Článek
Místo řeči vrčel a vyl
Když v roce 1965 španělští policisté objevili uprostřed řídce obydleného koutu hor asi 19letého špinavého a zarostlého mladého muže, který místo lidské řeči vrčel a vyl, nevěřili svým očím. Sem, do nitra divočiny v pohoří Sierra Morena, které se rozprostírá na jihozápadě Španělska, se vydali na základě upozornění. Jeden z okolních obyvatel tam totiž zahlédl podivného mladíka zabaleného ve zvířecí kůži. Zjistilo se, že jde o Marcose Rodrígueze Pantoju, který žil na svazích zdejších hor už od roku 1953, kdy sem jako dítě přišel pást stádo koz.
Horské pásmo Sierra Morena, v překladu Černé hory, získalo své jméno podle tmavých hornin, které ho tvoří. Táhne se asi 450 kilometrů napříč jihem Iberského poloostrova a je dějištěm mnoha legend a mýtů známých ze španělského folklóru. Marcos Rodríguez Pantoja zde prožil dlouhých 12 let v naprosté izolaci od zbytku společnosti. Není divu, že za tu dobu zapomněl svůj rodný jazyk a při setkání s policisty se dal na útěk. Na lidi si totiž dávno odvykl.
Majestátní španělské pohoří Sierra Morena je domovem mnoha druhů divokých zvířat, mezi nimiž prožil Marcos Rodríguez Pantoja část života, aniž by si ho kdokoliv všiml
Zůstal zcela opuštěný uprostřed odlehlých hor
Stěží uvěřitelný příběh chlapce objeveného v horách mezi divokými zvířaty začal v roce 1946, kdy se narodil do chudé rodiny žijící v dnešním městě Añora ležící ve španělské provincii Córdoba. Když mu byly tři roky, jeho matka zemřela během porodu dalšího sourozence. V padesátých letech se chlapcův otec znovu oženil a spolu s dětmi a novou manželkou se usadili v jedné z vesnic v pohoří Sierra Morena, kde se živili výrobou dřevěného uhlí.
Na dětství po boku nevlastní matky Marcos rozhodně nevzpomíná v dobrém. Macecha ho často krutě bila a týrala. Proto pro něj tehdy bylo otcovo rozhodnutí nakonec spíše vysvobozením. Když mu totiž bylo okolo 7 let, rodiče ho za úplatu poslali k místnímu statkáři, pro něhož měl pracovat jako pasák na úpatí zdejších hor.
Vysoko v kopcích daleko od civilizace pomáhal starému pastýři s péčí o stádo koz. Ale brzy po chlapcově příchodu jeho ochránce nečekaně zmizel při lovu zvěře a už se nevrátil. Zřejmě zemřel. Vyděšený Marcos se najednou ocitl úplně sám uprostřed divočiny. Při vzpomínce na domov a nenáviděnou macechu se však nakonec rozhodl v horách zůstat. Čas od času viděl muže starající se o kozí stáda, která se zde pásla, ale vždy se před nimi schoval. Kupodivu se po něm nikdo nesháněl. Následující roky tak strávil bez jakéhokoliv kontaktu s ostatními lidmi.
Rodinu mu nahradila smečka vlků
Za to, že dokázal v drsné přírodě plné nejrůznějších nebezpečí vydržet ve zdraví až do dospělosti, vděčil hlavně své přirozené inteligenci. Ale také zvířatům, která zde žila. Pil kozí mléko, chytal ryby, lovil zajíce a později dokonce i jeleny. Některé dovednosti ho ještě před svým zmizením stihl naučit starý pastýř, jiné si osvojil až s přibývajícím věkem. První roky daleko od zbytku společnosti však byly pro opuštěného Marcose nepředstavitelně náročné. Hlad a samotu překvapivě překonal až díky zdejší populaci vlků. Zní to téměř neuvěřitelně, ale právě tyto nebezpečné šelmy mu nakonec pomohly dětství v nehostinných horách přežít.
Marcos Rodríguez Pantoja se podle svých slov jednoho dne hladový a unavený zatoulal až k jeskyni, kde našel několik malých vlčat. Chvíli si s nimi hrál, a potom vyčerpáním usnul. Po probuzení se ulekl. Do doupěte se vrátila vlčice. Svým mláďatům přinesla kus uloveného zvířete. Protože Marcos dlouho nic nejedl, navzdory strachu si chtěl vzít trochu masa pro sebe, ale vlčice na něj zavrčela a odstrčila ho packou. Zanedlouho se však stalo něco nečekaného. Když se vlčata najedla, jejich matka chlapci hodila zbytky nedojedené kořisti. Svým čumákem je přistrčila až k němu, a jakmile je začal vyhladovělý Marcos hltat, vlčice ho celého olízala, stejně jako před chvílí své potomky. Od té chvíle se stal Marcos Rodríguez Pantoja členem vlčí smečky.
Vlci ho mezi sebou tolerovali a svým způsobem mu nahradili rodinu. Díky nim se necítil tak opuštěný. Brzy si osvojil zvířecí chování a postupem času se mu z paměti vytratila většina slov. Neměl totiž s kým mluvit. Místo řeči používal zvuky zvířat a z nenadálého opětovného střetu se světem lidí byl v šoku. Protože nereagoval na výzvy strážců zákona a snažil se jim utéct, museli ho svázat. Dopravili ho do nejbližší vesnice a dali se do hledání jeho příbuzných. Nakonec se jim podařilo vypátrat chlapcova stále žijícího otce, který Marcose i po letech poznal a mohl ho tak s jistotou identifikovat.
Návrat do civilizace byl těžký
Otcova reakce na znovushledání s vlastním synem však byla oproti očekávání spíše lhostejná. Po 12 letech odloučení se zajímal pouze o to, kam se poděla bunda, kterou dal kdysi Marcosovi s sebou na cestu. Protože rodina chlapci nijak nepomohla, ujali se ho zpočátku místní. Přizpůsobit se svému novému životu mezi lidmi se ale pro Marcose Rodrígueze Pantoju stalo velice obtížné. Stále nemluvil a snažil se utíkat zpět do hor. Až o rok později byl konečně hospitalizován v klášterní nemocnici v Madridu, kde se s pomocí zdejších jeptišek znovu učil mluvit, chodit vzpřímeně nebo jíst příborem.
Jestliže byl pro Marcose Rodrígueze Pantoju čas strávený mimo civilizaci nesmírně těžký, jeho návrat do lidské společnosti se nakonec ukázal jako mnohem náročnější zkouška. Vlčí muž ze Sierra Morena, jak dnes Marcosovi přezdívají, vystřídal od doby svého nalezení spoustu profesí. Pracoval na stavbách, v pohostinství i v zemědělství. Lidé se mu většinou vyhýbali, posmívali se mu, nebo ho dokonce kvůli jeho neznalosti a naivitě zaviněnými léty izolace okrádali a podváděli. „Většinu života jsem se měl mezi lidmi špatně,“ tvrdil v jednom z pozdějších rozhovorů.
Dříve se mu lidé vysmívali, dnes jeho vyprávění poslouchají s nadšením
Zvrat v tom, jak ho ostatní vnímají, nastal až v posledních letech. Z opovrhovaného podivína se najednou stal oslavovaný hrdina. Dá se dokonce říct, že z Marcose Rodrígueze Pantoji je dnes ve Španělsku téměř celebrita. Může za to především španělsko-německý film s názvem Entrelobos, který v roce 2010 natočil režisér Gerardo Olivares. Ten se o fascinujícím příběhu novodobého Mauglího dozvěděl díky práci antropologa Gabriela Janera Manily, který v polovině sedmdesátých let zkoumal Marcosův případ. Svou doktorskou práci založil nejen na četných rozhovorech s Marcosem, ale opíral se také o svědectví lidí, kteří jeho dechberoucí vyprávění potvrdili.
Ve snímku Entrelobos, inspirovaném osudy Marcose Rodrígueze Pantoji, si slavného vlčího muže zahrál španělský herec Juan José Ballesta, který je držitelem prestižní filmové ceny Goya
Téměř 80letý Marcos Rodríguez Pantoja dnes žije ve skromném domě v malé vesničce Rante nacházející se v provincii Ourense ležící na území španělského autonomního společenství Galicie. Je v důchodu a volný čas tráví s přáteli na lovu nebo v místním baru, ale také rád sleduje televizi. I když vypadá na první pohled spokojeně, nikdy se mu nepřestalo stýskat po horách, kde sice musel mnohokrát bojovat o holé přežití, ale kde se přesto cítil mnohem jistější než ve světě lidí plném neupřímnosti. Jak totiž v pár let starém rozhovoru prozradil, z lidské povahy je ve finále spíše zklamaný.
To největší trauma však krutě zkoušenému Španělovi z jeho dnešního pohledu nezpůsobilo často nevybíravé chování cizích lidí, ale smutná skutečnost, že ho jeho vlastní otec jako malého chlapce bez jakýchkoliv výčitek doslova prodal. Svým rozhodnutím a pozdějším nezájmem synovi připravil skutečně nelehký osud. Ale i přes všechny temné vzpomínky a pády se slavný španělský vlčí muž snaží myslet pozitivně. Je přátelský a o tom, co kdysi uprostřed pohoří Sierra Morena prožil, rád vypráví všem, kteří chtějí poslouchat.
A také miluje ženy, díky nimž je prý pro něj život mimo milovanou divočinu přeci jen o něco příjemnější. „Ženy jsou dobrý důvod zůstat zde,“ říká.
Zdroje:
