Článek
Zůstaly po nich jen rozházené hračky
V červenci roku 1992 to bylo na dlouhých 14 let naposledy, co Jacqueline Pascarlová z Austrálie viděla své dvě děti. Tehdy měly strávit víkend s otcem, s nímž se jejich matka před časem rozvedla. Ten do Melbourne přiletěl kvůli předem domluvenému setkání až z daleké Malajsie, kde žil. Když se ani po několika dnech tehdy 9letý Iddin a 7letá Shahirah stále nevraceli domů, začala Jacqueline tušit, že se stalo něco hrozného.
Vydala se do hotelu, kde měl být její bývalý muž po dobu svého pobytu v Austrálii ubytovaný, ale pronajaté apartmá našla prázdné. Na zemi se povalovalo jen několik dětských hraček. Mezi nimi i ty synovy a dceřiny nejoblíbenější, které jim Jacqueline kdysi darovala. Sourozenci je s sebou nosili pokaždé, kdykoliv opustili domov. „Sevřel se mi žaludek, “ vzpomínala zoufalá matka na nejhorší noční můru většiny rodičů. Pochopila totiž, že rozházené nejcennější poklady jejích dětí měly být vzkazem od exmanžela. Dal ji tím prý jasně najevo, že její život po boku milovaných dětí právě skončil.
Jacqueline Pascarlová se právem obávala, že její bývalý manžel má dostatek odhodlání i prostředků, aby se pokusil dostat společné děti ze země, kam od něj spolu s nimi před sedmi lety uprchla. Byla si jistá, že měl v plánu odvézt je do Malajsie, odkud by je mohla jen těžko dostat zpět. Otec obou dětí totiž v exotické jihovýchodní části Asie zaujímal skutečně vysoké postavení. Jako člen panovnické rodiny jednoho z federálních malajsijských států Terengganu měl dostatek konexí a vlivu, aby návratu svých potomků zpět k matce zabránil.
Raja Kamarul Bahrin se narodil jako princ do dynastie vládnoucí sultanátu Terengganu v Malajsii, který leží na východě Malajského poloostrova
Život v Malajsii byl plný luxusu, přísných náboženských pravidel i nevěr
O tom, že je Raja Kamarul Bahrin Shah bin Raja Ahmad Baharuddin Shah princem, se tehdy 17letá baletka navštěvující taneční školu v Melbourne dozvěděla až dlouho poté, co se seznámili. Okouzlující černovlasý mladík v Austrálii studoval architekturu a pohledná Jacqueline ho zaujala během jednoho tanečního vystoupení. O svém původu jí řekl, až když se sestěhovali. Jacqueline se díky jeho zájmu a vytrvalosti, s jakou o ni zpočátku usiloval, cítila výjimečná. Když ji šarmantní cizinec požádal o ruku, věřila, že po těžkém dětství poznamenaném sexuálním zneužíváním ji konečně potkalo štěstí.
Přitom už tehdy cítila nad chystaným manželstvím určité znepokojení. Ještě než totiž dvojice začala plánovat svatbu, navštívila spolu Terengganu, kde Jacqueline poprvé poznala tvrdou realitu ortodoxního života uvnitř muslimského sultanátu. Princova rodina žila v komplexu luxusních paláců, který byl plný ozbrojených stráží a okázalosti. Na přísné dodržování tradic a náboženských rituálů i nedovolené doteky na veřejnosti nebo zákaz dívat se cizím mužům do očí si Jacqueline jen těžko zvykala, přesto po návratu do Austrálie ke sňatku svolila a pár se v roce 1981 v ženichově rodné zemi vzal.
Luxusní palác Istana Maziah je oficiálním sídlem sultána z Terengganu. Nachází se v hlavním městě Kuala Terengganu a svými vysokými okny připomíná francouzský zámek
Jak velikou chybu Jacqueline Pascarlová udělala, zjistila už první noc po svatbě. Tvrdila, že místo očekávané romantiky ji její novomanžel vyděsil větou: „Teď mi patříš, rozumíš?“ Kromě despotického chování, které prý přerostlo i v násilí, musela Jacqueline snášet také časté princovy nevěry. Bála se, že kdyby ho opustila, přijde o syna a o dceru, kteří se jí během pár let manželství narodili. Pomyslnou tečkou za jejím vztahem bylo zjištění, že se princ v souladu s islámským právem znovu tajně oženil s jednou singapurskou zpěvačkou, se kterou předtím udržoval milenecký poměr.
Za útěk od prince krutě zaplatila
Příležitost odejít od manžela se Jacqueline Pascarlové naskytla v roce 1985, kdy spolu s oběma dětmi vyrazila do Austrálie navštívit nemocnou babičku. Zpět do Malajsie se už nevrátily. Rozvod proběhl následující rok. Mezi bývalými partnery se rozhořela série vyčerpávajících soudních bitev o svěření dětí do péče, na jejímž konci zůstali sourozenci z rozhodnutí australského soudu u matky s povolenými otcovými návštěvami. A právě z původně plánovaného víkendu, který měli Iddin a Shahirah strávit s otcem, se nakonec stalo dlouhých 14 let.
Jak Jacquelinin bývalý manžel propašoval své děti z Austrálie, nikdy neprozradil. V jednom z rozhovorů pro malajsijskou televizi na toto téma řekl: „Byla to vůle Alláha.“ Později se zjistilo, že mu v únosu, jak jeho čin označil Australský federální parlament, pomohl komplic, který si za to odseděl devět měsíců ve vězení. Zoufalá matka neměla možnost být se svými dětmi v kontaktu a nepomohly jí ani úřady. Podle malajsijských zákonů měli sourozenci zůstat u otce a mimo jiné i kvůli strachu z narušení diplomatických a obchodních vztahů mezi oběma zeměmi se Jacquelinin případ řešil jen velmi pomalu.
Vydržet smutek a beznaděj z mnohaletého odloučení od dětí se Jacqueline Pascarlové podařilo díky humanitárním aktivitám, z nichž se většina zaměřovala právě na pomoc rozděleným rodinám. Stala se lobbistkou za práva dětí a expertkou na únosy dětí jedním z rodičů. Věnovala se také mnoha projektům na podporu dětské gramotnosti v zemích třetího světa a za svou charitativní práci získala několik ocenění. Své vzpomínky na manželství a život v cizí zemi sepsala v polovině 90. let do autobiografie s názvem Once I Was a Princess, která se zařadila k celosvětovým bestsellerům. Stejně jako její druhá vzpomínková kniha Since I Was a Princess.
Své děti mohla znovu vidět až po 14 letech
Čas plynul a Jacqueline Pascarlová během let uzavřela tři sňatky, z nichž první dva skončily rozvodem. Její čtvrté manželství s australským zubním chirurgem Ianem trvá dodnes. Stala se také matkou dalších dvou dětí, před jejichž narozením porodila mrtvá dvojčata a holčičku, která po předčasném porodu zemřela. O Iddina a Shahirah nepřestala nikdy bojovat. Jejich otec po nějaké době svůj postoj zmírnil a prohlásil, že mohou jeho bývalou ženu vidět po dovršení 18 let. K dojemnému setkání mezi Jacqueline a dětmi došlo až v roce 2006, kdy již dospělá Shahirah přiletěla do Melbourne na návštěvu.
„Bála jsem se, že nebudu splňovat její očekávání,“ prozradila Jacqueline o chvíli, na kterou čekala dlouhé roky. Její obavy však byly zbytečné. Dceru zanedlouho následoval i starší syn Iddin. Celý čas, který bývalá malajsijská princezna prožila v izolaci od dětí, pro ně do dvou krabic v rohu své pracovny pravidelně ukládala narozeninová přání a dárky k Vánocům. Doufala, že jim je bude moci jednou předat. S Iddinem i Shahirah je dnes v kontaktu každý den.
I když ztracených 14 let Jacqueline Pascarlové nikdo nevrátí, nyní cítí, že je její život opět kompletní.
Zdroje:
