Článek
Karel Kryl se zpočátku stal známým jako zpěvák takzvaných protestsongů, kterými tepal se syrovou pravdivostí tehdejší komunistický režim. Rejstřík jeho umění se však brzy ukázal jako daleko širší, a hlavně hlubší. Byl pozoruhodným umělcem, který dokázal zejména ve svých písních nekompromisně, osobitě a neobvykle zobrazovat a pojmenovávat zlo. Lidé jej také stále obdivují jako básníka, který za ně, totiž za nás, proti zlu bojoval, jako vizionáře, jenž přesně odhadl, kam bude směřovat vývoj a jaká úskalí na nás čekají, proto jej nemálo lidí stále vzývá.
Docela často dnes totiž čtu nebo slýchám otázku, co by na dnešní situaci a současné směřování země říkal Karel Kryl, kdyby ještě žil. Většinou si tazatel vzápětí odpovídá sám, že by byl zhnusený, že by ostře a tvrdě kritizoval stav společnosti a hlavně politiky, kteří zemi vedou… Nemá smysl s těmito představami polemizovat ani s nimi souhlasit, neboť jejich konstrukce stojí na slůvku „kdyby“, a říká se „kdyby chyby“.
Asi není sporu o tom, že by se Kryl vyjadřoval k lecčemus kriticky, protože to dělal celý svůj produktivní život a je jasné, že je vždy co kritizovat, že je vždy proti čemu protestovat. A je rovněž zřejmé, že tyto disciplíny ovládal Kryl kromobyčejně dobře. Protestoval by třeba proti snížení valorizace důchodů, které nedávno hýbalo naší společností? Kryl přece svého času napsal: „Kdysi jeden velice moudrej pán řekl, že úroveň státu se pozná podle toho, jak se tam mají lidé, kteří nemohou vydělávat – nejstarší a nejmladší.“
Na Krylově první desce „Bratříčku, zavírej vrátka“ vydané v roce 1969 se objevila i píseň „Důchodce“. Snad si vzpomínáte: „Kalhoty roztřepené na vnitřní straně, / zápěstí roztřesené a seschlé dlaně, / kterými žmoulá kůrku chleba sebranou z pultu v závodce, / tak tedy říkejme mu třeba důchodce. / Rukávy u zimníku odřením lesklé, / čekává u rychlíků na zbytky ve skle, / stydlivě sbírá nedopalky ztracené v místech pro chodce, / a pak je střádá do obálky, důchodce…“ Píseň pak končí burcujícím dvojverším: „Když vidím tyhle lidský vraky, třesu se strachem před přízraky, / že jednou ze mě bude taky důchodce…“
Z Kryla se však důchodce nikdy nestal, neboť zemřel krátce před svými padesátými narozeninami. Na konci šedesátých let 20. století viděl ovšem situaci tehdejších důchodců značně tragicky. Ale jak by hodnotil poměry dnešních důchodců, kdyby žil a byl sám už dávno v důchodovém věku? Napsal by opět nějakou píseň „Důchodce“, podobnou té z před půl století? Nemálo dnešních důchodců, co tak slýchám a čtu, na současnou situaci často žehrá a nadává a nostalgicky vzpomíná na doby, kdy bylo pivo za 1,70 korun, rohlík za 30 haléřů, potraviny se prý honosily skvělou kvalitou, bydlelo se údajně levně a lidé měli sociální jistoty… Přiřadil by se k těmto důchodcům Karel Kryl?
V létě roku 1993 mi Karel Kryl poskytl rozhovor, v němž řekl: „Já si dělám to, co si myslím a proč bych se koneckonců křivil, že se to někomu líbí, nebo ne.“ Na otázku, zda je spíš optimista nebo pesimista, pak odpověděl: „Kašlu vám na oboje brýle. Na růžové i černé. Já jsem zdravý skeptik. Počítám s nulou a co je nad ní, je už dobré.“
V rozhovoru také pronesl: „Rád bych se dožil, že jednou lidé dostanou rozum a chlapi zjistí, že mají pracky nejen na práci, ale i na to, aby se prali za to, co chtějí, a že mají mozek, aby si vymysleli, jak se prát, a nejen kňučet u piva. Rád bych se dožil, aby třeba ženský chlapům nedaly, pokud se nepokusí o to, co chtějí. Aby měly takové děti, které se zeptají – Táto, co jsi dělal a co děláš? Abych viděl konečně lidi, kterým je čtyřicet či padesát let a neříkají – No jo, my už to nezvládneme, to až naše děti. Dokud lidé budou tvrdit tuhle blbost, tak v této zemi nebude lépe.“
Nevím, zda se z těchto Krylových slov dá odvodit, co by soudil o zkrácení valorizace důchodů a o jiných problémech současnosti. Podle mého názoru z nich ale vyplývá, že uznával lidi, kteří se chtějí a umějí postarat sami o sebe, o své rodiny, jež dokážou bojovat za spravedlnost a svobodu proti těm, kteří by jim tyto hodnoty chtěli vzít, lidi, kteří budou brát k odpovědnosti a kontrolovat vlády… Abych byl správně pochopen – brát k odpovědnosti a kontrolovat vlády, nikoli pouze křičet, aby se o ně vlády postaraly a zajistily jim blahobyt, nebo aspoň spokojený život bez jejich vlastního přičinění.
Četl jsem nedávno, jak jeden člověk obrazně vyzval Karla Kryla – mluv znovu k lidu. Je to snad vroucí a čisté, avšak pasivní přání, a nevím, zda by z něj byl legendární Karel Kryl nadšený. To už ale neposoudíme, protože z mrtvých nevstane. Nicméně k nám stále promlouvá svou tvorbou, kterou zde zanechal. Nabízí se ovšem otázka, jak kdo chápe, co ve svých písních a obecně slovech Bratříček Karel, tento půlkacíř, jak sám sebe nazval, skutečně sděluje. Je zvláštní, kdo všechno se k němu dnes hlásí – také komunisti, populisti, podvodníci, někdejší tyrani… V písni „Demokracie“ z roku 1993 Karel Kryl zpíval: „…ti, co nás léta týrali, nás vyhazují z práce a z těch, kdo pravdu zpívali, teď nadělali zrádce“. A dnes se k němu i tito lidé hlásí. Žijeme zkrátka v pozoruhodné době.
