Článek
Říkala pravdu. A proč bych měl, když všeliké kvaltování toliko pro hovada dobré jest? odpověděl jsem jí v duchu výrokem Komenského, ač on prý nic takového nenapsal. Jen v Labyrintu světa a ráji srdce se nachází jeden oddíl nadepsaný „Kvaltování hovadům více než lidem připadající“. Jan Amos tím ale nehájil lenost, ale kritizoval nadměrné namáhání a honbu za ziskem. Dokazuje to prozíravost Učitele národů.
Opravdu se dnes soudí, že se lidé honí jen za ziskem a modlou je jim konzum, pohodlí a blahobyt. Pikantní na tom je, že toto lidské směřování odsuzují rovněž lidé, kteří mu sami také podléhají. Někteří jsou dokonce přesvědčeni, že s tímto přístupem k životu přehlížíme, jak se blíží nová totalita. Nevím, neumím to posoudit, ale budu o tom přemýšlet. Mohu si to dovolit právě proto, že nikam nechvátám.
Záhy jsem tenkrát dospěl k výchozí tezi, že se totalita sice nevrací, aspoň ne v té podobě, jakou jsme znali, ale ani to, co se děje a k čemu se možná schyluje, se mi nelíbí. Připadá mi, že se v současnosti spíš naplňují vize světa, jak je zobrazil spisovatel Ray Bradbury v románu 451 stupňů Fahrenheita.
Pokud by někdo nevěděl, o čem je román vydaný roku 1953, pak připomenu, že líčí budoucí svět, kde se stupňovala cenzura, až nakonec bylo zcela zakázáno psané slovo. A tehdy vznikla tajná skupina, která chtěla zachránit historii a kulturu. Hodlali toho dosáhnout tím, že se členové skupiny učili zpaměti veškeré literární a filozofické knihy předtím, než byly spáleny.
Román se jmenuje symbolicky podle teploty, při které se zapaluje papír. V knize totiž požárníci nebyli určeni k hašení požárů, ale k pálení knih. Autor však popisuje i řadu jiných vizí o budoucím životě. Když je vezmu popořadě, jak se dnes naplnily, tak konzumní společnost dávno máme, realitou je i masivní automatizace výroby, úklid jako v románu stále víc obstarávají robotické vysavače, také vrcholoví sportovci jsou čím dál častěji vysoce specializovaná monstra neschopná běžného života. Zábavu a duchovní potravu nám skýtají hlavně velkoplošné televize, které se v knize nazývaly telestěny.
Dnešní skutečnost však Bradburyho představy v mnohém překonává. My máme totiž k dispozici především internet, o kterém tenkrát neměl Bradbury potuchy, a ten nám zajišťuje nejen zábavu a iluzi všeobecného rozhledu, ale rovnou virtuální realitu, a zahrnuje nás takovým množstvím nejrůznějších informací, že se v nich jedinec ztratí, a každá skvělá myšlenka se rozpustí v přemíře jiných úžasných vzepětí ducha, ale hlavně kravin.
To má dalekosáhlé důsledky. Na rozdíl od společnosti v Bradburyho sci-fi nejsou pravidla naší globální společnosti tak přísná. Naopak jsou velmi volná, možné je téměř všechno. Pomalu se zdá, že čím větší nehoráznost, tím zářivější má úspěch. Projeví-li člověk odklon od skupinového myšlení, není ani tak odmítnut, jako v knize, ale jeho snažení se rozplizne v záplavě jiných obskurních aktivit, pokud si ho tedy někdo vůbec všimne.
Ray Bradbury, jako žádný literární futurista, neuměl překročit svůj stín a nedovedl si představit, že by mohlo být publikováno tolik vět, až ztratí obsah a lidé o ně sami přestanou mít zájem, a že ušlechtilé čtení knih nahradí technologie, jež jsou schopny zprostředkovat cokoli, od hlubokého poznání po nejblbější zábavu. Bylo by zbytečné zakazovat literaturu a zřizovat oddíly požárníků, které by pálily knihy.
Chcete si přečíst Mein Kampf? Proč ne, žádný problém. Chcete číst Leninovy či Stalinovy spisy, nebo myšlenky Mao Ce-tunga? No a co, bez potíží. Chce si přečíst Korán? Prosím! Chcete nakrmit svou mysl moudrými myšlenkami slavných? Můžete otvírat stránky s jejich citáty na internetu a číst až do totálního zblbnutí. Když toužíte po papírových knihách, navštívíte třeba palác Luxor na pražském Václavské náměstí, a tam si můžete koupit, co vám libo. A vůbec, co byste utráceli peníze za knihy, když je můžete mít zadarmo na kdejakém nádraží či jinde ve veřejné knihovně, a peníze utratit za jiné zbytečnosti.
Leckdo by mohl nabýt dojmu, že jsem v tomto momentě dospěl od kritiky k chvále, že je současnost vlastně zalitá sluncem. Tak, jako se zdálo americkému spisovateli a filozofovi japonského původu Francisi Fukuyamovi, že po pádu železné opony nastane v důsledku vítězného rozšíření západní liberální demokracie s jejím uznáním lidských práv a tržním blahobytem liberálně kapitalistické bezčasí, a tedy konec dějin.
A skutečně, tenkrát to vypadalo, že neexistují nebezpečí, která by dovedla narušit náš spokojený, blahobytný život. To se sice brzy změnilo, ale stejně, co nám po konci studené války hrozilo? Severní Korea se svým šíleným vůdcem Kimem? Ta leží daleko od civilizovaného světa a její režim je natolik absurdní, že hrozby odtud plynoucí málokdo tady vnímá jako reálné. Autokratické Rusko? Co horšího by z největší země glóbu mohlo přijít než to, co už tu jednou bylo, a co stále více lidí vidí jako ráj na zemi? To jsme si tenkrát mysleli.
Avšak již tehdy, kdy Fukuyama publikoval svou tezi o konci dějin, důrazně mu oponoval profesor Harvardovy univerzity Samuel Huntington, který viděl budoucnost jako střet civilizací. Podle něj jich dnešní svět má sedm – euroatlantickou (Evropa, Kanada, USA), latinskoamerickou, slovansko-ortodoxní, konfuciánskou, japonskou, islámskou, hinduistickou, a za osmou africkou položil otazník. V místech, kde se tyto civilizace dotýkají, viděl pak Huntington ohniska napětí.
A ejhle, teroristické útoky, Islámský stát a následná masivní migrace z Blízkého a Středního východu, který nám byl tak blízký, tak střední, jak říkal Jan Vodňanský, a také z Afriky zejména do Evropy, náhle učinilo nebezpečí pocházející od radikálního, militantního islámu jako zcela reálné. Hned se vyrojili šiřitelé hrůzostrašných vizí budoucnosti, jak islám opanuje Evropu.
Tedy ono je těch apokalyptických vizí víc. Třeba strach z diktátu Evropské unie, kde sílí socialistické tendence a panuje multikulturalismus, který se už hbitě rozšířil do celého světa a děsí prosazováním politické korektnosti. Asi je to v historii poprvé, kdy se lidé bojí korektnosti a zároveň militantního a radikálního náboženství. U nás jsou navíc lidem trnem v oku nenažraní katoličtí duchovní, kteří nám slíbili nebesa a čekali na majetky, jak zpíval Karel Kryl.
Kdo za to všechno ale může? Pochopitelně vládci světa z nadnárodních korporací a Bilderbergu, kteří zajišťují maximálnímu množství lidí chléb a hry, aby nemuseli zbytečně myslet na to, kdo celý ten globální cirkus řídí, a nakupovali tam, kde mají, totiž v hyper-super-mega marketech a odebírali zboží, které tam dodávají právě ony nadnárodní korporace. Soukromé aktivity jednotlivců v tomto směru nejsou žádoucí.
Jenže to bylo. Pak se objevila reálná celosvětová hrozba, když z čínského Wu-Chanu zaútočil koronavirus. Nebo jsme si aspoň měli myslet, že to je fatální nebezpečí. Jisté bylo, že obrovský počet lidí dostal skutečný strach. Globálně spiklenecké teorie to dávaly za vinu jednomu z nejbohatších lidí na světě, spoluzakladateli Microsoftu Billu Gatesovi a celebritě ze Silicon Valley Elonu Muskovi. Avšak ti, co se skutečně bojí nového viru, tomu nevěří.
Radši od toho pryč zpátky k milé a známé apokalyptické sci-fi. Ray Bradbury se dožil budoucnosti, o které psal v románu 451 stupňů Fahrenheita. Jednou řekl, že se ten román týkal odcizení lidí skrz média. Prý si při jeho psaní myslel, že popisuje svět, který by se mohl vyvinout za čtyřicet nebo padesát let.
A pak vylíčil scénku, které byl svědkem v Beverly Hills: „Kolem mě prošli muž s ženou; venčili psa. Zastavil jsem se a díval se na ně, naprosto ohromen. Žena držela v jedné ruce rádio o velikosti balíčku cigaret s kmitající anténou. Z rádia vedly malé měděné drátky, zakončené elegantním kuželem v jejím pravém uchu. Byla tam, nevšímajíc si muže ani psa, poslouchala dálný vítr a šepot a výkřiky ze seriálů, náměsíčná. Nahoru a dolů přes obrubníky jí pomáhal manžel, který jakoby tam ani nebyl. To nebyla fikce.“
Zrovna v té chvíli mi pronikla do hlavy jedna dechovka, kterou nesnáším ještě víc než písně, co pěl Gott, a já jsem nahlas zazpíval: „Kdyby ty muziky nebyly, tak jsem měl dneska už tři vily…“ Žena řekla, že jsem prachy sice neprobendil za muziky, nýbrž za jiné kratochvíle a bylo jich tolik, že by stačily ne snad na tři vily, ale na jednu určitě. Žena byla samozřejmě konkrétnější, ale nebudu na sebe tolik práskat.
A vůbec, co bych dělal s vilou v dnešním neklidném světě, kdy nám autokratické Rusko svou brutální agresí proti Ukrajině předvedlo, že nemáme jisté vůbec nic. Navíc o vilu se člověk musí starat, takže by mi nezbývalo nic jiného než chvátat a nemohl bych si takhle pěkně popřemýšlet, takže bych si nevšiml, že hranice mezi Ruskem a Ukrajinou vlastně představuje onu Huntingtonovu čáru dotyku mezi civilizacemi slovansko-ortodoxní a euroatlantickou. A nejde už jen o ohnisko napětí, ale přímo o válečný požár.
