Článek
Nesnášet nenávist je sice oxymóron, tedy protimluv, neboť nesnášet lze synonymně vyjádřit také slovem nenávidět a „nenávidět nenávist“ je divné. Jenže toho divného je doma i na světě daleko víc.
Rusko dál zuřivě útočí na Ukrajinu, až drony lítají i do Polska, a to bez ohledu na úsilí prezidenta USA Donalda Trumpa o mír. Konflikt mezi Izraelem a Hamásem v pásmu Gazy neutichá. Stále rostou ceny všeho, roste i moc mocných a krize se prohlubují. Ve Spojených státech zastřelili konzervativního politického aktivistu Charlieho Kirka. To vše a mnohé další podněcuje právě onu hloupost, která je přítomna v rozdílné míře v každém člověku. Hloupost pak plodí nenávist, ta zase agresivitu a záleží jen na okolnostech, zda přeroste do násilí, které bývá nejdřív individuální, ale může vyhřeznout i do masového.
V Česku podobné tendence umocňují blížící se sněmovní volby, jak je však u nás zvykem, probíhá to v umírněnější formě. Vlastně se o všem jen kecá, pouze na předvolebních mítincích se plive a píská na premiéra Petra Fialu a hlavní opoziční politik Andrej Babiš dostal berlí do hlavy. Na rozličných internetových platformách bují texty stále agresivněji brojící proti hlouposti, nenávisti, rozdělování společnosti a varující před totalitním myšlením a návraty k totalitě vůbec.
Musím se přiznat, že jsem přispěl k této vřavě či trmě vrmě, jak trefně říkali naši bratrští slovenští hokejoví komentátoři při popisu přetlakování hráčů v boji o puk před brankářem. Schválně provokativně jsem v jakési diskusi přiřadil jistého oponenta k „rudé pěchotě“, i když sám nevím, co by přesně měl tento termín označovat. A čekal jsem na reakci. Dostavila se v podobě obvinění, že vidím černobíle a že přidružuji k „rudé pěchotě“ každého, kdo má jiný než můj světonázor.
Je to zvláštní, protože jsem sousloví „rudá pěchota“ použil poprvé v životě a miluji barvy a jejich hru. Černobílý svět se mi také líbí, ale jen ten šachový, neboť rád hraji královskou hru (blbě, ale o to s větší chutí). Vlastně obdivuji i černobílé fotky, jelikož jsem mimo jiné i fotícím grafem. Slovo fotograf jsem rozdělil záměrně, poněvadž nejen fotím, ale jsem také skoro celý svůj gramotný život grafomanem. A jako takový jsem se až teď dostal k jádru svého sdělení a tím je termín světonázor. Jaký je vlastně můj světonázor? Netuším, protože nevím ani to, co slovo světonázor přesně znamená.
Podíval jsem se tedy do oblíbené Wikipedie a zjistil, že „světový názor či světonázor je označení pro souhrn jednotlivcových představ, názorů a životních hodnot, které se týkají nejzákladnějších filozofických, etických, politických, sociálních a náboženských otázek…“. No budiž, ale dočetl jsem se tam také, že se „podle světového názoru dělí i lidé na příslušníky daných světonázorových společenství, jako jsou ateisté, taoisté, buddhisté, muslimové, hinduisté, křesťané, animisté, komunisté, socialisté, džinisté nebo židé…“. Také to, že se na základě světonázoru lidé sdružují do náboženských a politických společenství…
Byly to informace, které mě dovedly k odhalení, že nejsem nadán mít světonázor, a pokud mám občas nějaký, záhy jej zničí má nechuť se sdružovat. A jsem-li životem a jeho okolnostmi přinucen se sdružit, potom trpím a při první příležitosti ze sdružení prchnu. Ale dost o mně.
Přečetl jsem si teď na jednom blogu perex jakéhosi textu, v němž se praví: „Boj proti dezinformacím v podání odolných provládních tlampačů připomíná někdejší totalitně socialistický boj za mír. Kdo s nimi nebojoval za mír, byl prostě proti nim.“ Je otázkou, komu zmíněný boj připomíná někdejší totalitně socialistický boj za mír? Jistě autorovi a tomu to zřejmě stačí, neboť záměrně či nevědomky pominul skutečnost, že stejně odolné a usilovné jsou protivládní tlampače, jež mohou působit legálně a svobodně, což brání tomu, aby se vrátila socialistická totalita, která protivládní a protistranické (míněna komunistická strana) „tlampování“ svými represivními orgány a institucemi stíhala a často velmi tvrdě postihovala.
Skvěle to kdysi vyjádřil Karel Kryl, což bylo zaznamenáno na videu nazvaném „Karel Kryl o bojích o koryta a o institucializovaném hňupství“. Říká v něm expresivně mimo jiné: „Každá strana na světě chce sto procent hlasů, a ne méně, pokud možno sto jedna. Demokracie je silná opozicí, která ji v tom zabrání. Opozice dělá ze strany demokratickou stranu, a nic jiného. Vy se to naučíte, že čím slabší vládní strana, to znamená, že má 50,001 procento a opozice má 49,999 procent, tak to je nejlepší vláda na světě, protože žádnej si nemůže dovolit dělat nějaký blbosti a zneužívat svý moci. To je základ demokracie, to znamená, že jakmile ňáká partaj začne mít příliš moc hlasů, tak mi to strašně smrdí…“
Vážně výstižně řečeno, až na to, že bohužel lze moc zneužívat i za existence silné opozice. Už víte, o co půjde v našich nadcházejících sněmovních volbách? Navíc proběhnou v celosvětové trmě vrmě.
Zdroje:
