A hle! Svět celý zdrtil vůdce slepý…

Hlavním účelem Národního památníku mělo být uctění památky československých legionářů a československého odboje v období první světové války (1914–1918). Později tam bylo i mauzoleum Klementa Gottwalda. A nyní jsou v památníku uloženy ostatky neznámého vojína z bitvy u Zborova a z dukelské operace. Zároveň byla v památníku instalována expozice Křižovatky české a československé státnosti. Součástí Národního památníku je od roku 1950 bronzová jezdecká socha husitského vojevůdce Jana Žižky z Trocnova od sochaře Bohumila Kavky.

Kopec Vítkov s Národním památníkem a Žižkovou sochou je už dlouho pietním místem, kde představitelé našeho státu uctívají slavné události našich dějin, zejména pak „Den vítězství“ nad nacistickým Německem a konec II. světové války v Evropě, jako tomu bylo právě včera – 8. května 2023.

Základ slávy vrchu Vítkova však položil právě Jan Žižka z Trocnova, který zde 14. července 1420 s hrstkou válečníků porazil kruciátu krále Zikmunda Lucemburského. Ve skutečnosti víc potyčka, než bitva vstoupila však do našich dějin jako slavné vítězství obrozenci adorovaných podivných bojovníků husitů v čele s jednookým hejtmanem, z něhož buditelé učinili legendu, téměř světce. V glorifikaci husitů i Žižky se pak pokračovalo i za první Československé republiky a následně i za komunistů, kteří z husitů učinili div ne bolševiky.

Následující text je reportážní parodií a humornou parafrází historicky hodnotného popisu bitvy na Vítkově 14. července 1420, od níž letos uplyne 603 let. Smyslem textu není cokoli zlehčovat, ale poněkud setřít nános patosu.

Je 14. července, Léta Páně 1420 a na hřebenu vrchu Vítkova se schyluje k bitvě mezi týmem God´s Warriors čili Božími bojovníky Žižkov, tvořícími posádku dvou srubů fortifikace, jež zde nechal vybudovat jednooký husitský hejtman Jan Žižka, a křižáckým velkoklubem Red Foxes čili Liškami ryšavými Lucemburk, sestaveným z kruciaty vedené římským králem Zikmundem Lucemburským.

Než k dlouho očekávanému střetnutí dojde, zavítali k nám do studia v žižkovské televizní věži Budoucnost – Futurae, odkud máme skvělý výhled na nadcházející krvavé bojiště, naši terénní spolupracovníci, aby přiblížili události, jež se odehrály v Praze a okolí v minulých hodinách. Zpravodajové Jakš z Nekmíře, Štěpán ze Sudoměře a Adam z Melechova jsou už připraveni ve studiu, a já, moderátor Jarý Odlipan, jsem nachystán rovněž.

„Jakši, ty jsi byl na Malé Straně. Co se tam stalo?“

„Tedy, král Zikmund oblehl Prahu a cítil se na koni a rozhodl se přitvrdit a 9. července vyslal do rozflákané Malé Strany uherské bojovníky, aby dobyli Saský dům a malostranské mostecké věže. Jenže ty hlídaly husitské posádky. Prý se zmocnili jedné věže a zajal přitom stovku kacířů. To se však křižáci jen vytahovali.“

„Jakši, nesouvisel s potyčkami i kousek několika husitů, jenž vyrazili přes most na Malou Stranu?“

„Máš, Jarý, pravdu, souvisel. Avšak husiti před přesilou Němců a Uhrů zdrhli. Ale i jiné husitské týmy byly bojechtivé. Jeden se pokusil doplout k malostranskému břehu po vodě. Brzy ale museli Boží bojovníci obrátit a jedna pramice se dokonce převrhla uprostřed řeky a její osádka se pořádně vyráchala.“

„To já mám zajímavější informace.“

„Povídej, Štěpáne.“

„V pátek 12. července před Újezdskou branou Zikmundovi Uhři náhle napadli dost velký táborský oddíl, přičemž prý několik desítek nepřátel zabili a údajně zajali 156 žen. Ty prý měly vlasy zastřižené jako muži a byly opásány meči, a to jejich oblečení, měly na sobě prý kalhoty a holínky.“

„Tedy to jsou věci, Štěpáne.“

„Křižáci z těch mužatek byli prvotřídně paf. Myslím si ale, Jarý, že katolíci při popisu táborských bojovnic chtějí hlavně prezentovat zvrácenost husitů.“

„Na bojující ženy si však nemůže zvyknout ani husitský kazatel Jakoubek ze Stříbra, když řekl, „velmi neslušný jest, jako svini pancieř, tak ženě boj“. Podobného názoru je i celá řada husitů. Trvá totiž ještě gotika, kdy je bojující žena vnímána jako odporující vžitým křesťanským hodnotám.“

„Máš recht, Adame, stačí si vzpomenout, jaký úžas vyvolá za pár let Jana z Arku. Avšak jaké budou mít God´s Warriors a Red Foxes na bitvu počasí? Ale to už se blíží celá ve žlutém rosnička Kunhuta. Všimli jste si, pánové, že je Kunhuta vždycky ze všech nejlíp oháknutá?“

„U nás v Nekmíři se také říká, že jí nejvíc sluší barva žlutá.“

„A u nás v Sudoměři, že je pokaždé podle módy vyfiknutá.“

„A u nás v Melechově, že je jak ze žurnálu vystřihnutá.“

„No jo, pánové, na to vás užije bavit se na můj účet. Přejdeme ale k vážné práci.“

„Takže Kunhuto, co můžou Bojovníci a Lišky očekávat?“

„Bude hezky a teplo. Asi jako mezi vámi, hoši.“

„To od tebe bylo neprofesionální, nekorektní a nevyvážené, Kunhuto. Myslím, že za svou orientaci se nikdo nemusí stydět.“

„A vy si ze mě, Jarý, můžete dělat srandu, jo? Ale k věci. Nebe bude bez mráčku plné beránků… To je asi blbost, že? Co mi to dali v režii za papír? Každopádně v tom horkém počasí atmosféra zhoustla, že by se dala krájet…“

„Promiň, Kunhuto, musím ti do toho skočit. Už včera měli husité v obléhané Praze nervy našponované k prasknutí. Cítili, že Lišky udeří a že to bude brzy. No, a právě na svatou Markétu přebrodil početný křižácký oddíl Vltavu, vjel na Špitálské pole a předstíral útok na město. Za hlasitého zvonění radničního zvonu se proti němu Poříčskou branou vyřítily zástupy husitů. Bylo to neuspořádané, neboť se Warriors nechali strhnout davovou psychózou, zapomněli na taktické plány a bojově naladěni chtěli dokázat odhodlání hájit boží zákon.“

„To byla hrubá chyba.“

„Však je taky, Jarý, tohle neuvážené jednání stálo řadu obětí.“

„Kolik bylo konkrétně obětí, Jakši? Divák žádá detaily.“

„Pardon.“

„Máš lepší informace, Štěpáne?“

„Jistě. Počet obětí osciluje mezi dvanácti a padesáti. Nejnižší číslo samozřejmě udávají husiti.“

„Lepší informace. Nenech se vysmát. To jsem věděl taky. A hejtmani v pravobřežní Praze okamžitě začali činit opatření, aby předešli nekázni a živelnosti.“

„Díky, Jakši. Jak bylo v Zikmundově realizačním týmu, Adame?“

„Tam vládla spokojenost. Průzkum bojem se zdařil a tahle generální zkouška posloužila jako klamný manévr, aby přesvědčila husity, že další úder povede znovu proti městským hradbám.“

„Zdánlivě zrcadlový útok začal Zikmund hned v neděli 14. července, tedy dneska. Takže, je pozdní odpoledne a o nešporách nastane klíčový okamžik. Ale už je vidím. Na Špitálské pole vyrazily početné jízdní oddíly hlavně míšeňských a rakouských Lišek. Dnes ale jejich část nemíří k městskému opevnění, nýbrž se skrývá za pomocný sbor a pokračuje na východ až k mírnému zakončení vítkovského hřebene. Jeho úbočím pak stoupá na dlouhé rovinaté návrší. A tady, přátelé televizních bitev, se křižáci rychle rozjeli neobydleným územím k Žižkově fortifikaci na Vítkově.“

„Promiň, Jarý, ale odjinud se ani na husitskou pevnost zaútočit nedá. Jižní i západní stráň, a zvláště severní svah Vítkova jsou tak prudké, že vylučují nasazení jízdy.“

„Dík za doplnění, Adame. Ale teď sledujme, jak křižáci míjejí vinici V ohradě a odtud mají k cíli jediný kilometr. Od věci nebude ani popis husitské fortifikace a terénu. Nedokončenou pevnost, známá česká bolest, na západní výspě Vítkova tvoří dva sruby na kamenné podezdívce obehnané zídkou, před ní dal Žižka vykopat tři příkopy, jež přetínající vítkovský hřbet za jeho nejužším místem.

Na jižní straně zakomponovali husité do opevnění viniční věž. Vinic je na svazích Vítkova víc a útočící Lišky jsou tam jako doma, ale nestarají o zelenou idylu, kterou ženou své koně a jejich přesun je tak rychlý, že může posádka Žižkovy tvrze jen zoufale snít o pomoci z pražského souměstí.

Jenže tady se ukázala slabina míšeňských a rakouských Lišek a my sledujeme, jak promarňují moment překvapení, který mohli přetavit v konečný úspěch. Sílu jejich úderu mělní úzký hřeben, který se ještě zužuje před příkopy a křižáci tak najíždějí do jakéhosi trychtýře, což jejich postup dost zpomaluje. Kouč Žižka tady použil stejný princip jako u Sudoměře, viď Štěpáne, a znovu se projevila jeho vojenská genialita, ač v odlišném terénu.“

„Jarý, kolik křižáků vyslal vlastně Zikmund dobýt a obsadit Vítkov?“

„To vím přesně, Jakši. Jejich počet neznáme. Asi patnáct stovek, ale i tak mají proti obráncům pevnosti zhruba dvacetinásobnou převahu.“

„Někdo tvrdí, že obránců je dvacet šest mužů a tři ženy, ale to je dle mého nesmysl. Tři desítky by na příval křížových Lišek nestačily.“

„No dobře, Adame, teď s tím ale nezdržuj, neboť nervy drásající boj pokračuje. Útočící Lišky snadno zdolaly první dva příkopy a zmocnily se viniční věže. Prudký zápas se rozpoutal o třetí příkop a zeď chránící oba sruby. To je drama. Situace obránců je vskutku tragická, nemají už šipky do kuší ani prach do houfnic a zůstávají jim jen obligátní sudlice, cepy a kameny.“

„Promiň, Jarý, rád bych poznamenal, že se svými lidmi sem spěchá dokonce Jan Žižka, sám se zapojuje do boje a mlátí palcátem křižáky hlava nehlava a prokazuje na svůj věk obdivuhodnou fyzickou kondici…“

„Přestaň s tím hodnocením, Jakši. Přece vidíš, že teď Žižka málem přišel o život, jenže jeho bojovníci ho cepy vytloukli z rukou nepřátel. Takové štěstí ale nemá hejtman míšeňského oddílu Heinrich z Isenburgu, který právě padl. Nu což, byl to statečný a odvážný nepřítel.

Odpor obránců Vítkova je nesmírně, nesmírně hrdinný. Celá husitská Praha sleduje útok na Žižkovu fortifikaci se zatajeným dechem, s úzkostí, v slzách i v modlitbách. Je to obraz zoufalství, ale přesto je tu naděje. Zvony pražských kostelů svolávají husity k boji a vysílají úpěnlivý vzkaz do nebes, aby Bůh nezapomněl na věrné křesťany…“

„Moment, Jarý, právě vidím, že se z Prahy vydává Horskou branou na Vítkov tolik žádaná posila. Tvoří ji asi padesátka střelců z kuší a množství venkovských cepníků, kteří nejsou chráněni plátovou zbrojí. V čele kráčí kněz se svátostí Kristova těla, doprovází jej ministrant a zvonkem oznamuje přítomnost Božího těla, které vyžaduje patřičnou úctu.“

„Díky za podnětný příspěvek, Štěpáne, ale teď zase já, Jarý Odlipan. Vidím, že husitský sbor rychle vystoupal mezi vinicemi na jižním svahu Vítkova a vpadává překvapeným křižákům do levého boku a působí v jejich řadách zmatek, který znamená zásadní zvrat na bojišti. Část lišácké jízdy je zatlačena k prudkému severnímu srázu a ostatní řady se dávají na potupný útěk přístupovou cestou. Je to tak. Je dobojováno. God´s Warriors Žižkov vítězí a velký favorit Red Foxes Lucemburk se musí smířit s porážkou. A přišel čas na pobojové hodnocení. Jakš z Nekmíře se hned vydal na bojiště zjistit, jak je to se ztrátami. Jaké zprávy pro nás máš?“

„Nedlouhý boj si na straně poražených vyžádal snad až dvě stě obětí.“

„Snad? Tak to ses moc nevyznamenal, Jakši.“

„Promiň, Jarý, myslíš, že ti v tom zmatku po boji někdo něco řekne přesně?“

„Z toho si nic nedělej, Jakši. Jo a ve vrátnici máš připravenou výpověď. Podepiš a vrať se do Nekmíře. Naštěstí, my jsme budoucnost, tedy žižkovská TV věž Budoucnost, takže víme, co bylo potom. Husitská Praha si vydechla. Ale jen na chvíli, než si uvědomila, že protivník utrpěl jen malé ztráty, které na celkovém rozložení sil nic nezměnily. Pokus obsadit Vítkov se mohl kdykoliv opakovat, s čímž počítal i Žižka. Nepřestával proto zdokonalovat opevnění.

Nejspíš ale nikdo 15. července netušil, že střetnutí na Vítkově rozhodlo o vojenském nezdaru křížové výpravy. Sám Zikmund sice v nedělní podvečer 14. července roztrpčeně opustil letenské stanoviště, odkud sledoval dobývání Žižkovy fortifikace, avšak vystavit Prahu ostřelování z bombard a jiných palných zbraní nemínil.

Opakovat útok na Vítkov se Zikmund nechystal, protože Žižka byl na něj připraven a ani případný úspěch by nic neřešil. Na vyhladovění husitů bylo pozdě. Svatá Markéta už hodila srp do žita, takže do pražského souměstí začalo Poříčskou a Horskou branou proudit tolik potřebné obilí, další produkty i stáda masného dobytka. Blokáda ztroskotala. Zikmund, ta liška ryšavá, nakonec asi věděl, že není všem dnům konec a nebude si přece ničit hlavní město českého království, které mu stejně spadne do klína.

Po 14. červenci 1420 vypadalo, že svět celý zdrtil vůdce slepý, neboť porazit kruciátu, to jako fakt respekt. Žižka to potvrdil i v dalších letech. Ale na jak dlouho? Drtit svět je běh na dlouhou trať. Nakonec totiž přišly Lipany a o tom zase něco vím já, Jarý Odlipan.“

https://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_na_V%C3%ADtkov%C4%9B

https://cs.wikipedia.org/wiki/Pomn%C3%ADk_Jana_%C5%BDi%C5%BEky_na_V%C3%ADtkov%C4%9B