědčení, že konečným cílem západních finančních center je návrat do devadesátých let, tedy znovuzískání kontroly nad eurasijskými surovinami prostřednictvím poslušné místní elity. Z pohledu mezinárodního kapitálu je realita 21. století úplně jiná. Západní finanční centra už o ruské zdroje za cenu geopolitického rizika nestojí. Ruský trh se pro nadnárodní korporace stal toxickým aktivem, které raději s obrovskými ztrátami odepsaly. Dnešním cílem Wall Street a londýnské City není ruskou ekonomiku „zprivatizovat“ a zevnitř ovládnout, ale naopak ji technologicky izolovat, odstřihnout od globálních trhů a nahradit její suroviny z bezpečnějších částí světa.

Závěrem

Suttonovy knihy nám zanechaly detailní mapu toho, jak chladnokrevně svět peněz fungoval ve 20. století. Práce moderních autorů jako Stiglitz, Freeland či Belton pak ukazují, že metody se sice mění, ale chladnokrevná logika zisku zůstává. Teprve když pochopíme, kdo platil účty za totalitní režimy tehdy a jak hluboké, reálné jizvy zanechalo drancování v devadesátých letech, porozumíme i tomu, proč se dnes Rusko tolik bojí zopakování historie a proč se tentokrát rozhodlo před globálním finančním systémem raději hermeticky uzavřít.

Seznam doporučené literatury a zdrojů