Článek
Jak jinak na to reagovat než se shovívavě usmát. Proč by to mělo však vzbuzovat smích? Coby čiré konstatování vyjadřuje nápis prostou pravdu, že teď není jako kdysi. Je zkrátka jinak, než bylo před padesáti, nebo pěti tisíci lety, a ještě dříve bylo opět jinak. Na tom nic směšného není.
Ta slova ale neříkají, jak je dnes a jak bylo kdysi, zda hůře či lépe. Každému je však jasné, že to znamená povzdech a v úplnosti by měl znít: „Není již dnes tak dobře, jak kdysi bývalo.“ Podle logiky nápisu na destičce by ale bylo nejlíp někdy na úplném začátku a snad tomu tak vážně bylo. Jenže čím všechno začalo? Bůh prý řekl: „Buď světlo!“ A vyslovit „Buď světlo!“ trvá údajně právě takovou chvilinku, jaká uplynula při velkém třesku od narušení stability vakua až po vznik elektromagnetického záření čili po zrození světla.
Tvrdil to aspoň dnes již zesnulý proslulý slovenský fyzik Julius Krempaský na jisté přednášce. To by ovšem znamenalo, že Písmo svaté můžeme chápat doslovně a nejen obrazně. Lze takto ale vykládat všechna jeho slova? Například hned stvoření světa v šesti dnech těžko vnímat jinak než jako alegorii. Co když ale Bible při popisu „technologického“ procesu stvoření nemá na mysli ani tak věrnou časovou stopáž. Třeba tím chce zdůraznit, že od Big Bangu již probíhala veškerá činnost v čase, jenž do té doby neexistoval, a že i sám Bůh musel tvořit postupně. A modelem šesti dnů práce se sedmým odpočinkovým pak Bůh dal lidem týdenní cykly, jimiž se řídíme dodnes.
Podle fyzika není Bible v rozporu s výsledky vědy a dokáže vypovídat o reálném světě stejně jako celé křesťanství. Prý mnohem víc než náboženství východoasijská, jež se pro své myšlenky, které potvrzuje současná věda, dostaly do kurzu. Třeba z taoistických pramenů se lze dovědět, že prostor a čas jsou pojmy relativní a že jsou kontury částic nejasné; to samé tvrdí moderní fyzika. Z náboženských análů Číny pochází i představa, že svět byl původně spojený s nebem, ale pak se od sebe oddělily a vzdalují se čím dál víc. A co říká dnešní věda? Že se vesmír rozpíná.
Křesťanství je však podle slovenského vědce na takové aspekty bohatší. Například trojjedinost Boha jako Otce, Syna a Ducha svatého, což je v náboženstvích záležitost ojedinělá, předznamenává, že se reálná fyzika točí kolem čísla tři. Náš svět je trojrozměrný, základní zákony – o zachování energie, zachování pohybu a zachování momentu hybnosti – jsou také tři…
Tehdy se kdosi Krempaského otázal, zda se dá vědecky dokázat existence Boha, a fyzik řekl, že jeho existenci věda neumí vyvrátit ani potvrdit. Lze v něj pouze věřit či nevěřit. Kdyby se důkaz Boha přece podařil, znamenalo by to konec ateismu i náboženské víry. Nemusíme totiž věřit v něco, o čem bezpečně víme, že existuje. Jestli však věříme, musíme souhlasit nejen s tím, že Bůh stvořil člověka k obrazu svému, ale i s tím, že mu dal svobodnou vůli zahrnující v sobě i vzpouru proti stvořiteli a jeho pokynům, ale též odpovědnost za všechny činy, neboť člověka jejich důsledků nikdo nezbaví.
K tomu lze ale dojít, i když se jedinec bude řídit jen morálkou. K čemu pak je takové přemítání? Nikdo už asi nezjistí, jak to bylo doopravdy při velkém třesku a jen těžko, jaká je podstata vesmíru a světa, zda existuje Bůh a co je smysl života. Stačí vědět, že má člověk svobodnou vůli a zároveň odpovědnost za vlastní počínání. Svobodná vůle však není synonymem svobody, neboť svou vůli si mohou do jisté míry zachovat a uplatňovat i ti, jež jsou svobody zbaveni, ač je to většinou velmi těžké a krajně nebezpečné. Lidé, od Boha nadáni svobodnou vůlí, si totiž vždy navzájem svobodu brali, často pomocí krutého násilí, jako by nestačila omezení daná člověku přírodními zákony.
Svoboda je odpovědnost, ale to není nic nového. Na tu spojitost přišel už Komenský, po něm řada francouzských filozofů, pak také Masaryk i Čapek. Co však znamená svoboda bez morálky? Je pak bezbřehá a může být i ničivá. Jenže co je morálka? Je závislá na společenském kontextu jako úzus, jako jisté ujednání mezi členy společenství? Nebo existuje sama o sobě jako obecný princip, platný vždy?
To druhé si myslel člověk, který založil jakousi „Společnost mravního zákona“ a snažil se mě pro ni získat. Moji nechuť se na něčem takovém podílet dotyčný chápal coby odvržení morálky. Když jsem namítal, že Společnost mravního zákona a morálka nejsou totéž, a že mám navíc problém, abych vnímal etiku jako nadosobní princip a že podle mě mravní zákon mimo konkrétní lidi neexistuje, přiřadil mě dotyčný ke svým nepřátelům a obvinil, že straním gaunerům a lumpům, jichž se v současnosti vyrojilo jako much právě vinou absence mravního zákona, který se jeho společnost snaží vrátit na výsluní.
Z názorů toho člověka zaznívaly odlesky myšlenek transcendentálně idealistického pruského filozofa Immanuela Kanta, který mimo jiné věřil, že člověk má spoléhat na svůj rozum a na své smýšlení, neboť to, co považuje za správné pro sebe i své okolí, skutečně správné je. Vlastní vůle by měla platit jako obecné platný zákon, neboť jsme se již narodili s vrozenou morálkou. Podle Kanta jsou nám dány mravní zákony zvenčí (panovníkem nebo Bohem), ale zároveň si člověk mravní principy vytváří sám, z čehož vyplývá kategorický imperativ – jednej tak, aby maximum tvé vůle mohlo vždy platit jako princip všeobecného zákonodárství.
Kanta prý na světě udivovaly jen dvě věci: hvězdné nebe nad ním a mravní zákon v něm. Ale když Kant mluvil o mravním zákonu v něm, mělo by být zřejmé, že je člověk nestabilní forma existence. A Kant neměl ani páru o tom, co se odehraje po jeho smrti, a že toho bylo. Jako obvykle i v tomto případě vstupuje do hry, z jaké pozice se člověk dívá.
Třeba z ontologického hlediska se bude jevit dobré to, co podporuje naplnění smyslu uloženého bytosti a od ní vyžadovaného, a naopak zlé, co naplnění smyslu brání. Jenže existenciální stanovisko říká, že hodnotám nelze učit, musíme je žít a nemůžeme přitom dát smysl jinému životu, na cestu mu můžeme přidat jen příklad celého našeho bytí.
Také fenomenologický pohled je zajímavý. Podle něj člověk nejen hledá smysl, ale v důsledku své vůle ke smyslu jej i nalézá, a sice dvojí cestou. Jednak vidí smysl v tom něco dělat nebo tvořit, a zároveň v tom něco prožít, někoho milovat. A také v situaci beznadějné, vůči níž stojí bez pomoci, vidí za jistých okolností smysl. Na čem záleží, je stanovisko a postoj, s nímž se střetává s nevyhnutelným a nezměnitelným osudem. A to mu dovoluje vydat svědectví o něčem, čeho je schopen jen člověk: přeměnit utrpení ve výkon.
Vzal tohle vše v úvahu onen uctívač mravního zákona, který sám vytvořil? V jednom však pravdu měl. Lumpů je víc než zdrávo, ale těžko by na ně mohla platit jakási Společnost mravního zákona. A lidé, co se považují za slušné, nebo dokonce slušní jsou, se marně snaží vymyslet, jak s lumpy zatočit, a když zjistí, že na to nestačí, přemýšlejí aspoň o tom, kde a proč se ti lumpové berou? To je tak – o ledovcích plujících ve vodě je známo, že ukazují jen desetinu své mohutnosti a zbývajících devět desetin skrývají pod hladinou. Takže vinu za to, jak velký ledovec naroste, nese v zásadě voda, která ho spolu s mrazem pomáhá vytvářet ze své vlastní hmoty.
Teď se však v úvahách můžeme přesunout z Arktidy až do antického Říma, kde básník Decimus Iunius Iuvenalis, pranýřující lidské nectnosti, jako jsou přetvářka, lakota, pověrčivost a další, provázející mravní úpadek doby, tvrdil, že velkým lumpem se nikdo nestane najednou. Pravda, bylo to už velmi dávno (ve druhé polovině prvního až v první třetině druhého století po Kristu), takže by jeho výrok o zrodu velkých lumpů nemusel platit. Na morální marasmus ale i dnes poukazuje kdekdo, malí i velcí lumpové se také vyskytují stále, a ony zmíněné nectnosti, jakož i jiné, provázejí lidstvo dosud. Takže, proč Decimovi nevěřit i v otázce velkých lumpů?
Pak to ale znamená, stejně jako v případě ledovce, že žádný pořádný lump, kterého ctnostný lid právem odsuzuje, nenese za své gaunerství odpovědnost pouze sám. Zárodek zkaženosti v něm už v prvopočátku jeho grázlovské kariéry jistě být musí. Ale v kom není? A tak to potenciální lump na své okolí začne zkoušet. Kdyby mu hned zkraje pár drobných lumpárniček neprošlo, a naopak za ně dostal na pamětnou, třeba by se ani velkým lumpem nestal. Když mu ale vyjdou, začne se zdokonalovat, každý další úspěch zvýší jeho profesionalitu a odbornost lumpa a také ho vnitřně posílí.
Lump pak roste a je čím dál drzejší a najednou je tu velký lump jako vystřižený. Ale teprve teď si ho lidé doopravdy všimnou a diví se, kde se tady vzal a jak je možné, že se beztrestně dokázal stát takovým obrovským darebákem. Inu, stejně jako zmíněný ledovec. Sami jsme jej živili a v jeho syčáctví, seč mohli, podporovali. Můžeme za něj my sami. Divit se netřeba a dobře nám tak.
Je to zřejmé a říká to i jedna kniha, starší a moudřejší než Iuvenalis, čímž se vracíme kruhem skoro na začátek. Už v Bibli se přece píše o tom, že kdo nebrání zlu, jako by ho sám páchal. Avšak vyzývat někoho k tomu, aby byl statečný a stavěl se zlu na odpor? To nejde. Když se ale pohoršujeme nad velkými lumpy našich časů, tak se vlastně pohoršujeme trochu i sami nad sebou. Pokud pak lamentujeme i nad mravním úpadkem doby, měli bychom tak činit s vědomím, že jsme té doby součástí a pomáháme ji svým dílem vytvářet.
Zdroje:
Iuvenalis, Decimus Iunius., Satiry. Praha: Svoboda, 1972
Gadamer, H.-G., Problém dějinného vědomí. Praha 1994
Blecha, Ivan, Filosofie (Základní problémy), Olomouc: Fin, 1996
