Článek
Bylo však nutné postupovat po malých krůčcích. Takže jsme si vzali pro začátek na paškál jednu z neznámějších pohádek, neboť už je třeba skoncovat s tím nesmyslem o Červené Karkulce. Prý lidová slovesnost. Houby s voctem. Události kolem té dívky se skutečně odehrály a způsobily tenkrát poprask v senzacechtivé veřejnosti.
Bohužel tehdejší velmi primitivní informační technologie způsobily zkreslení příběhu, které se stále více prohlubovalo, až se ona tragická událost přesunula do říše fantazie. Uvědomme si, že agenti zpravodajských agentur, kteří šířili informace a nazývali se vandráci nebo krajánci, se v oněch časech přemisťovali pěšky od chalupy k chalupě, v každé si přihnuli něčeho jiného, takže si dovedete představit, jak musela vypadat původně seriózní zpráva v takovém devátém či desátém stavení.
Následující text není však žádnou pohádkou, ale seriózní vědeckou historickou statí. Naše bádání dostalo nový směr tehdy, když se nám podařilo mimo jakoukoli pochybnost prokázat, že řečená Červená Karkulka, nepocházela z chudých poměrů, nýbrž měla urozený původ. Dívka se jmenovala celým jménem Eržika Schirawabo Ziza von Rottendeckel (čti Širavabo Cica fon Rotndekl). Její otec, hrabě Ziza von Rottendeckel, univerzální dědic majetků slavného rodu, pojal za manželku baronesu Schirawabo. Z tohoto spojení se pak zrodila malá Eržika.
Její otec, hrabě Ziza von Rottendeckel, byl však zhýralec a proutník, a matka, baronesa Schirawabo, zase vymetala večírky po okolních zámcích, takže ani jeden neměli na svou dceru čas, a brzy ji dali na vychování. Toho se ujal…, a to už se dostáváme k postavě pohádkového myslivce. Jistěže nešlo o nějakého hajného či lesníka. Byl to původně rytíř Jakob Krach, který ale zchudl natolik, že se musel začít živit prací a přišlo mu vhod, že ho v mládí rodiče přinutili vystudovat. Stal se silnoproudařem a šplhal do vedení.
A snad právě toto povolání, provázené častými třesky elektrických výbojů, mu vyneslo přezdívku Rána. Odtud nejspíš můžeme usuzovat na pozdější zkomolení na myslivce. Nevzdělaní chalupníci si říkali – když Rána, tak to musí být myslivec, protože kdo jiný vydává rány. Snad ještě tak kováři, ale Jakob Krach se v žádné kovárně nevyskytoval, a když, tak tam akorát chlastal pivo.
Ale Ránovi se silnoproudařina brzy začala zajídat. Koho by také uspokojovalo šplhat po sloupích k drátům vysokého napětí, aby si touto nebezpečnou a málo výnosnou profesí vydělával na nuzné živobytí. To radši šplhal do vyšších kruhů a pověst vychovatele mladé komtesy Eržiky von Rottendeckel se mu k tomu náramně hodila.
Jak to ale bylo popravdě s oním pohádkovým zlým vlkem? Samozřejmě se nejednalo o zvíře, nýbrž o švarného jinocha příjmením Wolf, jenž určitě nebyl zlý, ale jemných mravů, ač z chudých poměrů, a chodil v záplatovaných, leč čistých oděvech. Když se narodil, manželé Wolfovi se nemohli rozhodnout, jaké mu dát jméno. V nejtěžších chvílích přispěchal na pomoc dědeček a poradil jim – dejte mu jméno z novin. A tak malý Wolf dostal jméno Znovin. Dědeček to přirozeně řekl ve své mateřštině čili aus Zeitungen (z novin). Chlapec se tudíž jmenoval Auszeitungen Wolf, ale my mu budeme nadále říkat, prodchnuti vlasteneckým cítěním Znovin Vlk.
Léta běžela a ze Znovina vyrostl pohledný mladík, který by byl býval mohl být ozdobou všech významnějších společenských událostí, nebýt jeho příšerných záplatovaných hadrů. Aby Znovin tento nedostatek co nejdřív odstranil, dělal si zuby na ne již mladou, ale stále ještě fešnou, ač poněkud vyžilou komtesu Altesweibovou, jež přebývala v odloučení a opuštěně ve svém zámku v hlubokých lesích, kam začasto vyrážela na lov, obklopena jen početným služebnictvem, oddílem lovčích a široko daleko vyhlášenou smečkou loveckých ohařů. Také její zvěřinové hostiny byly pověstné v celém kraji. Ano, chápete správně, v pohádce se proměnila ve starou nemocnou babičku v chatrné chaloupce na lesní samotě. A výraz, že si na ni Znovin Vlk dělal zuby, se v lidové slovesnosti transformoval do rčení, že měl velké zuby.
Pokročme však dál. Komtesa Altesweibová udržovala hříšný poměr právě s Jakobem Krachem, kterýžto oba dokázali využít i obchodně. Rána žil ve vinařském kraji a pěstoval a vyráběl vynikající víno, a rovněž choval stádo ušlechtilých ovcí merino. Altesweibové potom dodával své produkty, jako Chateau Krach, Krachschafskäse (Krachův ovčí sýr) a jemná Krachschafswolle (Krachova ovčí vlna).
Když Eržika dorostla ve sličnou mladou ženu, prosila svého strýčka vychovatele Ránu, zda by jí dovolil řídit další transfer dodávky vína, sýra a vlny na zámek Altesweib. Rána nechtěl k tomu napřed svoliti, když však dívka úpěnlivě naléhala, mile se na ni usmál a řekl vlídným hlasem: „Tak si tam s tím sejrem jeď, kurvaštelung, nebo tu budu poslouchat to tvý kvičení do rána.“ Dívka zdvořile poděkovala, nechala zapřáhnout, namátkově prošacovala několik nádeníků, jestli si neulili nějakou tu flašku vína, jednoho kvůli tomu musela nechat zmrskat, a vydala se na cestu.
Byl krásný červnový den, který se ale brzy zkazil a lilo jako v třetihorách, těžká olověná mračna visela nad krajem, blesky křižovaly oblohu, hrom burácel a v lese byla tma jako v pr…, vlastně v pytli. Ke všemu uvízl jeden naložený povoz v bahně, kolo se mu polámalo, mnoho škody na…, totiž bylo ho třeba vyprostit. Nádeníci se snažili, ale vše bylo marné, ač přiložila ruku k dílu i sama komtesa Eržika a pobízela je slovy: „Hněte sebou, holoto líná!“ A každého, kdo se flákal, přetáhla svým karabáčem. Avšak ani takto sehranému týmu se nevedlo.
Když už si mladá Eržika zoufala, objevil se, kde se vzal, tu se vzal, Znovin Vlk s partou chasníků. Sotva spatřil ztepilou dívku, zkameněl v němém úžasu a od té chvíle měl oči jen pro ni. Také Eržice se urostlý jinoch hned zalíbil, což mu dala také najevo slovy: „Co tady vočumuješ, mladej. Nechtěl bys nám helfnout?“ Rozumíte, v lidovém podání se z tohoto vyvinulo – babičko, proč máš tak velké oči. K dívce se přidal i jeden z chasníků a řekl dobromyslně: „Já ti do toho nechci kecat, Znovine, ale když tady budeš trčet jak péro z gauče, moc velkej dojem na komtesku neuděláš.“
Znovin byl bystrý hoch, a tak záhy pochopil situaci, chopil se povozu, nadzvedl jej jako pírko, sňal polámané kolo, z mošničky vyňal zánovní loukotě, které ukradl na Schloss Altesweib, kolo spravil, nasadil a mohlo se frčet. Cestou se vyčasilo a než všichni dorazili k Altesweibu, bylo na obloze hvězdiček jak nasr…, samozřejmě naseto. V jejich bledém svitu se Eržičina krása zmnohonásobila a uchvácený Znovin jí oznámil: „Komteso, já vás žeru.“ Totéž pak ze zvyku sdělil i komtese Altesweibové. A víte, co z toho dokážou udělat lidoví vypravěči a ožralí krajánci.
Zbývá už jen vysvětlit nepřátelství Jakoba Kracha Rány a Znovina Vlka. Je to vlastně nasnadě. Ránu už Znovin dlouho prudil, že mu brousí za milenkou Altesweibovou, a teď mu ještě bude dělat do svěřenkyně. To tak. Rána to chtěl s Vlkem napřed jednou provždy urovnat jedním dobře mířeným elektrickým výbojem, ale netrefil se, načež se z žalu nad svým nezdarem se svou zamýšlenou obětí řádně nacucali jak carští důstojníci a v rámci této družby se dohodli, že si Rána nechá Altesweibovou a Znovin si vezme mladou komtesku.
A tak Eržika a Znovin přestáli všechna protivenství, jejich láska došla naplnění a brzy byla svatba. Jelikož ale komteska i Znovin byli mladí prozíraví lidé, záhy se rozvedli, ještě dřív, než se mamonářský a hrabivý Vlk stačil usadit na rodovém majetku Schirawabů Zizů von Rottendeckelů. Stihl ukrást pouze příruční pokladnu a několik vzácných rodinných šperků, a takto finančně zabezpečen se mohl vydat po frejích, neboť okouzlení Eržikou opadlo a on beztak toužil hlavně po volnosti, takže jeho nestálá povaha nakonec docílila štěstí. Aspoň tedy do té doby, než ho při další loupeži dopadli žandáři. Jak se říká, loukotí to začíná a šatlavou končí.
Také Eržika se nakonec dožila svého štěstí. Ztráty po Znovinově řádění se zanedlouho zacelily vlivem výnosů Krachových firem. A navíc Krach zahynul při jednom se svých trapných pokusů s vysokým napětím. Předtím ale sepsal testament, v němž odkázal vše své svěřenkyni Eržice. Zazobaná komtesa tak žila spokojně, ale neměla chlapa, takže časem zapškla a vybíjela si vztek na poddaných, které tyranizovala až do své smrti v pokročilém věku. Lidem se tak žilo na jejím panství jako nikde jinde a z vděčnosti stvořili na počest své dobrodějky pohádku O Červené Karkulce.
Takže tak to popravdě bylo a my jsme rádi, že se nám za přispění štědrých dotací z EU podařilo zdárně splnit vědecké zadání.
