Článek
Až do svých 34 let byla nezaměstnaná
Během druhé světové války byla dozorkyní v koncentračních táborech v Lichtenburgu, Ravensbrücku a Osvětimi. Organizovala nucené práce, tresty, i transport 3000 předem vybraných osvětimských židovských vězňů na smrt. Přesto Johannu Langefeldovou vnímaly některé její přeživší oběti jinak než ostatní dozorce. Jako u jedné z mála nacistek u ní totiž viděly výčitky svědomí a soucit.
Než se stala Johanna Langefeldová ve svých 38 letech nacistickou dozorkyní, žila poměrně obyčejným životem. Narodila se 5. března 1900 v dříve samostatné německé obci Kupferdreh, která je dnes součástí města Essen, jenž bylo ve válečném období kvůli místním slavným Kruppovým závodům častým cílem spojeneckého bombardování.
Johanna Langefeldová pocházela z obce Kupferdreh, která je od roku 1929 součástí města Essen. Narodila se jako dcera místního luteránského kováře
Kromě vychozené protestantské základní školy v Mülheimu neměla Johanna Langefeldová žádné jiné vzdělání a až do roku 1934 ani nevykonávala nějaké zaměstnání. V době, kdy si našla své první pracovní místo u městské správy v Neuss, už byla vdovou a matkou nemanželského syna Herberta. Po dlouhých letech bez stálé práce začala paradoxně vést kurzy pro nezaměstnané ženy. Poté jí byla nabídnuta pozice strážkyně v jednom z takzvaných pracovních ústavů nedaleko Kolína nad Rýnem, který sloužil jako nápravná věznice pro prostitutky, bezdomovkyně a další ženy z okraje společnosti.
Jako hlavní dozorkyně lpěla na přísné disciplíně
Johanna Langefeldová byla oddanou stoupenkyní Adolfa Hitlera a v roce 1937 se přihlásila do nacistické strany. To jí o rok později otevřelo dveře k možnosti stát se dozorkyní v ženském koncentračním táboře Lichtenburg, který nacisté zřídili v budovách stejnojmenného renesančního zámku stojícího v městečku Prettin. Netrvalo dlouho, a zdejší táborový velitel ji povýšil na hlavní dozorkyni. Stejnou funkci potom vykonávala i v Ravensbrücku, kam byly vězeňkyně v květnu 1939 převezeny.
Ženy vězněné v koncentračním táboře Ravensbrück. Johanna Langefeldová měla jako hlavní táborová dozorkyně moc nad jejich životy. Ten její jí po válce právě ony zachránily
Asi 900 žen z Lichtenburgu patřilo k vůbec prvním vězňům koncentračního tábora Ravensbrück, který se nacházel na severu Německa. Jako hlavní dozorkyně zde byla Johanna Langefeldová zodpovědná za vězeňskou kázeň, které chtěla docílit dodržováním přísné disciplíny. Velitel tábora Max Koegel měl ale jiný názor. Jeho metody k získání poslušnosti zahrnovaly i brutální bití a mučení. Dokonce žádal Heinricha Himmlera o povolení používat nechvalně známé mučící zařízení zvané dřevěný kůň.
Její působení v koncentračních táborech skončilo zatčením
S Koegelovým náhledem na řízení tábora se Johanna Langefeldová neztotožňovala, což mělo za následek ustavičné spory a boje o moc. Sama se možná viděla na jeho místě, což konflikt mezi nimi ještě více stupňovalo. Na jaře 1942 byla převelena do Osvětimi, kde jako hlavní dozorkyně spravovala ženskou sekci. I tam však docházelo ke střetům s vedením tábora a Johanna Langefeldová se brzy vrátila zpět do Ravensbrücku. Stále více si začala uvědomovat děsivé následky života v koncentračním táboře, a dokonce se u ní objevil i soucit s některými polskými uvězněnými ženami. Přesto zůstávala zatvrzelou antisemitkou a věrnou členkou nacistické strany.
Mnoho ženských dozorkyň z nacistických koncentračních táborů proslulo svou krutostí a brutalitou, za což je po válce čekala smrt nebo mnohaleté vězení. Johanna Langefeldová se prý k polským vězňům chovala poměrně slušně, což ji nakonec uchránilo před oprátkou
Lítost Johanny Langefeldové nad týranými Polkami byla možná i jednou z věcí, která stála za koncem její kariéry v koncentračních táborech. V roce 1943 byla zatčena a uvězněna ve Vratislavi. Podle Margarete Buberové-Neumannové, německé komunistky a novinářky vězněné v Ravensbrücku, mimo jiné i proto, že projevovala přehnané sympatie k vězněným polským ženám. K žádnému soudu však nakonec nedošlo a Johanna Langefeldová byla pouze propuštěna ze svých táborových povinností. Odstěhovala se do Mnichova k sestře a našla si práci u BMW.
Před smrtí na popravišti ji zachránily její vlastní oběti
Stejně jako mnoho dalších, i Johannu Langefeldovou po konci války dostihla její minulost. Koncem roku 1945 ji zajaly americké jednotky. Po několika měsících v internačním táboře byla vydaná do Polska, kde v krakovské věznici čekala na připravovaný proces s příslušníky SS z Osvětimi. Hrozil jí trest smrti, k němuž však nestihla být nikdy odsouzená. Bývalá dozorkyně ze tří koncentračních táborů se totiž zachránila utěkem, který zorganizovaly její vlastní oběti, polské vězeňkyně z Ravensbrücku.
Jak je možné, že ženy, kterým nacisté v plynových komorách vyvraždili často celé rodiny, se rozhodly pomoci osobě, která byla součástí této zrůdné ideologie? Stejnou otázku si kladli i autoři oceňovaného dokumentu Případ Johanny Langefeldové z roku 2019. Władek Jurkow a Gerburg Rohde-Dahlová ho natočili na základě archivních dokumentů a rozhovorů s pamětníky. S těmi, kteří Johannu Langefeldovou v roce 1946 osvobodili a zachránili jí tak život. Přeživší vězeňkyně se shodují, že svou tehdejší dozorkyni nikdy neviděly bít vězně. Ani o tom za celou dobu strávenou v táboře neslyšely od nikoho jiného. Johanna Langefeldová se k nim prý chovala vcelku dobře, a to byl i důvod, proč ji nakonec uchránily před popravou a celých 10 let ji skrývaly v Polsku.
Toužila po odpuštění
Teprve až v roce 1957 se Johanna Langefeldová tajně vrátila do Německa, kde našla útočiště u své sestry žijící v Mnichově. Postupem času vystřídala několik zaměstnání, mimo jiné chvíli pracovala i v jednom prodejním stánku v obchodním domě Merkur v Augsburgu, kde 26. ledna 1974 ve svých 74 letech zemřela. Za svou válečnou minulost nebyla nikdy potrestaná. Po návratu do rodné země vyhledala Margarete Buberovou-Neumannovou a omluvila se za vše, co během války provedla. Zřejmě ji trápily výčitky a hledala způsob, jak se vykoupit ze svých činů. Jestli se jí to povedlo, věděla jen ona sama a její svědomí.
Zdroje:
