Článek
Donald Trump ve svém inauguračním projevu v souvislosti s tím, že se rozhodl skoncovat s vládní politikou, která vnáší rasovou a genderovou problematiku do všech aspektů veřejného i soukromého života, prohlásil: „Společnost bude bezbarvá a založená na zásluhách. Existují pouze dvě pohlaví – muži a ženy.“
Jaká bude vládní politika USA, je jedna věc, tu jistě bude Donald Trump formovat, i když ani v tomto směru nejsou jeho možnosti neomezené, ale jaká bude společnost, to je věc jiná. Na podobu společnosti má jedinec, ač se stal „nejmocnějším“ mužem světa, jak se říká, naštěstí malý vliv.
Za mého života se v USA vystřídalo třináct prezidentů, Trump je ve svém druhém mandátu čtrnáctý, avšak politické a ideové směřování této supervelmoci se nijak podstatně nezměnilo. Veškeré odlišnosti vládních politik za jednotlivých prezidentů se z historického pohledu jeví jako „kosmetické“. Podruhé naštěstí! Spojené státy po všechny ty roky zůstaly strážcem svobody a demokracie na naší planetě a doufám, že tomu tak bude i nedále.
Trump je nadějí, zdá se, například pro odpůrce islámu, muslimské rozpínavosti a jejich migrace do Evropy i USA. Proč mi tedy Trumpův výrok, že „společnost bude bezbarvá a založená na zásluhách“, jaksi připomíná vyjádření někdejšího iránského islámského náboženského vůdce ajatolláha Rúholláha Chomejního?
Ten kdysi řekl: „Alláh nestvořil člověka proto, aby si užíval. Záměr stvoření byl ten, aby lidstvo bylo podrobeno zkoušce skrze strádání a modlitbu. Islámský režim musí být vážný ve všech oblastech. V islámu neexistují žádné vtipy. V islámu neexistuje žádný humor. V islámu neexistuje žádná zábava. V ničem, co je vážné, nemůže být zábava ani radost.“
Přitom jsou tato Chomejního slova v rozporu i s tím, v co věřili dávní muslimové, že Bůh čili Alláh si libuje v rozmanitosti. A jak víme, svět i příroda rozmanité a barevné jsou. Veškeré snahy učinit svět a společnost jednosměrnými, jednostrannými, a tedy bezbarvými jsou předem odsouzeny k zániku. Otázkou je, co za takové snahy lidé zaplatí. Například Hitlerova snaha udělat svět jednostranným, podřízeným nacistické ideologii přišla lidstvo příšerně draho. Snad to ale Trump ohledně oné bezbarvosti společnosti nemyslel až tak vážně.
Zaujala mě ale ještě jiná věc. Není to tak dlouho, co se u nás vedla vášnivá mediální debata o tom, zda vyznamenat či nevyznamenat bratry Mašíny, kteří bojovali a chtěli bojovat se zbraní v ruce proti komunistickému režimu. V USA žijící Josef Mašín (jeho bratr Ctirad již zemřel) je, jak se ukazuje, stoupencem Donalda Trumpa. Shledávám coby paradox, že s Trumpem pojí své vyhlídky i řada lidí, jež považují bratry Mašíny za sprosté vrahy.
To zřejmě souvisí s jiným paradoxem, a sice že se dnes pokouší prezentovat jako pravicoví i nejeden levičák včetně extrémních komunistů. Já tedy tohle dělení na levici a pravici nemám moc v oblibě, protože nevím, co to v současnosti znamená. Pro mě byla posledním pravicově orientovaným člověkem slavná italská novinářka Oriana Fallaci.
Trochu teď odbočím od staronového amerického prezidenta a zavzpomínám, neboť si myslím, že to souvisí s onou pravicovostí, co všechno jsem se během let dověděl o Florenťance Orianě Fallaci. Jako jediná dokázala v rozhovoru přimět slavného režiséra Federica Felliniho, aby vyjádřil své politické názory. Rozhovory byly vůbec její parádní disciplínou, z mocných neměla strach, jednala s nimi bez respektu, jako rovný s rovným. Připravovala se na interview důkladně. Byla schopná klást Goldě Meirové, Henrymu Kissingerovi či Jásiru Arafatovi velmi nepříjemné otázky.
Kissingera zaskočila otevřeným míněním, že ve Vietnamu vedou špatnou válkou a že ji prohrají, Meirové předpověděla obrovské problémy na území okupovaných Izraelem po válce v roce 1967. Arafat měl po setkání s Fallaci říct, že mu tu ženu už nikdy nemají vodit na oči. Dostala se také jako jediná žena novinářské profese k ajatolláhovi Chomejnímu. Na audienci si musela sice vzít čádor, ale to jí nezabránilo, aby mu kladla velice ostré otázky.
Po smrti Oriany prý její sestra Paola ironicky glosovala, že dojetí mnohých lidí skrývá uspokojení, že se již nebudou muset měřit s její nesmlouvavou otevřeností a odvahou. Její odvahu dokresluje, že byla i válečná zpravodajka, jedna z nejlepších mezi muži i ženami, opravdu nezávislá, která popisovala otevřeně, co viděla. Od roku 1967 vystřídala řadu válečných front. Dostala se do Vietnamu, Saúdské Arábie, Libye, Jordánska, Kuvajtu, Libanonu, Pákistánu, Indie, Bangladéše či Íránu. Sledovala americkou válku ve Vietnamu, jezdila často do Řecka, kde vládli pučističtí černí plukovníci.
Byla ateistkou v katolické Itálii a kritizovala Vatikán. Zároveň byla antikomunistkou a kritičkou feminismu. Vlastní zkušenosti ji dovedly k přesvědčení, že jakýkoli dialog s islámskými zeměmi je nemožný. Po teroristických útocích 11. září 2001 v New Yorku se ve svém názoru jen utvrdila. Papeži Benediktovi XVI. prý potvrdila své mínění, že je srážka s agresivním islámem nevyhnutelná a snaha se s ním dohovořit za každou cenu bude podle ní druhá strana považovat za slabost.
Oriana Fallaci zemřela v roce 2006, kdy byl svět trochu jiný než nyní. Moc by mě však zajímalo, co by řekla, kdyby žila, na současnost a na nového prezidenta USA Donalda Trumpa. Ještě mi zbývá vyjádřit se k Trumpovu názoru, že jsou jen dvě pohlaví – muži a ženy. Biologicky jistě, ale jak se kdo cítí, to neovlivní Trump ani nikdo jiný, a přitom každý má právo na život a na svůj názor.
Zdroje:
https://www.novinky.cz/clanek/valka-na-ukrajine-trump-na-devadesat-dni-zmrazil-veskerou-zahranicni-pomoc-40505538
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/volby-usa-trump-zacal-vladnout-podepsal-prvni-dekrety-a-popudil-panamu-268454
https://cs.wikipedia.org/wiki/Oriana_Fallaci
https://cs.wikipedia.org/wiki/Donald_Trump