Článek
Krátce po příchodu na frontu padl do ruského zajetí
Příběh nejdéle sloužícího vojáka druhé světové války a zároveň i jejího zřejmě posledního zajatce se začal psát v jedné malé maďarské vesnici ležící na východě země poblíž hranic s Ukrajinou, kde se András Toma v roce 1925 narodil. Dlouho vyrůstal jako jedináček, až po letech do rodiny přibyl bratr János a sestra Anna, které byl v době bratrova odvedení k armádě teprve jeden rok. Mladý kovářský učeň András se připojil k válečným bojům v roce 1944 a s maďarským vojskem se vydal až do Polska, kde ho poblíž koncentračního tábora Osvětim zajala ruská armáda.
Skončil v psychiatrické léčebně, kam byl přijat pod chybným jménem
Devatenáctiletý maďarský voják se dostal do zajateckého tábora nedaleko dnešního Petrohradu, odkud byl zanedlouho přemístěn do jiného zařízení, kde zůstal držený až do roku 1947. Odtud Andráse Tomu Rusové převezli rovnou do psychiatrické léčebny, která ležela asi 800 kilometrů od Moskvy. Ve zdejším ústavu však Andráse nedopatřením zaregistrovali pod chybným jménem a vojákovo skutečné jméno navíc Sověti po jeho přijetí do léčebny vyškrtli ze seznamu válečných zajatců, což způsobilo, že pravá identita pacienta mohla zůstat neuvěřitelných třiapadesát let utajená.
Pacientově maďarštině lékaři nerozuměli a považovali ji jen za nesmyslné blábolení
O původu Andráse Tomy nikdo z personálu psychiatrické léčebny neměl ani tušení, i když se to zdejším lékařům maďarský válečný zajatec jistě snažil mnohokrát říct. Ale nikdo mu v cizí zemi nerozuměl a on sám rusky neuměl. Do ústavu pro choromyslné se dostal kvůli svému špatnému psychickému stavu, který se u něj začal projevovat už na frontě následkem hrůz, jakých byl během krutých bojů svědkem. Mladíkova duševní kondice se ještě více zhoršila poté, co musel při převozu do zajateckého tábora ve špinavém dobytčím voze spát na tělech svých zemřelých kamarádů. Prožitá traumata podlomila Andrásovo psychické zdraví natolik, že se svým okolím téměř nekomunikoval. Kromě několika málo ruských slov, která za dobu strávenou v cizí zemi pochytil, se občas snažil něco říct maďarsky, ale jeho ošetřovatelé považovali pacientův rodný jazyk jen za zcestné blábolení, jelikož maďarštinu nikdy předtím neslyšeli.
Díky slovenskému lékaři, který mu rozuměl, se začalo pátrat po mužově skutečné totožnosti
Od zajetí Andráse Tomy sovětskou armádou uplynulo už přes padesát let, když si zapomenutého maďarského vězně drženého v jedné z ruských psychiatrických léčeben všiml lékař původem ze Slovenska, který v pacientových zmatených slovech rozpoznal jemu dobře známou maďarštinu, kterou sám obstojně ovládal. Zjistilo se, že jméno, pod kterým byl krátce po konci války v ústavu zaregistrován, je špatné, a konečně se začalo pátrat po mužově skutečné totožnosti. Podivný případ brzy vzbudil zájem ruských, a posléze i maďarských médií a úřadů, které do psychiatrického ústavu vyslaly svého zkušeného lékaře specializujícího se na neurologii a psychiatrii. Ten potvrdil, že místní chovanec je opravdu maďarské národnosti, takže v srpnu 2000 ho po více než padesáti letech od jeho odchodu na bojiště letecky přepravili do rodné země.
Když Andrásovi nabídli místní pálenku, okamžitě ji poznal
Po Andrásově návratu do Maďarska byl téměř pětasedmdesátiletý zmatený muž umístěn na psychiatrickou kliniku v Budapešti, kde se lékaři a vyšetřovatelé snažili ze střípků jeho útržkovitých vzpomínek poskládat původ a životní příběh člověka, který pod nejasnou identitou prožil třiapadesát let za zdmi ruského ústavu. András Toma sice nesouvisle přeskakoval z jednoho časového údobí do druhého, ale nakonec se přeci jen podařilo získat z jeho úst jména míst i příbuzných. Podle znalosti typů vojenského vybavení se dalo usuzovat, že během válečných let sloužil u dělostřeleckého pluku. Dokonce poznal i pálenku, kterou si dobře pamatoval ze svých mladých let.
Jeho sestra ho okamžitě poznala, vypadal totiž stejně jako otec
Na základě informací, které András Toma uvedl, se skutečně podařilo vypátrat jeho bývalé bydliště a stále žijící sestru Annu, které v době bratrova odjezdu na frontu byl pouhý jeden rok. Když ho Anna uviděla, byla si jistá, že jde vážně o jejího ztraceného příbuzného, protože se prý neuvěřitelně podobal jejich společnému otci. Následně provedené testy DNA jasně potvrdily, že se opravdu jedná o Andráse Tomu, který se po pětačtyřicátém roce nevrátil z ruského zajetí, do kterého před koncem války jako devatenáctiletý voják upadl.
Po svém návratu do Maďarska byl povýšen a za léta strávená v Rusku dostal dodatečně plat
András si překvapivě pamatoval místa, která neviděl více než padesát let, a dokonce poznal i svou bývalou školu, ve které se setkal se svými spolužáky a kamarády z dětství. Po propuštění z budapešťské kliniky se ho ujala sestra Anna, ke které se její starší bratr nastěhoval. Počátky jejich soužití nebyly snadné, traumata z války i z několik desítek let dlouhého pobytu v ruské psychiatrické léčebně se na muži pochopitelně velice podepsala. Odmítal pokusy o konverzaci i jakýkoliv kontakt, ale po několika týdnech přišla nečekaná změna. András začal v sestřině domácnosti pomalu a z vlastní iniciativy vykonávat jednodušší práce. Protože chtěl pracovat, dostal na starost několik každodenních úkonů. András Toma si však znovunalezeného domova dlouho neužil. Zemřel čtyři roky po svém návratu do Maďarska, po kterém byl dokonce povýšen a za léta, která strávil v Rusku, dostal dodatečně i plat, jelikož jeho služba byla považovaná za nepřetržitou. András se tak stal zatím posledním repatriovaným válečným zajatcem z druhé světové války na světě.
Zdroje:
https://www.cbc.ca/news/world/forgotten-hungarian-pow-goes-home-after-50-years-1.216131
https://www.latimes.com/archives/la-xpm-2001-oct-28-mn-62435-story.html
https://www.theguardian.com/world/2000/sep/19/1
https://dailynewshungary.com/photos-video-the-last-hungarian-wwii-pow-got-home-in-2000/
https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Andr%C3%A1s_Toma
