Článek
Narodili se jako součást Himmlerova projektu
Že se k ní lidé chovají jinak než k jejím vrstevníkům, si začala Gisela Heidenreichová uvědomovat ve svých 4 letech. Od raného dětství často slýchala, jak o ní obyvatelé malebného bavorského městečka Bad Tölz, kde vyrůstala, mluvili jako o „bastardovi SS“. V tomto věku se také dozvěděla, že žena, která ji do té doby vychovávala a kterou považovala za matku, je ve skutečnosti její teta. Ani poté, co se na nátlak strýce musela přestěhovat ke své biologické matce, však divný pocit, který ji odmalička provázel, nezmizel.
O okolnostech spojených s Giseliným příchodem na svět, které negativně ovlivnily její budoucnost, se vysoká světlovlasá žena s jasně modrýma očima dozvěděla až v dospělosti. Teprve tehdy zjistila pravdu, která jí částečně osvětlila, odkud pramenila nenávist a posměšky, jakým musela během svého života tolikrát čelit. Narodila se totiž v roce 1943 na klinice nacistické organizace Lebensborn a jejím otcem byl ženatý německý důstojník SS.
Německou vládou podporovaný spolek Lebensborn vznikl v polovině 30. let. Založil ho Heinrich Himmler a jeho cílem bylo zalidnění třetí říše lidmi, kteří podle nacistické ideologie patřili k takzvané „árijské“ rase. K tomu měla dopomoci mimo jiné také možnost anonymních porodů na speciálních klinikách, které se nacházely nejen v Německu, ale i v zemích, které Němci okupovali. Největší počet těchto porodů mimo Německo se uskutečnil v Norsku, které v průběhu druhé světové války nacisté obsadili a podporovali své vojáky, aby se Skandinávkami, které považovali za rasově vhodné, zplodili co nejvíce potomků.
V domovech spolku Lebensborn se narodily tisíce dětí. Ženy, které většinou otěhotněly s příslušníkem SS a které nacisté shledali rasově vhodné, zde čekala nadstandardní péče. Porodit mohly anonymně, a proto zde byly častými rodičkami svobodné matky. Některé z nich by jinak kvůli hanbě či reakci rodiny zvolily potrat. Jejich děti pak končily v politicky spolehlivých náhradních německých rodinách. Kromě dětí, které se v rámci programu Lebensborn narodily, se pod záštitou organizace uskutečňovaly také únosy dětí a jejich germanizace. Snaha o násilné poněmčení se nevyhnula ani dětem, jejichž osudy jsou spojeny s jednou z nejtragičtějších kapitol našich dějin. Šlo o několik dětí z nacisty vypálených Lidic
I když Gisela Heidenreichová prožila dětství v Německu, její německá matka ji tajně porodila v norském Oslu, a Gisela tak byla jedním z několika tisíců dětí, které se během válečných let narodily v porodnicích Lebensborn na území okupovaného Norska. Na mnoho z nich čekal po válce těžký osud a za svůj původ musely krutě zaplatit.
Drhnutí kyselinou, znásilnění i roky v psychiatrických ústavech
Klinika Lebensborn v Norsku byla místem narození i pro Bjorna Lengfeldera, z jehož temných dětských vzpomínek na léta plná ústrků, nadávek a šikany mrazí. „Mezi norským obyvatelstvem panovala vůči nám, dětem, nenávist,“ vzpomínal. Stal se svědkem i brutálního týrání dvou malých sourozenců, kteří se stejně jako on provinili pouze tím, že byli potomci někdejších nepřátelských vojáků. Poté, co asi pětiletý chlapec s podobně starou dívkou skončili na dva dny zavření v prasečím chlívku, posadili je místní do kádě. „Drhli je kyselinou, až jim slezla kůže,“ popsal Bjorn Lengefelder šokující „proceduru“, jejímž cílem prý bylo smýt z ubohých dětí nacistický pach.
Bití, nadávky a často chladné vztahy v pěstounských rodinách, kam bývaly děti umístěny, pokud se jich matka zřekla, doprovázela také nejistota ohledně vlastní identity a palčivá otázka, jestli byl jejich otec válečný zločinec. Nezřídka se tyto děti staly i oběťmi sexuálního zneužívání, jako například Norka Kikki Skjermová, kterou v deseti letech znásilnil muž, co nenáviděl Němce. „Lidé jako jsi ty jste se narodili k tomu, abyste byli zneužívaní,“ tvrdil jí.
Některým z těchto norských dětí pak zničila poválečná nenávist doslova celý život. Jedním z nich je i uklízeč Paul Hansen z Osla, který se narodil v roce 1942 v domově Lebensborn a matka se ho ihned po narození vzdala. Kvůli tomu, že jeho otec byl německé národnosti, pak Paul Hansen skončil na neuvěřitelných dvacet let za zdmi psychiatrických léčeben. Roky izolace od okolního světa se na něm těžce podepsaly. A nebyl jediný, kdo strávil dětství mezi pacienty psychiatrie, kam ve skutečnosti vůbec nepatřil a kam se v Norsku nenáviděné děti umisťovaly jen kvůli jejich německým genům.
Působení spolku Lebensborn se z Německa rozšířilo i do zemí, které nacisté okupovali. V Norsku se první domov spadající pod organizaci Lebensborn otevřel v roce 1941. Norské ženy zde přivedly na svět několik tisíc dětí, jejichž otci byli němečtí vojáci. Po válce čekala tyto matky i jejich potomky řada příkoří. Mnoho žen skončilo v pracovních táborech a jejich děti trpěly šikanou ze strany místních obyvatel i úřadů. V roce 2000 se norský premiér Kjell Magne Bondevik těmto válečným dětem veřejně omluvil
Někteří se pravdu o svém původu nedozvěděli nikdy
Z tisíců dětí, které přišly na svět v rámci nacistického programu Lebensborn, jsou dnes, pokud ještě žijí, již lidé v pokročilém věku. Řada z nich se až po desetiletích rozhodla najít odpovědi na otázky, které je většinu života trápily. Pátrání po svých skutečných rodinách či faktech, které vedly k jejich narození, naráželo na snahu biologických matek svou válečnou minulost před společností utajit. Překážkou v hledání pravdy o vlastním původu bylo také to, že část dokumentů souvisejících s porody a adopcemi pod záštitou spolku Lebensborn již neexistuje.
Teprve po dlouhé době se bývalé děti, které měly být nadějí třetí říše, odhodlaly své mnohdy pohnuté životní příběhy vyprávět i veřejně. Jako Gisela Heidenreichová, která se začala spolu s dalšími, kteří si s sebou nesli podobnou zkušenost, pravidelně scházet a sdílet své osudy ovlivněné nálepkou „bastard SS“ mezi sebou. Právě sdílení je podle berlínského učitele Guntrama Webera, jehož narození je taktéž spojeno se spolkem Lebensborn a jehož otec byl v roce 1949 odsouzen za válečné zločiny k trestu smrti, ta nejlepší terapie.
Možnost promluvit si o prožitých útrapách s někým, kdo zažil něco podobného, může být cesta k duševnímu uzdravení. Některé děti, které se musely potýkat se stigmatem ze svého nezaviněného spojení s nacismem, se však se šikanou a zlobou, která je postihla po pětačtyřicátém roce, nevyrovnaly nikdy. Přitom i ony byly pouhými oběťmi války, na kterou dodnes nejvíce doplácí právě ti nejnevinnější – děti.
Zdroje:
