Čtyři Krylovy fejetony, které namluvil spatra

Dříve však, než na fejetony dojde, uvedu závěrečnou část zmíněného rozhovoru, kdy legendární písničkář, který sám sebe někdy označoval výrazem enfant terrible, ztratil vůči mně poněkud ostražitost a více se rozpovídal. Začnu od následující otázky.

kvaj: Jak se doplňuje Karel Kryl žurnalista a poeta?

KK: Vůbec se nedoplňuje. Je to jedna osoba. Je to také srandista. Je to člověk, který se rád miluje, který je poživačný, takže pije, pokud ho nezradí slinivka a jí, jak může, vaří, což je největší umění. Jezdí po světě, dělá si své názory, mluví německy a několika dalšími jazyky, aby se domluvil s lidmi, má své přátelé a kamarády a několik svých lásek a má svou ženu a svůj německý, kanadský, australský, švédský, norský, finský a dánský okruh, kam si zajíždí za svými poustevníky, co ještě zůstali slušnými lidmi, stejně jako zajíždí na Moravu, Slovensko, do Čech a do Slezska, abych nikoho neurazil, a ke svým skvělým olašským cikánům, s nimiž slavil své 47. narozeniny. Teď s nimi dodatečně oslavím ty čtyřicáté deváté. Padesátku budu slavit sólo, uteču odtud, aby mi náhodou nedali nějaký metál.

kvaj: To by se vám stát mohlo.

KK: Doufám, že ne. Do té doby si to už tak poseru, že mi nikdo žádný nedá. A když, tak post hume.

kvaj: Takže metály neberete?

KK: Neříkám, že neberu, ale musel by mi ho udělit někdo, koho si vážím. Třeba pan Peroutka. A stačilo by, kdyby řekl – Je to dobrý, pane Kryle!"

kvaj: A od koho z živých byste bral metál?

KK: Metál ne, ale uznání. Dneska jich byl plný sál. To jsou mé metály, pane. Že za mnou přišla do sálu paní učitelka Šamánková, která mě v první třídě učila češtině a dala mi kytku, ač bych jí kytku měl dát spíš já. Takových lidí je moc. Jsou schovaní. Nikdo o nich neví, o těch slušných lidech. Když vidím, že mě zase nevysílají v rádiu, tak se opět pomaličku vracím k slušným lidem…

kvaj: Takže vám moc děkuji.

KK: Za co?

kvaj: Děkuji, neboť jsem rád, že jsem se s vámi setkal. Nemyslel jsem si totiž, že se mi to někdy poštěstí.

KK: Proč? Chtěl jste umřít?

kvaj: To ne, ale zdálo se mi nepravděpodobné, že vás někdy potkám.

■■■■■

Po tomto rozhovoru řekl, abych se ptal, nebo šel. Radši jsem se tedy ptal na jeho emigraci, na vztah k armádě a válce, na žurnalistiku, na jeho pohled na rozdělení Československa, a on mi místo stručných odpovědí namluvil spatra do diktafonu čtyři fejetony, které jsem pak publikoval v okresních novinách Nové Přerovsko. Zde jsou.

Každý člověk, který odcházel z této země, má svou hodinu H odchodu. A má vlastní představu o této zemi, jak se mu jevila, když ji opouštěl. Všichni ji nosí hluboko v duši a jsou to většinou vlastenci, zatímco u nás vlastenectví vymizelo. Vlast – jako fetiš, jako oltářík, jako hluboký zážitek v duši, jako velká láska nikdy nekončící. To tu nikdo nechápe, anebo je jich pramálo, kteří chápou.

Člověk má venku kromě mateřského jazyka také jakýsi sen o tom, jak by mohl lidem ve vlasti pomoci. To si tady taky nikdo neuvědomil. Ale ti lidé tam venku zůstanou, jestli tu Československo ještě bude, nebo nebude. Pro mě Československo existuje, ať se vám to líbí nebo ne. Mé publikum se nedělí jaksi podle toho, že je támhle z Vlárky do Štěpána dneska celnice. A já si za ním pojedu, a když mě k němu nepustí, přijedu buď od Znojma na Moravu nebo z Vídně do Bratislavy. Vždyť to není žádný problém. Já jsem Evropan.

Jakmile však někdo dostane čepici, tak má i právo. A když si nepoprosím o razítko, tak mi třeba přestane československý pas platit. Pak si budu muset sám rozmyslet, jestli mě někam pustí a zda se stanu Čechem nebo Slovákem. To se ale stanu spíš Slovákem, než bych prosil o to, abych směl být zase Čechem, když jím jsem celá léta dodnes. Nebudu o to prosit pana Klause ani nikoho jiného. Doprošovat se nebudu. To si raději požádám o pas slovenský, protože Slováci jsou trošku jiný národ. Řekli, že můžu a můžu mít dokonce i jiné občanství a chovají se ke mně nádherně. Navíc mi řekli, že nemusím ani žádat, že mi může být občanství uděleno. Možná ale, že bude také občanství moravské, a to pak tedy není žádná šance.

V tom případě budu okamžitě usilovat o místo krále Ječmínka druhého a zavládne tady pěkná diktatura. Koukejte na ty lidi, jak říkají – Podívejte na Kryla, už má zase mocenské choutky! Myslíte, že to není možné? To vůbec nevíte, jak jsou lidi místy pitomí, když pitomí být chtějí. Domníval jsem se, že mám vlast tady. Byl to ale omyl. Byl to zvyk. A vlast v duši? Tu mi nemůže nabourat vůbec nikdo. Tu nosím s sebou po celém světě. To je můj jazyk. Popelka, kterou mi tady kurví novými pravidly prý českého pravopisu. Slováci mají větší úctu k svému jazyku.

Ovšem pokud budu vůbec schopen dýchat a žít, tak pro mě není rozdíl mezi Čechy a Slováky. Pro mě je rozdíl mezi Slovenskem a Čechami v muzikalitě, v kristianizaci…, česká přišla ze Západu, moravská a slovenská z Byzance. My, Moraváci, jsme jiní. Mluvíme sice česky, ale naše hudební kultura je na tu druhou stranu – byzantská. Nemáme dechovku, máme cimbál a housle, a to k nám patří. V tom se podobáme Slovákům. Také pijeme víno a kořalku, pivo je sem importované – já ho mám rád, ale dobře, jsme trošku jiní…

Domnívám se, že je krásné, když človek jede z Mnichova na jih a za čtyři hodiny projede asi šest kultur. Sednu si za 25 marek do autobusu a projedu Bavorsko, kus Rakouska, jižní Tyroly a skončím v Itálii – všechno je to jiná kultura a mně to naprosto nevadí, protože mi to všechno patří. To je moje, to jsem prožil, umím se domluvit a rozumím. A když nerozumím, tak si nechám vše vysvětlit a nedělám chytrého.

K písničkám o pocitech vojáka ve válce mě motivuje pravděpodobně funkce druhého nejhoršího vojáka Varšavské smlouvy. Měl jsem jednu, dvě, tři třídy, už ani nevím, a byl jsem na to prý odborník. Už jsem se na to těšil, ale i když jsem měl první dorosteneckou třídu ve střelbě, na vojně jsem se k žádné střelbě nedostal. Nikdy mi ten kvér nedali. Zato jsem ale sestřelil několik letadel, která někde práškovala, pomýlila si cestu a narušila hranice. Je mi to líto. Doufám, že to příště nebude zapotřebí – sundávat civilní letadla v rámci třídního boje.

Na vojně jsem zjistil, že jsem najednou zamontován jako šroubek v mašinérii, o jejímž smyslu jsem pochyboval. O potřebě vojáka jsem nezapochyboval. Naopak, ví Pán Bůh, že nejsem pacifista. A znám fantastickou spoustu fantastických lidí, kteří bojovali jako krysy u Tobruku, kteří létali nad Kanálem, sestřelovali – jsou na úmrtních listinách. Jsou to člověci, kteří se o tuhle zemi prali a nejsou to jen Češi, Slováci a Ukrajinci, popřípadě Rusíni. Jsou mezi nimi dokonce i Němci, kteří se za to prali. Potkal jsem poručíka české armády německého původu, který byl poté, co se vrátil z Anglie, dvojnásobně ohrožený. Byl odtud vyštván ven a měl štěstí, že utekl, protože by seděl, a ještě jako voják. A to jsou věci, které pořád ještě nejsou spravené, a pokud tady spraveny nebudou, mám o čem zpívat a na co křičet. Proto moje vojenské písně.

Na druhé straně voják, který narukuje, ztrácí, když je demokrat, do značné míry svá demokratická práva vzhledem k tomu, že se zaváže, případně je odsouzen k tomu, změnit vztah vzájemného porozumění za vztah nadvlády a podřízenosti. Musí poslouchat, splnit rozkaz a pak si jít stěžovat. To je otázka, dejme tomu, morálního, psychického, dokonce do jisté míry filozofického názoru na svět. A to je ono, co mnohé lidi vrhne do schizofrenie svého konání. Křesťana to vrhne do pochybností o víře ve chvíli, kdy mu farář požehná zbraně. Člověka, jenž je pacifista, pak v okamžiku, kdy střílet musí. Je to problém člověka, který nikdy nechtěl být vojákem a najednou je.

Málo bylo řečeno o tom, k čemu vlastně voják je, když už tady je. Bohužel jsme však neměli přístup, respektive nám bylo zabráněno v přístupu k lidem, kteří z této země odešli do Francie a z Francie do Anglie. Ani jeden český letec, který létal v anglické peruti, si z nárameníků nesundal nápis Československo, ač ve chvíli, kdy ho sestřelili nad německým územím, to znamenalo určitý a okamžitý trest smrti. Na Československo byli tihle lidé hrdí a bojovali za ně. A pokud mi oni neřeknou – čert vzal Československo, tak pro mě pořád Československo existuje. Považuji za strašný podraz, když se lidé, kteří Československo bourali, odvolávají na Masaryka a Hovory z Lán. Považuji to za podlost a velezradu zájmů republiky.

Teď na vystoupení jste mohli slyšet žurnalistickou práci v písničce, která se jmenuje Demokracie. To nemá nic společného s literaturou ani poezií. Je to žurnalistická záležitost, spíš rýmovaný komentář, což každý pozná. Sám ten text považuji za věcnou záležitost.

Jinak jsem dělal žurnalistiku profesionálně dvaadvacet let a je strašně těžké odejít z toho pryč. Dělal jsem však žurnalistiku, nikoli žurnaj. Abych nemusel dělat žurnaj, odešel jsem z rádia Svobodná Evropa.

Jde se o to, že člověk má psát, co chce, a říkat, co si myslí, a potom čekat, až ho někdo opraví nebo seřve. A také počítá s tím, že ho někdo seřve. Ovšem argumenty. Nikoli jen tím, že někdo zvedne telefon a řekne: „Tak takhle to nepůjde!“ Vždycky čekám, až mi někdo vyvrátí mé názory, ale skutečnými argumenty. Když se to stane, srazím kufry a řeknu: „Poslušně hlásím!“

Ale dobře. Na Slovensku to v novinách prostě je, proto má pan Mečiar pořád potíže. Pan Klaus nemá nikdy potíže, protože to dokonce není ani pan Klaus, který bere do ruky telefon, nýbrž některý pověřený tajemník. No ale, každý ví, který to je. U nás to tak bylo vždycky. Ale já – opravdu, nedá se s tím nic dělat – volím spíš lidi, kteří se mýlí a dělají strašné průsery prostě proto, že jsou to „člověci“ a ne computery. S computerem se nemohu bavit.

Jsem zklamaný absolutní nemožností kontaktu mezi lidmi, ztrátou důvěry mezi nimi, už dnes zase opatrností ve výrazivu a také ohledy novinářů-žurnalistů na to, co si přeje ten, co rozhoduje. Naprostým nedostatkem je prosazování se žurnalistů za účelem získávání faktů a informací. Neustálé obracení se na to, co to přinese a co to nepřinese, bude z toho průser, nebude z toho průser – to do žurnalistiky nepatří. To ne!

To patří do žurnaje. Je to přesně to, co si objednávají mocní tohoto světa. V každé zemi. Za žurnalistiku se nedostávají metály. Za žurnalistiku se dostává přes dršťku a případně posthume nějaký ten metál. Už asi čtyřicet žurnalistů zahynulo v bývalé Jugoslávii. To patří k věci – být u toho, být při tom a podat o tom zprávu.

Je to jedna z věcí, jež ve mně jako v poetovi i z toho suplovaného novinářství zůstala. Sedím a píšu si krásné věci, a pak mě něco příšerně nasere a napíšu komentář, jestli se to někomu líbí nebo ne. Zatím jsem to posílal do Znojemska a do – to se podivíte – Literárního týdeníku. Tam mi totiž texty nekrátí, neseškrtávají, nepřipisují své otázky a neubírají pointy. Tak, jak to napíšu, tak to otisknou.

Další fejeton jsem musel poněkud uvést, neboť vycházel z jeho postřehu z návštěvy koncentračního tábora v Osvětimi. Blok číslo 16 Aussicht s nápisem »Československo« byl tehdy zavřený a vypadalo to, jako by se i toto memento nacistických krutostí chystalo na dělení mezi nástupnické státy bývalého Československa, což působilo až přízračně.

Dobře, ať exhumují ty tisíce mrtvých, ať každý z nich řekne, jaké je národnosti, abychom se konečně dobrali původu naší Evropy. Až na to přijdeme, který byl a nebyl Žid nebo napůl Žid, který byl intelektuál anebo nebyl intelektuál nebo napůl intelektuál, který byl Cikán a nebyl Cikán, anebo byl Rom…, až přijdeme na to, který byl Angličan, Francouz, Němec, Slovák a Čech a kdovíjakého původu ještě, až se toho dobereme, možná, že přijdeme na základy Evropy.

Není to poťouchlé, protože tohle jsem zažil venku. Jsem v Evropě zatím doma. Nevím, jestli tady budu doma stále, ale našel jsem státy, kde doma mohu být. A chci, až pojedu do Bratislavy, najít hrob bývalého prvního tajemníka Husáka a položit mu na hrob kytku. Zcela vážně a bez výsměchu. On byl totiž jediným člověkem, který mě dokázal kopnout do zadku a říct: „Běž ven!“ A já se přestal díky němu venku bát. A kdyby to byla jediná věc, že mě kopl do zadku a naučil mě nebát se, tak se o to zasloužil, i když ví Pán Bůh, že nechtěl.

V tomto ale vidím, že Šéf je. Tam nahoře, takhle nad námi dává bacha na to, co děláme a dost se námi baví. A rozdělením Československa, jestli je to saďour, se baví velice dobře. A teď čeká, až se u nás pár dobrých a rozumných lidí zase najde. Neshledávám, že by byli jiní lidé tam či onde.

Je to stejné, jako když jsem byl v Polsku u lidí, kteří mi umožnili první setkání s tamním publikem ve Wroclawi a já neměl žádné potíže zpívat polsky. Koneckonců, nejmladší posluchačka, kterou jsem kdy měl, šla hlavičkou dopředu právě v Polsku. Když jsem zpíval Kata, tak maminka porodila. Holčička se jmenuje Małgorzatka. S jejím tátou jsme ji potom oslavili a já jí dal jméno a je to fajn.

Proč bych se měl naštvávat na Poláky? Trošku mi leze na nervy, když je teď „filcují“, Němci krapet víc než ty ostatní, že jsou různými kšeftmany. Ale dobře, ať si to trošku sežerou, když jsou Poláci. Konečně jim to poněkud upevní národní hrdost a my se budeme smát, když jsme národ jenom jeden. Průšvih je v tom, když mě slovenská církev přesvědčuje, že tomu tak není. Ale to je zase jiná věc. O tom až někdy příště…

■■■■■

Pro naše další setkání už ale žádné příště nebylo. Karlu Krylovi zbývalo totiž už jen tak málo života, přesně 240 dní. Teď, když jsem oprášil rozhovor s ním a jeho fejetony, chtělo by se mi přes propast téměř třiceti let s něčím polemizovat, argumentovat, jak si přál, když je ale už nahoře u Šéfa, jak říkal, tak to nejde. Dovolím si luxus neglosovat to a říct jen, že Kryl bojoval, stále bojoval, vedle všeho, co dělal jiného, bojoval se zlem a se vším, co jako zlo viděl a bojoval, mám pocit, i sám se sebou. Ale bojoval, na rozdíl od…, radši toho nechám.