Článek
Cesta na ragbyový zápas skončila tragédií
Když 12. října 1972 vzlétlo z uruguayského Montevidea letadlo pronajaté místním ragbyovým týmem Old Christians Club, nikdo z 45 lidí na palubě netušil, že cesta na zápas do Santiaga de Chile skončí pro většinu z nich smrtí. Kvůli bouři byl let 571 nucen přistát v Mendoze na území Argentiny, odkud měl po zlepšení meteorologických podmínek pokračovat dál do sousední Chile. Nepříznivé počasí přetrvávalo i druhý den ráno, ale protože se v brzké době očekávalo jeho zlepšení, vyrazilo letadlo kolem 14. hodiny odpoledne směrem ke svému naplánovanému cíli.
Kromě 40 pasažérů, mezi nimiž byli i příbuzní a přátelé ragbistů, se uvnitř stroje nacházelo ještě 5 členů posádky. Asi po hodině od startu začal pilot klesat. Domníval, že už se blíží k chilskemu letišti Pudahuel, ve skutečnosti však letadlo právě přelétalo přímo nad pohořím Andy, jehož mohutné vrcholy nebyly pod hustými mraky vidět. Když před sebou pilot najednou spatřil horu, stihl se ještě neúspěšně pokusit nabrat výšku. Následoval prudký naráz do jednoho z horských hřebenů, po němž se letadlu utrhla obě křídla i ocas. Zbyla z něj jen část trupu, která sklouzla obrovskou rychlostí po ledovci a zastavila se až o masu sněhu a ledu.
Trosky letadla, které se 13. října 1972 zřítilo v pohoří Andy na území Argentiny. Z 45 lidí na palubě se jich nakonec domů vrátilo jen 16
Nikdo nevěřil, že mohou být ještě naživu
„Jsi mrtvý,“ myslel si tehdy 19letý Roberto Canessa, který nemohl uvěřit, že z hrozivé nehody vyvázl živý. Jako student druhého ročníku medicíny se snažil pomoci ostatním spolucestujícím, kteří nezemřeli ihned po havárii. Jejich počet se však den ode dne snižoval následkem zranění, krutých mrazů a laviny. Pátrání po posádce letadla skončilo už po 8 dnech, protože nikdo nevěřil, že by bylo možné ve více než 3500 metrech nad mořem uprostřed mrazivých hor delší dobu vůbec přežít. Ale vůle a odhodlání vrátit se zpět do svých domovů byla pro posledních 16 přeživších natolik silná, že hluboko v odlehlých Andách u hranic Argentiny a Chile vydrželi naživu neuvěřitelných 72 dní, dokud se konečně nedočkali zachrány.
Roberto Canessa byl jedním z těch, kdo to dokázal. Dokonce spolu s přítelem Fernandem Parradem našli ve svých zesláblých tělech tolik síly, že po úmorném 10denním pochodu přes hory přivolali pomoc a zachránili tak i zbytek skupiny, jejíž členové se poté mohli opět setkat se svými rodinami. „Byla to noční můra a já doufal, že se z ní probudím,“ vzpomínal Roberto na nejtěžší chvíle svého života. Zůstat naživu více než dva měsíce uprostřed sněhu a mrazu bez léků, teplého oblečení a naděje, že je objeví záchranáři, se podobalo zázraku. Tou nejhorší zkouškou, s jakou se musela posádka havarovaného letadla vypořádat, byl hlad. Jedinou jejich možností, jak nezemřít, se pro ně nakonec stal kanibalismus.
Vpravo na fotografii je Roberto Canessa. Sedí po boku přítele Fernanda Parrada, s nímž se vydal na extrémně náročnou cestu přes horské hřebeny pro pomoc. Stojící muž je chilský pastevec Sergio Catalán. Ten byl prvním člověkem, kterého muži po 10denním úmorném putování Andami potkali
Aby přežil, musel se uchýlit ke kanibalismu
„Proměnili jsme se v surové divochy?“ O tom přemítal Roberto Canessa předtím, než po několika dnech hladovění poprvé pozřel maso z těl svých mrtvých kamarádů. Je katolík a bál se, že ho Bůh zatratí. Věděl ale, že pokud tak neučiní, zemře. Po těžkém boji se svým svědomím a strachem ze znesvěcení duší zemřelých přátel u něj nakonec zvítězila touha žít. Nejsilnějším důvodem jeho rozhodnutí uchýlit se k děsivé, ale zároveň i jediné šanci, jak nezemřít, byla pro Roberta Canessu myšlenka na znovushledání s matkou. Vzpomněl si totiž, jak mu kdysi po nešťastné smrti několika jeho spolužáků řekla, že ztrátu syna by nikdy nepřežila.
Jeho posláním se stala pomoc nemocným dětem
Dnes již 72letého Roberta Canessu poznamenala jeho zkušenost z And na celý život. Jako dík za to, že dostal příležitost zůstat na tomto světě o něco déle, se rozhodl pomáhat těm nejzranitelnějším a stal se uznávaným dětským kardiologem se specializací na vrozené srdeční vady. Během své více než 40leté kariéry se podílel na záchraně okolo 100 000 dětí a v rodné Uruguayi získal za svou práci v oblasti medicíny hned třikrát národní cenu.
Z bývalého ragbisty Roberta Canessy je dnes mezinárodně uznávaný dětský kardiolog. Působí také jako viceprezident nadace Fundación Corazoncitos, která pomáhá dětem s vrozenými srdečními vadami
Když Roberto Canessa vidí zoufalé rodiče svých malých pacientů, kteří ztrácí naději na záchranu milovaných dětí, připomene si vždy svůj vlastní osud, který dokazuje, že i na první pohled nevyhnutelný konec příběhu lze změnit. „Nikdy se nevzdává,“ tvrdí o svém otci jeden z Robertových synů Tino, který je po jeho vzoru také lékařem. Kromě něj má Roberto Canessa s manželkou Lauri ještě syna Hilaria a dceru Lalu. Rodina pro něj znamená vše. Stejně jako pomoc vážně nemocným dětem, která se právě i díky prožité andské katastrofě stala jeho posláním. „V 19 letech jsem musel přežít, abych mohl pomáhat ostatním dětem, které čelí své vlastní vysoké hoře, aby i ony měly šanci.“
Roberto Canessa v roce 2023 na benátské premiéře filmu Sněžné bratrstvo, který se inspiroval leteckou havárií v Andách. Stejně jako snímek z roku 1993 s názvem Přežít. Své vlastní vzpomínky na tragédii sepsal Roberto Canessa do knihy Musel jsem přežít, která vyšla v roce 2016
Zdroje:
Oficiální internetové stránky Roberta Canessy
