Článek
Ve 12 letech otec rozhodl o jejím sňatku s bojovníkem Tálibánu
Jako většina dívek a žen žijících v Afghánistánu neměla ani Aisha Mohammadzaiová možnost zvolit si svou vlastní cestu, kterou by se chtěla v životě vydat. V této hornaté zemi na rozhraní střední a jižní Asie, kde se téměř všichni obyvatelé hlásí k islámu, prakticky žádná ženská práva neexistují. Aisha se narodila v roce 1991 v afghánské provinci Orúzgán, jejíž populace je z velké části tvořena etnikem Paštunů, kteří se nejčastěji živí chovem ovcí a koz.
Aisha Mohammadzaiová pochází z jedné ze 34 afghánských provincií jménem Orúzgán, která leží na jihu země. Z velké části ji obývají Paštunové žijící v kmenových svazech
V době dívčina dětství většinu území Afghánistánu ovládalo radikální hnutí Tálibán. A právě jednomu z tálibánských bojovníků Aishin otec svou dceru v pouhých 12 letech přislíbil. Nabídl ji znepřátelené rodině jako jakési odškodnění za vraždu, kterou na jejím členovi spáchal jeden z jeho příbuzných. Aisha se měla provdat za cizího muže, s nímž se nikdy předtím nesetkala, a tím vyrovnat křivdu mezi svým a ženichovým klanem. Kruté otcovo rozhodnutí nenávratně poznamenalo celou její budoucnost.
Ve vězení jí bylo lépe než u manželovy rodiny
Aisha Mohammadzaiová se během svého dospívání přestěhovala do domu, který byla nucena sdílet s tyranským tchánem a hned několika neméně násilnickými švagry. Svého manžela ještě ani neviděla, jelikož se v té době účastnil bojů v sousedním Pákistánu. Domácnost tak řídil tchán, pod jehož hrůzovládou dívka trpěla několik let. „Každý den mě týrali,“ popisovala Aisha těžké soužití se svou novou rodinou, které bylo plné mučení a nelidského zacházení. Spala na zemi v chlévě spolu s domácími zvířaty a čelila každodennímu fyzickému i psychickému násilí bez vidiny jakékoliv naděje vymanit se ze své bezvýchodné situace.
Po několika marných prosbách o otcovu pomoc Aisha nakonec pochopila, že jedinou její šancí na záchranu je útěk. Brzy však byla zatčena místní policií a za opuštění manžela skončila ve vězení. Na dobu strávenou za mřížemi Aisha Mohammadzaiová vzpomíná překvapivě dobře. Nikdo ji tam totiž nebil a navíc měla dostatek jídla. Po téměř půl roce soud dívku osvobodil a ona se musela vrátit zpět do tchánova domu. Pro manžela a jeho příbuzné ale nebylo Aishino několikaměsíční uvěznění za zostuzení jejich rodiny dostatečným potrestáním a po poradě s dalšími muži z kmene se rozhodli navrátivší se dívce pomstít tím nejhorším možným způsobem.
Fotografie její znetvořené tváře šokovala svět
Aishin muž a několik členů jeho rodiny odvlekli teprve 18letou vyděšenou dívku do nedalekých hor, kde ji svázali a poté jí uřízli obě uši a nos. „Chceme tě tu nechat zemřít,“ slyšela krvácející Aisha Mohammadzaiová předtím, než bolestí a strachem omdlela. Po vykonání děsivého činu skupina útočníků odešla a nechala svou umírající oběť napospas osudu. Navzdory manželovu plánu však Aisha brutální pomstu přežila. Dokázala v sobě totiž najít poslední zbytky sil, aby se odplazila k domu svých příbuzných. S jejich pomocí se pak tajně dostala do zdravotnického centra spravovaného americkou armádou, která tehdy v Afghánistánu vedla boje proti radikálům z Tálibánu. „Rozhodla jsem se, že chci přežít.“
Američtí zdravotníci mladičké Afghánce během více než dvouměsíční léčby zachránili život. Když se o traumatickém údělu Aishy Mohammadzaiové dozvěděla jihoafrická fotografka Jodi Bieberová, která v Afghánistánu toho času pracovala, neváhala a znetvořenou dívku vyfotografovala. Její šokující snímek s popiskem „Co se stane, když opustíme Afghánistán“ byl uveřejněn v srpnu 2010 na titulní straně prestižního amerického časopisu Time a okamžitě vyvolal mezinárodní vlnu zájmu a podpory. Aisha byla brzy po jeho publikování letecky transportována do Spojených států, kde měla podstoupit sérii rekonstrukčních operací.
Fotografka Jodi Bieberová získala za snímek znetvořené Aishy Mohammadzaiové prestižní ocenění World Press Photo. Jejím cílem nebylo, aby dívka na fotografii působila jako oběť. Chtěla ukázat její krásu a vnitřní sílu
První roky v USA byly náročné
Pod ochranou charitativních organizací pak Aisha Mohammadzaiová začala svůj nový život v USA. Nadace The Grossman Burn Foundation, která jí již dříve nabídla bezplatnou lékařskou péči, začala připravovat plán operací, které měly těžce zkoušené Afghánce navrátit její tvář. Aisha ale bohužel nezvládla nečekaný přechod do naprosto odlišného světa, jenž byl ještě navíc ztížený prožitým traumatem. Její špatný psychický stav, který provázely záchvaty paniky a sebepoškozování, si nakonec vyžádal hospitalizaci a operace se musely na neurčitou dobu odložit.
Pro dívku, která vyrostla v primitivních podmínkách bez teplé vody, elektřiny i jakéhokoliv vzdělání, byla první léta ve Spojených státech náročná. Stejně jako pro dobrovolníky a ostatní lidi, kteří se jí snažili pomoci. Aishiny výkyvy nálad a dětinské chování se částečně připisovaly tomu, že kvůli prostředí, z něhož pocházela, a následnému vynucenému manželství vlastně nikdy předtím neměla žádnou možnost prožít své vlastní dětství.
Dnes chce být zdravotní sestřičkou
Lékaři u Aishy Mohammadzaiové odhalili mimo jiné i hraniční poruchu osobnosti, ale zdá se, že čas a nová rodina zapůsobily na její psychické zdraví pozitivně. V USA ji totiž adoptoval jeden americko-afghánský pár. A právě vytoužené stabilní rodinné zázemí v jejich domě v Marylandu nakonec přispělo k Aishinu duševnímu uzdravení, po kterém mohla konečně podstoupit náročné rekonstrukční operace obličeje a získat tak zpět svou ztracenou tvář.
Aisha Mohammadzaiová, známá také jako Bibi Aisha, se kvůli svému krutému příběhu stala jedním ze symbolů útlaku žen v Afghánistánu. Tou nejdůležitější pomocí, jak ochránit ženy před stejným utrpením, které čekalo na ni, je podle Aishy umožnit jim přístup ke vzdělání. Pro většinu Afghánek je ale šance na změnu jejich životů k lepšímu v nedohlednu. S opětovným nástupem Tálibánu k moci je dnes totiž v Afghánistánu vzdělávání žen nemožné.
Sama Aisha Mohammadzaiová byla až do dospělosti negramotná, ale díky možnosti žít ve Spojených státech amerických a studovat si nyní může splnit svůj sen stát se zdravotní sestřičkou a být nezávislá. Jejím cílem je pomáhat potřebným. S odkazem na vlastní životní zkušenost chce prý lidem dodávat naději, že světlo na konci tunelu vždy existuje. „Jestli jsem já dokázala překonat své nejtěžší chvíle, dokážete to i vy,“ je přesvědčená.
Zdroje:
