Článek
Hrdina druhé světové války
Jean-Claude Pascal se už s láskou k módě asi narodil. Jeho rodina totiž patřila k velmi bohatým francouzským textilním průmyslníkům. Když přišel 24. října roku 1927 v Paříži na svět, jeho matce Arlette bylo teprve osmnáct let, možná i proto ji Jean-Claude vnímal po celý život spíš jako svou sestru a dokonce ji oslovoval křestním jménem. Během druhé světové války si i přes svůj velice nízký věk za svou statečnost v boji proti nacistickému Německu vysloužil Válečný kříž. Domů se vrátil jako hrdina a jeho život bohatého mladíka z vlivné rodiny pokračoval dál. Přihlásil se na prestižní pařížskou univerzitu Sorbonnu, jejíž studium však nedokončil. Jean-Claude se totiž rozhodl pro úplně jinou cestu, než jaká se u něj vzhledem k jeho původu od narození předpokládala.
Pracoval pro Diora
Toužil být hercem. Kvůli tomu si však musel změnit příjmení, aby neohrozil pověst své vážené rodiny, pro kterou nebylo herectví prestižním povoláním, ale spíše něčím pochybným, s čím své dobré jméno nechtěla spojovat. Z Jeana-Clauda Villeminota se tedy stal Jean-Claude Pascal a pod tímto jménem začal točit své první filmy. K herectví ho přivedla milovaná móda. Jako designér a návrhář spolupracoval i se slavným Christianem Diorem a svůj elegantní a pohledný vzhled uplatnil také v modelingu. Když začal vytvářet kostýmy pro divadlo, nadchl se pro herectví a okamžitě se přihlásil do herecké školy. Odtud jeho kroky vedly na jeviště a z něj přímo před kameru. V roce 1949 získal svou první filmovou roli v historickém snímku Boží soud. Tehdy si zahrál bavorského prince Alberta a na place se zde setkal i s Louisem de Funèsem, který se ve filmu objevil v malé vedlejší roli. Už zanedlouho se z neznámého začínajícího herce stal slavný idol francouzských dívek a žen, který hrál po boku těch nejkrásnějších světových hereček. Romy Schneider byla jeho hereckou partnerkou v německo-francouzské komedii z roku 1959 Krásná lhářka a s obdivovanou Ginou Lollobrigidou se před kamerou setkal v italsko-francouzském snímku Velká hra, který byl v roce 1954 oceněn na filmovém festivalu v Cannes.
Píseň o stejnopohlavní lásce mu vyhrála první místo v Eurovizi
Svou nejznámější roli získal Jean-Claude Pascal až na konci šedesátých let v divácky mimořádně úspěšné sérii romantických filmů o Angelice. V té době už byl slavný francouzský elegán nejen oblíbeným hercem, ale překvapivě i uznávaným zpěvákem, který se svou písní dokonce v roce 1961 vyhrál prestižní pěveckou soutěž Eurovizi! Ta se pořádá každoročně již od roku 1956 a díky své obrovské popularitě jde o nejsledovanější nesportovní událost na světě. Tehdy se finále Eurovize konalo ve francouzském luxusním letovisku Cannes, které leží na Azurovém pobřeží a od roku 1946 hostí známý mezinárodní filmový festival. Jean-Claude Pascal vystoupil se svou písní Nous les amoureux jako reprezentant nikoliv své rodné Francie, ale sousedního Lucemburska. Vybral si na svou dobu opravdu moderní píseň, i když tehdy, na počátku šedesátých let, byl její pravý význam většině diváků skryt za nejednoznačný text, ve kterém bylo pohlaví milenců, o kterých Jean-Claude Pascal zpíval, nevyřčené. Stejnopohlavní láska byla tehdy přeci jen ještě poměrně kontroverzním tématem. Jean-Claude na pódiu svou krásnou francouzštinou představil příběh o zmařené lásce, kterou okolí odmítá. O dvou milencích, kteří spolu před lidmi nemohou svobodně žít. Text písně však slibuje, že jednou, až přijde čas, takový vztah možný bude. Až později sám zpěvák vysvětlil, že tehdy v Cannes skutečně zpíval o homosexuálním vztahu a potížích, kterým díky své orientaci musel čelit také on sám. A i když kritici Nous les amoureux nazvali ukolébavkou, Jean-Claude Pascal v roce 1961 s přehledem Eurovizi vyhrál.
Do Tuniska, kde natáčel Angeliku, jezdil až do konce života
V posledním z pěti filmů o krásné francouzské markýze Angelice byl dřívější miláček žen Jean-Claude Pascal obsazen do role eunucha Osmana Ferradjiho, který měl na starost sultánův harém. Francouzsko-německo-italsko-tuniský snímek z roku 1968 se natáčel převážně v Tunisku. Scéna, kdy sultán poprvé uvidí Angeliku, se odehrávala v největším římském amfiteátru na africkém kontinentu, který stojí v malém městečku El Jem. Kromě filmu o Angelice se zde točily i některé záběry ze slavného historického filmu Gladiátor. Dnes do tuniského kolosea míří kromě turistů také posluchači vážné hudby, kteří se sem sjíždějí na pravidelně pořádané koncerty. Dalším zajímavým místem, kde se ve filmu Jean-Claude Pascal objevil jako Osman Ferradji, je půvabné modrobílé město Sidi Bou Said, které bývá dokonce nazýváno tím nejkrásnějším v celém Tunisku a je zapsáno na seznam kulturního dědictví UNESCO. Leží asi dvacet kilometrů od hlavního města Tunis a je oblíbené pro své útulné kavárničky i obchody s tradičními výrobky. Jean-Claude Pascal si Tunisko zamiloval a střídavě s Paříží tu strávil svá poslední léta života. Po úspěších v módě, ve filmu a v muzice se dal také na dráhu spisovatele a stal se autorem historických románů i vlastních vzpomínek. Zemřel 5. května 1992. Ve svých 64 letech podlehl rakovině žaludku.
Zdroje: oficiální internetové stránky hudební soutěže Eurovize, Česko-Slovenská filmová databáze, vysílací společnost RTBF, Filmová databáze, iDnes, anglická Wikipedia pod hesly Jean-Claude Pascal a Flesh and the Woman
