Hlavní obsah
Názory a úvahy

Cicero: O dulce nomen libertatis – Ó sladké jméno svobody

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované.

Foto: kvaj

Ilustrační foto plachetnice na moři, která symbolizuje svobodu a volnost.

Svobodu slova dnes vzývají lidé, jimž se nelíbí snaha omezovat proruské dezinformační weby, neboť chtějí svobodné šíření propagandy putinovského režimu, který rozpoutal válku proti Ukrajině.

Článek

Cílem Ruska v této válce je, stručně řečeno, aby ukrajinský národ ztratil svobodu. Potom je ale velmi podivné „bojovat“ za svobodu slova pro lidi, kteří hlásají, aby jiní lidé byli nesvobodní. Proto bych se chtěl nyní zamyslet nad některými aspekty svobody, která je přece tak sladká.

Jenom žít ve svobodě je často trpké, bolestné a nejisté, neboť zcela svobodnému člověku nikdo neposkytne a nezaručí žádné jistoty, ani na život, ani na lékařskou péči, ani na vodu a jídlo, ani na bydlení… Jelikož ve chvíli, kdy mu někdo tyto základní věci dá, začne po něm požadovat, aby se choval určitým způsobem a rázem je svoboda fuč. Jediné, v čem jsou si svobodní lidé, tedy otroci, jako jsme my a také otrokáři rovní, je, že nikdo na světě nezajistí nikomu štěstí.

Spočívá snad štěstí ve svobodě? Říká se – je líný jako vandrák, a zní v tom závist, že vandrák nic nemusí, což vyhlíží jako svoboda. Když se nad tím však člověk zamyslí, tak vandrák putující den a za dnem krajinou není líný ani trochu, ujde spousty kilometrů a co ho stojí práce a vynalézavosti i ponižování, aby získal trochu jídla. Jen jaksi svou námahu a své úsilí upírá neproduktivním směrem, což civilizovaný otrok, totiž svobodný občan oplývající všemi právy a povinnostmi, za což se těší celé řadě jistot, nikdy nepochopí.

Kdysi jsem četl, že civilizovaný Evropan nikdy neporozuměl tomu, že Afričané mohli žít na kontinentu, který na povrchu i pod zemí skýtal tolik bohatství, zdrojů a surovin a nechávat je marně ležet ladem. Vždyť bohatství je třeba vytěžit a zužitkovat, aby se svět mohl stále rozvíjet. Proto bylo naprosto nutné Afriku zkolonizovat, vyrabovat, tamní lidi zotročit a přinutit je žít civilizovaným způsobem. No a potom se jednotlivým africkým zemím zpětně poskytla sice značně omezená, ale přece jen svoboda.

Na druhé straně, například ve srovnání s nespoutanými bojovníky Masaji, kterých je hrstka a dožívají se většinou nízkého věku, je třeba přiznat, že evropská civilizace přinesla Africe obrovský nárůst populace lidí žijících sice v bídě a s vysokou dětskou úmrtností, ale už se tu bídu podařilo výrazně zmírnit, prodloužit život Afričanů a zvýšit jejich informovanost. To má za následek, že si mnozí z nich uvědomují, že je na jejich kontinentu blahobyt nečeká a oni ho chtějí, neboť se o něm díky Evropanům dověděli, tak za ním do Evropy jdou a my je tady nechceme, protože nechápou, že blahobyt nevzniká sám od sebe, ale že je pro něj třeba ledacos obětovat, například se nechat zotročit.

My to však dobře víme, co je třeba pro blahobyt a jistoty podstoupit – tvrdě pracovat, hrbit se, zadlužit se, tleskat a lízat boty různým zazobancům, mocichtivým hochštaplerům, podvodníkům a gaunerům a oni nám ty nejisté jistoty zabezpečí, a navíc nám nezištně dají něco málo z našich peněz, které jsme jim dříve odevzdali, a třeba i koblihu nebo nějakou jednorázovou dávku, abychom netrpěli hlady. Tak jsou hodní, proto netuším, čemu na tom ti nezdární Afričané nerozumějí.

My víme, že je nezbytné se stále rozvíjet, že musíme uhánět pořád rychleji vpřed, avšak zapomínáme na to, že se naše planeta nejvíc podobá kolotoči, a tak se čím dál rychlejší cestou vpřed můžeme dostat jen do nekontrolované rotace, což se nyní pomalu děje, až hrozí, že se zalkneme vlastní produkcí, zplodinami všeho druhu, vedrem a stále větším počtem nás, lidí. Tak se nyní zabýváme tím, jak se sice rozvíjet, být rychlejší a výkonnější, uživit se, a přitom zachovat všechny krásy a hmotné i nehmotné poklady světa. Zkrátka se rozvíjet udržitelně. Že je to protimluv, o to není čas se starat.

Někdy dávno si mě opilý rasistický číšník spletl s cikánem a řekl, že mi nedá pivo a já o tom publikoval jakousi legrácku. Užívám důsledně název cikán s malým počátečním písmenem, protože skuteční volní a nespoutaní cikáni byli bohémové, kteréžto slovo se začalo používat ve Francii v 19. století, kdy se mladí umělci začali masově stěhovat do sousedství migrujících cikánů, o nichž se v tehdejší Francii tvrdilo, že přišli z Bohemie, tedy z Čech. Nemohu používat jméno Rom, neboť na něm se v roce 1971 usnesl historicky první Mezinárodní romský sjezd (World Romani Congress) a z toho je jasné, že v takovém jménu žádná svoboda není.

Kdybych totiž byl skutečný svobodný cikán, čerta bych se staral o věci, které jsem zmínil v předchozích odstavcích, žil bych ze dne na den, nebo bych také ze dne na den umřel. To už je osud. Kdybych byl cikán, nebo Masaj, nebo Tuareg, nebo indián, byl bych svobodný v duši. Jenže já mám rád svůj blahobyt, své pohodlí, že mi chodí měsíčně na účet důchod, že mám pár kroků do zdravotního střediska a do marketu, a tak mi nevadí, že jsem otrok, i když notně civilizovaný.

Jedna mladá žena mi k legrácce o záměně s cikánem napsala, že její přítel je také „bělokožec“ s havraními vlasy, který se rád opaluje, takže všude vypadá jako domorodec, V Indii jako Ind, na Korsice jako Korsičan, v Egyptě jako Egypťan. Jen v Anglii v něm viděli prý Ježíše… Ona však v něm prý ale vždycky viděla dokonalého indiána a pro ty že má slabost.

Odpověděl jsem jí, že mi někteří moji přátelé z USA vyprávěli, že nyní tam indiáni z rezervací působí svým chováním velmi podobně jako cikáni u nás. Konečně indiáni byli také národem, jenž bylo nutné téměř vyhladit v zájmu rozvoje naší civilizace, a ty, co zbyli, bylo potřebné zahnat z nekonečných prérií do rezervací a vnutit jim cizí řád.

Indiáni totiž mají jako cikáni v krvi volnost a svobodu a vnitřně nikdy nedokážou skutečně přijmout pouta naší civilizace. Napsal jsem jí také, že jsem před dávnou dobou mluvil s jedním cikánem, jedním z mnoha cikánů, co jsem poznal, který byl právník, a ten si každý rok vzal tři měsíce volna, aby se mohl svobodně toulat krajem. Můj otec byl ostatně rovněž bohém, skutečný, nehrál to, prostě byl svobodomyslný z podstaty, a to se na něm líbilo mojí matce, takže část té svobodomyslnosti předali oba mně.

Je hrozné, šílené, že putinovské Rusko přepadlo Ukrajinu a rozpoutalo tam krutou válku, v které vraždí nevinné lidi, mučí, znásilňuje, ničí a loupí. A když my máme za této děsivé situace, za okolností, kdy na Zemi moc skutečné svobody nezbývá, možnost pomoci Ukrajině uhájit svobodu, mnohým našim lidem je to proti srsti, protože se obávají, že by museli slevit ze svého blahobytu a pohodlí. „O tempora, o mores!“ – „Jaké časy, jaké mravy!“ „O fallacem hominum spem.“ – „Ta klamná lidská naděje“. Obojí řekl rovněž Cicero. Ta klamná lidská naděje, že nikdo nerozšlápne naši kuličku, kterou tlačíme před sebou, dodávám já.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Reklama

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz