Článek
Fotografie se jmenovala „Modlitba za Huascarán“. Bylo to krátce potom, co pod nejvyšší peruánskou horou Huascaránem zahynula československá horolezecká výprava. Byla to jistě dobrá fotka, ale takových se na výstavě prezentovalo víc. Jsem proto přesvědčen, že ten obrázek zvítězil hlavně kvůli pojmenování.
Také slovo modlitba v názvu určitě sehrálo při hodnocení poroty roli. Modlitba totiž evokuje cosi vznešeného a hluboce lidského. Má mít i blahodárné účinky. To neumím posoudit, ale vždy, když slyším o modlení, vzpomenu si na jednu modlitbu, o níž jsem četl v jisté beatnické knížce. Autor v ní koketoval se zenbuddhismem i křesťanstvím. Modlitba pocházela z rodu střelných a zněla: „Kriste Ježíši, Pane můj, smiluj se nade mnou!“ Když prý člověk tohle opakuje stále dokola, vrátí se mu duševní rovnováha.
Modliteb je spousta a střelných rovněž, vlastně si může každý vymyslet svou či své. Nejsem expert na modlitby, avšak prosit o pomoc a smilování nějakou vyšší moc je velmi rozšířená činnost. Prosby přitom mohou mít různé formy, mohou být kolektivní či individuální a škála jejich podob sahá od pokorných proseb bohům či božstvům, přes různě naléhavé žádosti, až po žaloby k soudu. Mají společné to, že se jimi jedinec či skupina něčeho domáhá u trvalé nebo dočasné vyšší instance.
Typickými příklady kolektivních proseb k trvalé (jelikož neexistující) vyšší moci jsou společné modlitby na Svatopetrském náměstí ve Vatikánu. Běžnými kolektivními prosbami dočasné vyšší moci jsou petice třeba vládám, hlavám státu… Jde-li o zvlášť důrazné, naléhavé prosby, mluvíme o ostrých peticích, termín ostré prosby se příliš nepoužívá. Paleta individuálních modliteb čili proseb, žádostí, stížností a žalob, je pak daleko širší.
Všechny modlitby bez výjimky musí však jasně formulovat, čeho se člověk či lidé domáhají. V případě modliteb k soudu, které se nazývají žaloby, se tomu říká, že musí mít jasný a srozumitelný petit.
Modlitba je úkon, který má ústřední úlohu v mnoha náboženstvích. To znamená ale, že akt, jenž různá náboženství nazývají modlitbou, totiž vyslovování proseb, ať už nahlas či v mysli, při současném chvalořečení instituce, ke které člověk prosbu vznáší, není vázán ani na konkrétní bohy ani na určitá náboženství, ale je to počínání vlastní lidem obecně.
Důležité při modlitbě je, že člověk musí jasně sdělit, o co prosí, čeho se dožaduje, co je jeho problémem. Je to de facto takové ujasnění si své situace, co mu pomůže v jeho usebrání. A člověk se čas od času potřebuje zastavit, pohroužit se do sebe a sám sobě osvětlit, o co mu jde.
Střelná modlitba je pak časté opakování několika slov, až se z nich stanou vlastně reflexy. Kardinál Tomáš Špidlík charakterizoval střelné modlitby v „Pramenech světla“ takto: „Tyto modlitby nám pomáhají obnovovat dobrý úmysl, který vyprchává během činnosti, jako střela svou vahou padá k zemi. Potřebuje nový impuls.“ Doporučoval bych představit si střelu spíš jako raketu s vlastním reaktivním motorem, protože střelám z pušky se nový impulz dodává těžko.
Ten, kdo se takto modlí, „osvojuje si reflex pravidelných návratů k Bohu, který představuje vzácnou kombinaci zažitých, samovolných hnutí, s vědomými, stále znovu opakovanými úkony vůle“, jak kardinál objasňuje. Podstatné přitom je, že člověk, který se modlí střelnou modlitbu, nemusí přerušit práci, není to ani radno a střelné modlitby se hodí hlavně pro ty, kteří pracují s dobrým úmyslem. Z toho je patrné, že střelná modlitba je výhodná pro pány i otroky, totiž pro vrchnost i poddané, tedy pro zaměstnavatele i zaměstnance.
Zmínil jsem střelnou modlitbu: „Kriste Ježíši, Pane můj, smiluj se nade mnou!“ A co takhle: „Hare Krishna, Hare Krishna, Krishna Krishna Hare Hare, Hare Rama, Hare Rama, Rama Rama Hare Hare.“ To je zase mantra, a sice Haré Krišny čili Mezinárodní společnosti pro vědomí Krišny. Založil ji Abhaj Čaranáravinda Bhaktivédánta Svámí Prabhupáda, známý jako Šríla Prabhupáda. Netuším, zda lze ztotožnit střelnou modlitbu s mantrou, ale zkuste si tu mantru opakovat stále dokola…
Co je však mantra? „Metrická část védského hymnu v rozsahu od několika slabik až po několik vět. Ve východních náboženstvích slouží k opakovanému recitování nebo k meditaci (opakování v mysli). Většinou se jedná o sled slabik, co nesou nějaký význam daný konkrétním náboženstvím, ale jde i o jejich zvukovou hodnotu a podpoření přirozené schopnosti mysli zklidnit se a soustředit se na zvukovou vibraci. Účelem většiny manter je dosáhnout vysvobození (mókšy). Oslavné a povznášející mantry se většinou recitují nahlas.“
Já tedy mezi mantrou a modlitbou vidím značnou podobnost. Každopádně je zřejmé, že modlitbu si nemůže přivlastnit žádný bůh, žádné náboženství, že modlit se je člověku vlastní.
Symbolem modlitby jsou aspoň u křesťanů sepnuté ruce. A je to úchvatný symbol, protože lidské ruce jsou krásné. Proč se ale při modlitbě ruce spínají? V Bibli se o tom prý nepíše nic. Křesťané převzali spínání rukou zřejmě od židů (jako ostatně ledacos) a sepnuté ruce se objevují i ve starověkém Sumeru a zpětně lze toto gesto interpretovat různě.
Snad byl na počátku vězeň se svázanýma rukama, co prosil o milost. Nebo když se nosily volné oděvy a široké rukávy, mohlo jít i o praktickou nutnost ukázat, že dotyčný neskrývá zbraň. Spojení rukou lze interpretovat i jako propojení pravé a levé hemisféry mozku, jež vede k uklidnění mysli a soustředění se na modlitbu, aniž by musel člověk rukama hýbat nebo nepokojně vrtět.
Vrátím-li se k fotce z úvodu, musím přiznat, že v ní bylo všechno – nesmírnost nebe, velkolepost mocných horských velikánů a před nimi sepnuté lidské ruce jako by vyjadřovaly prosbu. Ty rukavice nadranc a sevřené lano dlaněmi a prsty však křičely, že samotná modlitba nepomůže, pokud nevyvine člověk úsilí, když se sám nepřičiní o vyplnění svých proseb, přání, tužeb…
Zdroje:
Špidlík Tomáš - Prameny světla, Refugium Velehrad - Roma, 1995
Šrí Šrimad A. Č. Bhaktivédanta Swami Prabhupáda - Mezi životem a smrtí, tajemství reinkarnace, The Bhaktivedanta Book Trust International, 1995
