Článek
Žila ve zlaté kleci
Malika Oufkirová vyrostla v luxusu. V dětství a dospívání s ní zacházeli doslova jako s princeznou. Ve svých pěti letech se totiž přestěhovala do královského paláce v marockém Rabatu, kde žila po boku panovníkových dětí a jeho konkubín. Pro tehdejšího krále Hasana II. byla něco jako adoptivní dcera.
Hasan II. vládl v Maroku od roku 1961 až do své smrti v roce 1999. V jeho luxusním paláci žila Malika Oufkirová od svých pěti let
Její skutečný otec, generál Mohamed Oufkir, patřil v 60. letech k nejmocnějším mužům Maroka. V tomto království ležícím na severozápadě Afriky dokonce zastával několik důležitých vládních funkcí a k Hasanovi II. a celému jeho režimu ho pojil velice úzký vztah. Pocházel z afrického národa Berberů, původních obyvatel severozápadní části kontinentu, jejichž největší skupina čítající asi 18-20 milionů lidí dnes žije právě na území Maroka.
Jedenáct let, které Malika Oufkirová strávila uprostřed harému marockého krále, bylo ve znamení blahobytu a pohodlí, ale i stesku po domově a rodičích, které dívka vídala jen zřídka během nejrůznějších společenských akcí a otcových pracovních návštěv. Život v přepychovém sídle královské rodiny se tak pro ni stal zlatou klecí, v níž začala postupně ztrácet svou vlastní identitu.
Atentát na krále jí změnil život
Když bylo Malice 16 let, odhodlala se požádat krále o návrat domů. Ve společnosti matky, otce a pěti sourozenců pak prožila tři šťastné roky. Díky vlivu a bohatství své rodiny ji čekalo bezstarostné mládí plné zábavy, divokých večírků, rychlých aut a přátelství s celebritami. Životní styl, jaký si v Maroku mohli dovolit jen vyvolení, si však dcera obávaného generála užívala jen do léta roku 1972. Události, které se tehdy staly, nenávratně změnily celý její další osud.
Šestnáctého srpna se totiž odehrál pokus o atentát na Hasana II., jehož smrtí se mělo v Maroku docílit státního převratu. Panovníkovo letadlo bylo na cestě z návštěvy Francie zasáhnuto střelami vypálenými ze stíhaček marockého královského letectva, ale i navzdory silnému poškození se stroj nezřítil a král incident přežil. Podezření, že za vzpourou stojí generál Oufkir, zřejmě vedlo k jeho podivné smrti, ke které došlo ještě téhož dne. Otec Maliky Oufkirové spáchal podle oficiální verze sebevraždu, ovšem mnozí se domnívají, že byl kvůli svému pravděpodobnému zapojení do atentátu na krále zastřelen.
Skončila v podzemní kobce uprostřed marocké pouště
Následujících téměř dvacet dlouhých let se pro Maliku Oufkirovou a zbytek její rodiny proměnilo v peklo. Z hýčkané dcery dříve jednoho z nejbližších králových mužů se stala vinou otcovy zrady vězeňkyně v těch nejdrsnějších marockých věznicích. Spolu s matkou a sourozenci byla držena mimo jiné i v nechvalně proslulém tajném zařízení pro politické vězně Tazmamart na okraji pouštní náhorní plošiny v pohoří Atlas.
V malých podzemních celách připomínajících svou velikostí a tmou hrobky panovaly nepopsatelně těžké podmínky. Vězni museli čelit hladu, nemocem, nedostatku světla, zimě i horku. „Dostanete se odsud jedině mrtví,“ opakovali jim dozorci při každé příležitosti.
Oufkirovi opustili pouštní věznici Tazmamart živí. Ovšem ne svobodní. Celou rodinu totiž přemístili do neméně krutého vězení v Bir Jdid poblíž Casablancy. Tam Malika zůstala až do roku 1987, kdy se jí a sourozencům podařilo uprchnout tunelem, který si vykopali pomocí vlastních rukou, lžíce a víčka od konzervy sardinek. Matku s sebou vzít nemohli. „Zkus je zachránit,“ byla poslední slova, která od ní Malika před svým útěkem slyšela.
Do vězení se nevrátila, ale na skutečnou svobodu čekala ještě dlouho
Když Malika Oufkirová poprvé po několika letech živoření uvnitř temného žaláře uviděla denní světlo, zamotala se jí hlava. Nohy ji neposlouchaly, protože za dobu strávenou ve stísněných kobkách si odvykla chůzi. Odvahu utéct jí dodalo její zoufalství. Po rocích hladovění, tmy a téměř žádného kontaktu s okolním světem věděla, že pokud nic neudělá, čeká ji jen smrt.
Vytouženou volnost si však uprchlíci neužívali dlouho. Za několik dní byli na základě udání jednoho z přátel dopadeni. I když se Malika Oufkirová do vězeňské cely už nevrátila, celé čtyři další roky musela zůstat pod dozorem v domácím vězení. K jejímu definitivnímu propuštění došlo až v roce 1991. Tehdy již 38letá Malika si však na skutečnou svobodu musela ještě počkat. Marocké úřady jí totiž stále nedovolily opustit zemi. Teprve v červenci 1996 mohla emigrovat do Francie, kde se nyní snaží normálně žít. „Ztratila jsem dvacet let.“
Vyrovnat se s prožitým utrpením je těžké
Král Hasan II., kterého kdysi považovala za otce a který byl zodpovědný za její utrpení, zemřel v roce 1999. Kdyby mu mohla jeho někdejší neoficiální adoptivní dcera něco říct, určitě by se ho prý zeptala na jednoduchou otázku: „Proč? “ V roce panovníkovy smrti napsala jeho bývalá zajatkyně jako součást svého vyrovnání s bolestivou minulostí knihu s názvem La Prisonnière, která je v Maroku zakázaná.
Malika Oufkirová v roce 2006 na knižním festivalu v Texasu. Kromě autobiografie plné vzpomínek na mnohaleté věznění napsala o něco později i knihu o svém novém životě na svobodě
Dvaasedmdesátiletá Malika Oufkirová dnes žije v Paříži. Vdala se za francouzského architekta Erica Bordreuila a adoptovala dceru své sestry Myriam, která čelila vážným zdravotním problémům. Ani osudy ostatních příbuzných nebyly po jejich propuštění jednoduché. Všichni se museli pokusit vypořádat s traumatem, které v nich navždy zanechaly roky strávené za zdmi vězení. Jedna ze sester Maliky, Soukaina, zvolila jako způsob své terapie zpěv. Loni vydala debutové album, v němž formou písní vypráví svou nelehkou cestu z temnoty zpět na světlo.
Šperky, auta, peníze- nic z toho není důležité
„Přežít mi pomohla láska k rodině,“ tvrdí bývalá marocká vězeňkyně Malika Oufkirová, když se vrací k nejhorší části svého života. Během zajetí si dokonce vymyslela příběh, který svým mladším sourozencům celé ty roky postupně vyprávěla, aby alespoň na chvíli odvedla jejich myšlenky od každodenních hrůz, jimž byli vystaveni. „Rozhodla jsem se dát jim dětství, protože i když jste ve vězení, pokud cítíte lásku, můžete být v bezpečí.“
I přes silné pouto, které k sobě rodina cítí, se její členové vídají jen málo. Každé jejich setkání jim totiž připomíná chvíle, které by mnozí z nich nejraději vytěsnili. Na jedno však Malika Oufkirová nikdy nezapomene. Během téměř dvacetiletého věznění uprostřed marocké pouště pochopila, že hmotné věci neznamenají vůbec nic. „Důležitá je pouze lidská hodnota.“
Zdroje:
