Článek
Demokracie je diskuse a plnohodnotná diskuse může probíhat jen v podmínkách svobody slova, a ta existuje pouze tehdy, pokud jsou si všechny názory rovnocenné. To znamená, že by v diskusi měly zaznívat úplně všechny názory, i ty, které nejsou konformní s mainstreamem, tedy hlavním proudem myšlenek reprezentujícím hodnoty, morálku a vkus většiny ve společnosti, i radikální postoje, ale také naprosté hlouposti a nesmysly.
Z toho, co jsem popsal, je ale zřejmé, že jde o teoretický model fungování diskuse v demokratické společnosti, že praxe bývá výrazně jiná, neboť ne každý přistupuje k diskusi s otevřenou myslí, s čistým srdcem, nezáludně, bez snahy přihřívat si svou polívčičku, bez postranních úmyslů. V praxi, v podmínkách internetu a sociálních sítí, je těžké už jen stanovit, co je onen mainstream, tedy hlavní názorový proud a co jsou „nonkonformní“ názory. Formulace nonkonformní názor navíc nezřídka slouží jako eufemismus hlasatelům záměrných sprostých lží a nehorázností.
Jedna věc je však obhajovat nehoráznosti zaklínadlem „je to můj (nonkonformní) názor“, a druhá zase domnívat se, že se „můj názor“ stává vyslovením či napsáním něčím posvátným a nekritizovatelným. Pokud někdo označí za fake news nebo za manipulativní dezinformaci třeba stanovisko bývalého prezidenta Václava Klause, že Rusko bylo k agresi proti Ukrajině vyprovokováno a že válka, kterou na jejím území vede, je vlastně válkou se „Západem“, okamžitě se ozve „křik“ Klausových obhájců, že si elitářští novináři nadutě osobují právo na „jediný správný názor“. A vzápětí dodávají, že se v listopadu 1989 cinkalo klíči i za názorovou svobodu a rozmanitost a nyní je prý svoboda slova opět potlačována, že se dnes lidé zase bojí veřejně mluvit, že se vrací totalita.
Když však člověk sleduje, co bez obav „z postihu“ sdělují zrovna právě Václav Klaus starší, nebo herci Ivan Vyskočil a Jiří Krampol, či řada dalších méně známých nebo neznámých lidí, staví to řeči o návratu totality a potlačování svobody slova mezi lži a podlé výmysly. Jestliže však má dejme tomu Ivan Vyskočil právo vyprávět, co chce, pak mají jiní lidé rovněž právo označit to za hlouposti, lži a nechutnosti a mají právo říct i to, že by takové „myšlenky“ neměly zaznívat ve veřejném prostoru, protože jsou to jejich názory, na které mají právo, i když s nimi zase nesouhlasí Vyskočil a jeho zastánci. Tvrdit, že je to vylučování názorů a zpátečka do poměrů za komunistického režimu, je nesmysl.
V rámci svobody slova může někdo v krajním případě prohlásit například, že si Židé sami mohli za svůj osud ve vyhlazovacích koncentračních táborech a následně říct – je to můj názor, jako by ho tato obezlička zbavovala osobní odpovědnosti za šíření nenávisti a obhajování jednoho z nejohavnějších zločinů v dějinách lidstva, jakým byl holocaust spáchaný nacistickým Německem. Na podobné výpady snad ale pamatují naše zákony.
Jiným příkladem je, co jsem kdysi zaslechl v dryáčnickém televizním pořadu Michaely Jílkové „Máte slovo“, když se ptali jakéhosi komouše (už nevím kterého), co říká na obhajování a adoraci zločince a vraha Klementa Gottwalda „z úst“ Marty Semelové. A on odpověděl – je to její názor. V tomto případě jde o typický příklad použití slova názor k tomu, aby se dotyčný vyhnul jasné odpovědi. Dnes se snaží skrývat za sousloví „je to můj názor“, jak už bylo řečeno, svá nechutná stanoviska zejména lidé, kteří vědomě či nevědomě podporují Putinovu agresi vůči Ukrajině.
Rozmohlo se ale i ohánění se „svými názory“ při šíření lží, dezinformací, demagogie a propagandy zločinných ideologií. Například můžeme slyšet a číst, že je dnes v řadách antikomunistů módní odsuzovat všechno, co se dělo a bylo u nás vytvořené před listopadem 1989. Jenže to je „hrubozrnná“ demagogie. Jistě, že i v dobách „reálného socialismu“, jak komunistická věrchuška svůj vlastní režim nazývala, vznikalo občas něco dobrého a hodnotného, ale to nijak neospravedlňuje hrůznost totalitního režimu a zločinnost jeho vůdců. Stejně jako údajné ruské obavy o svou bezpečnost neospravedlňují vraždění, ničení, mučení unášení dětí a podobné zrůdnosti na Ukrajině.
Zastánci šíření různých nesmyslů, lží, dezinformací i nehorázností pod obezličkou „je to můj názor“ se často ohánějí údajným výrokem filozofa Françoise Marie Aroueta známého pod jménem Voltaire: „Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale až do smrti budu hájit Vaše právo to říkat.“ Problém je, že tento citát nepochází od Voltaira, nýbrž od Evelyn Beatrice Hall, která tak v biografii „Přátelé Voltaira“ charakterizuje jeho obecný přístup ke svobodě názorů. Voltaire sám ale zmíněná slova nikdy nenapsal.
Nedávno, 28. července, jsme si připomněli 122. výročí narození světoznámého filozofa Karla Poppera. Narodil se se v Rakousku jako poloviční žid a poznal tedy na vlastní kůži nebezpečí narůstající totalitní nacistické ideologie. Před anšlusem Rakouska se mu podařilo emigrovat a později se usadil v Británii, kde dosáhl profesury a v roce 1965 byl královnou pasován na rytíře. Popper byl celý život kvůli svým předválečným zážitkům výrazným odpůrcem všech totalit.
Jedna z jeho myšlenek zní: „Neomezená tolerance vede k vymizení tolerance. Pokud rozšíříme neomezenou toleranci i na ty, kteří jsou netolerantní, pokud nejsme připraveni bránit tolerantní společnost před náporem netolerance, budou tolerantní zničeni a tolerance s nimi.“ To je, myslím, poměrně jasná odpověď na to, jestli je třeba bojovat s hybridní dezinformační válkou, a vůbec se zneužíváním svobody slova pro šíření lží a nenávisti.
https://citaty.net/autori/karl-raimund-popper/
https://cnn.iprima.cz/klaus-sdilim-nazor-ze-rusko-bylo-k-valce-vyprovokovano-soucasti-konfliktu-jsou-take-usa-372509
https://citaty.net/citaty/271328-voltaire-nesouhlasim-s-jedinym-slovem-ktere-rikate-ale-na/
