Článek
Je vlastně zároveň absurdní i logické, že Rusko, které více než před dvěma lety zahájilo brutální agresi proti suverénnímu sousedovi Ukrajině, slaví dnes vítězství Sovětského svazu ve válce proti hitlerovskému Německu. Pro tehdejší i dnešní Evropu i současné Rusko by přitom měl být dnem vítězství 8. květen 1945, kdy nacistické Německo bezpodmínečně kapitulovalo. Jenže to by se Rusko muselo vzdát mýtu o osvobození Prahy Rudou, respektive Sovětskou armádou dne 9. května 1945.
Toho se však Rusko zřejmě jen tak nevzdá, jelikož diktátor Putin „sní“ o obnově moci a vlivu, jaké měl Sovětský svaz. Proto jsou dnešní ruské oslavy vítězství nad nacismem logické, ovšem současně jsou absurdní, a to dvojnásobně, protože dnešní Rusko není Sovětský svaz, a oslavy s přehlídkou v Moskvě se konají v době, kdy Rusko vede nespravedlivou, totiž agresivní a dobyvačnou válku proti Ukrajině, kterou vládce v Moskvě a jeho nohsledi licoměrně nazývají speciální vojenskou operaci.
Ruská agrese proti Ukrajině je přitom jedním z důvodů, proč se nyní leckdo opět absurdně snaží přehodnotit, jak to bylo s osvobozením Československa v roce 1945. Na to nemusí být člověk renomovaný historik, aby mu bylo jasné, že většinu tehdejšího Československa osvobodila Rudá armáda a že oběti tisíců a tisíců jejích vojáků byly skutečné, přestože řada z nich jde na vrub strategie sovětských velitelů, která nebrala ohled na životy vlastních bojovníků.
Jiná věc ovšem je, že si mnozí sovětští vojáci počínali v čerstvě osvobozené zemi jako na dobytém území a páchali zde zhůvěřilosti a nepřístojnosti, abych to nazval eufemisticky. Tyto skutečnosti pak korespondují s tím, že v Československu byla po necelých třech letech po osvobození nastolena s vydatnou pomocí SSSR další totalita, totiž bolševická. A také s tím, že 20 let po osvobození vtrhla sovětská armáda jako okupant spolu se čtyřmi armádami svých satelitů do Československa, dalšího sovětského satelitu, aby tady zardousila snahu o demokratické nadechnutí.
Když ke všem těmto věcem připočteme současnou ruskou agresi proti Ukrajině, tak je těžké se pak divit těm, kteří z dnešního pohledu nevnímají dávnou Rudou armádu jako osvoboditelku. Podívejme se však na historické i aktuální události z hlediska mytologického boje Dobra se Zlem, který podle mého probíhá stále. Síly Dobra a Zla ale nejsou stále tytéž a není tak neobvyklé, když se Dobro zvrátí ve Zlo a naopak.
V době před 2. světovou válkou i po jejím zahájení až do 22. června 1941, kdy nacistické Německo přepadlo Sovětský svaz, byly na straně Zla dvě totalitní velmoci, a to Hitlerova Třetí říše a Stalinův SSSR. Počínaly si v podstatě stejně bezohledně, brutálně, nelidsky a vražedně. Po zmíněném přepadení Sovětského svazu se však Hitler ukázal jako aktuálně větší zrůda a nebezpečí a druhá zrůda Stalin přešel na stranu Dobra, jakkoli to bylo dočasné a krátkodobé.
S tím souvisí, že ke Spojencům (hlavně Velké Británii, Francii a USA, ale i řadě dalších států) byl přibrán i SSSR a zejména USA jej začaly masivně podporovat materiálně i zbraněmi v jeho boji proti Třetí říši, aby se potom armády západních Spojenců vylodily napřed v Itálii, která byla členkou tzv. Osy, a zničily tamní fašistický režim, a pak v Normandii a společně se Sovětským svazem rozdrtily německou nacistickou bestii. Tehdy byl Stalin na straně Dobra a miliony lidí svou „laskavou“ tváří oklamal, ač se rozpory mezi SSSR a dalšími hlavními spojenci (USA a Velkou Británií) objevovaly na všech třech konferencích – v Teheránu, na Jaltě i v Postupimi.
Po válce však Sovětský svaz rychle přešel opět na stranu Zla a vytrval tam až do doby, kdy prohrál ve studené válce se Západem a zejména USA. Tenkrát nazval tehdejší americký prezident Ronald Reagan trefně Sovětský svaz jako říši zla, která se dere proti proudu času, zatímco nedokáže ani „nakrmit“ vlastní lid. Potom, po vítězství „lidských tváří“ nad „vojenskými holínkami“, tedy po pádu komunistických režimů v evropských satelitech SSSR a následném rozpadu jeho samotného, se na chvíli zdálo, že by mohl nastat kýžený „konec dějin“.
Český historik Vladimír Nálevka totiž nazval poslední kapitolu své knihy Studená válka „Konec dějin nebo střet civilizaci?“ a staví v ní proti sobě dvě vize budoucnosti po zhroucení bipolarity a konci studené války. Jednu představil Američan japonského původu Francis Fukuyama, který uvažoval, že vítězným rozšířením západní liberální demokracie s jejím uznáním lidských práv a tržním blahobytem nastane liberálně kapitalistické bezčasí, a tedy konec dějin. Této tezi důrazně oponoval profesor Harvardovy university Samuel Huntington, který vidí budoucnost jako střet civilizací.
Podle Huntingtona je současný svět rozdělen na sedm civilizací – euroatlantickou (Evropa, USA, Kanada), konfuciánskou, japonskou, islámskou, hinduistickou, latinskoamerickou, slovansko-ortodoxní a za osmou africkou klade velký otazník a v místech, kde se tyto civilizace dotýkají, vidí Huntington ohniska napětí. Nakonec se ukázala jako nejnebezpečnější ta slovansko-ortodoxní civilizace v podobě Putinova Ruska.
To zahájilo agresi proti Ukrajině mimo jiné prý proto, že se NATO stále víc přibližuje k jeho hranicím a tím Rusko ohrožuje. Jak jej má ale brutální agrese proti Ukrajině, kde ruská armáda vraždí a páchá jiné zrůdnosti, ochránit proti NATO, Putinův režim už nevysvětluje. Rusko ve skutečnosti jedná stejně jako kdysi nacistické Německo, které napřed ohrožovalo Evropu a vlastně i svět, a pak se je snažilo zničit ve strašlivé válce, a přitom Hitler a další vůdčí nacisté vykřikovali, že jsou Německo a jeho oprávněné zájmy ohrožovány. Totéž nyní křičí ruští vládci v čele s Putinem. Jedině snad nemůže vykřikovat, že Rusové potřebují větší „lebensraum“ čili životní prostor.
Rusko tak nepokrytě opět přešlo na stranu Zla a od své žádostí o zasedání Rady bezpečnosti OSN (RB OSN) kvůli dodávkám zbraní na Ukrajinu ze Západu si počíná vlastně jako „absolutní padouch“ ve wrestlingovém zápase. Toho francouzský literární kritik a teoretik, filosof a sémiotik Roland Barthes ve své knize „Mytologie“ charakterizuje jako „vrtkavého člověka, jenž uznává pravidla jen tehdy, pokud jsou pro něj užitečná, a porušuje formální kontinuitu póz. Je to člověk nepředvídatelný, a tedy asociální. Schovává se za zákon, když se domnívá, že mu nahrává, ale když se mu to hodí, porušuje jej; někdy popírá formální omezení prostorem ringu, a i nadále zasazuje údery protivníkovi, kterého po právu chrání provazy, jindy zase toto omezení znovu zavádí a dožaduje se ochrany toho, co sám před chviličkou nerespektoval.“
Bohužel jsme opět svědky mytologického boje Dobra se Zlem, podobně jako tomu bylo za II. světové války, kdy téměř celý svět bojoval proti Hitlerovi, totiž německému nacismu. Každopádně, pokud tedy nyní ruské vedení, nebo jím pověření lidé hlásají, že Rusko a jeho zájmy ohrožuje „přibližující se NATO“, zbraně dodávané Západem Ukrajině, vlastně říkají, že NATO a potažmo Západ ohrožuje moc současných vládců této největší země světa. Putinův režim vede však kromě války proti Ukrajině zároveň hybridní propagandistickou válku s EU i NATO, a co je velmi smutné, že mu v ní pomáhají takzvaní chcimíři, tedy různí rozsévači lží a manipulátoři. Ty podle Dantovy Božské komedie mrzačí ďábel v osmém kruhu pekla, aby pak krvavá řeka odnesla jejich ostatky ke znovuzrození. Snad se ho chcimíři dočkají.
Zdroje:
Studená válka, John Lewis Gaddis, vydáno 2006, Slovart
Studená válka, Vladimír Nálevka, vydáno 2003, Triton
Mytologie, Roland Barthes, vydáno 2004, Dokořán
