Článek
Bída dohnala některé gejši až k prostituci
Bílý make-up, malé rudé rty, pracný účes a tradiční kimono. Gejši jsou dodnes symbolem Japonska a svým tajemným půvabem působí na cizince jako magnet. A i když je už v dnešní době jejich popularita na poklesu, stále jsou v Japonsku jejich služby mezi movitými obchodníky, manažery i IT specialisty žádané, protože svou přítomností na jednáních a soukromých akcích dodávají zákazníkům punc luxusu a prestiže.
Gejši nejsou prostitutky, byť se některé z nich v těžkých dobách k placenému sexu uchýlily. Jejich úkolem je bavit muže svým uměním. Třeba hrou na tradiční japonský hudební nástroj zvaný šamisen
Krásné a inteligentní profesionální společnice mají jediný úkol- zabavit muže svým tanečním, hudebním nebo konverzačním uměním. Rozhodně nejde o placené sexuální společnice, ovšem špatná finanční situace v minulosti mnoho gejš dohnala až k prostituci. Zejména v těžkém období po druhé světové válce, kdy v poražené zemi panovala na mnoha místech bída a hlad.
Ale hranice mezi gejšou a prostitutkou se začala často rozmazávat už dávno před válkou, jak ve svých memoárech vzpomínala bývalá japonská gejša Sayo Masudová. Její ponurý příběh byl v Japonsku poprvé zveřejněn v roce 1957 a svou syrovostí a tvrdou realitou skutečného života mnoha gejš pracujících daleko od bohatých metropolí jako Kjóto a Tokio zničil utkělé představy o jejich romantickém světě plném krásy a jemnosti.
Do domu gejš ji prodala rodina ve 12 letech
Sayo Masudová se narodila v roce 1925. Do jednoho z domů gejš ve městě Suwa, které leží uprostřed japonské prefektury Nagano, se dostala ve svých 12 letech. Se souhlasem dívčiny matky ji tam prodal její strýc. Přišla tam jako negramotná a bez jakékoliv znalosti etikety, kvůli čemuž se jí zpočátku ostatní dívky posmívaly. Údiv vzbuzovala i její dohněda opálená pleť, která byla úplným opakem bledosti, kterou se pyšnila typická tvář gejši. Za neupravený vzhled a nedostatečné vzdělání Sayo Masudové mohly dlouhé roky, jež musela místo ve škole strávit na farmě, kde byla nucena těžce pracovat už od raného dětství.
Sayo Masudová začala své povolání provozovat v jednom z domů gejš v japonském městě Suwa, které na severu a západě hraničí se stejnojmenným jezerem. Tokio je odtud vzdálené zhruba dvě hodiny jízdy autem
V takzvaném domě okija, kde se mladé dívky připravují pod vedením mistrové na své budoucí povolání gejši, Sayo Masudová poprvé na vlastní oči viděla, že její budoucí profese skrývá i mnoho temných stránek. Krátce po svém příchodu do domácnosti se totiž stala svědkem smrti jedné z gejš, která podlehla následkům neléčené kapavky. Dalším všudypřítomným nebezpečím byl i alkohol, který gejši ve velkém konzumovaly ve společnosti svých zákazníků. Nejedna dívka se pak stala na pití saké závislou, což se časem nevyhnulo ani Sayo. Jediným světlým bodem během pobytu v domě okija se pro Sayo Masudovou stalo přátelství s o něco starší Karitou, která jí pomáhala s tréninkem. Jejich pouto bylo tak veliké, že si dokonce po neshodách s vedoucí naplánovaly společnou smrt skokem pod vlak. Na poslední chvíli se však stihly zachránit.
Její panenství se vydražilo hned čtyřikrát
Sayo Masudová brzy pochopila, že dovednosti jako zpěv, hra na hudební nástroje, ladné pohyby nebo líbezný úsměv, které se pod vedením své opatrovnice naučila, nebudou to jediné, čím bude muset platící zákazníky zabavit. Když nastala chvíle, kdy se měla proměnit v plnohodnotnou gejšu, musela podstoupit obřadní odpanění zvané mizuage. Prostřednictvím mistrové bylo její panenství nabídnuto k prodeji těm nejbohatším a nejvlivnějším mužům ve městě a vydražená částka pak pomohla splatit část dluhu za poskytnutou výuku, stravu a ubytování.
Panenství Sayo Masudové bylo prodáno dokonce čtyřikrát, když ji dívčina opatrovatelka za účelem zisku stále lživě označovala za pannu. Její práce se začala každým dnem víc a víc vzdalovat od původního poslání tradičních japonských umělkyň. Stejně jako mnoho gejš v tíživé době kolem druhé světové války byla i Sayo Masudová nucena začít si vydělávat peníze hlavně sexem. Jejím úkolem bylo bavit muže a přimět je zůstat nejlépe přes noc, aby udělali co nejvyšší útratu a pomohli tak jejímu domu a všem jeho obyvatelkám přežít.
Kvůli záchraně bratra byla odhodlaná udělat cokoliv
Pohlavní nemoci, prostituce, alkoholismus i nechtěná těhotenství. Skutečný svět gejši Sayo Masudové byl ponurý a plný utrpení. Z domu okija ji nakonec vykoupil až její starý zákazník, s nímž začala následně žít. Jejich turbulentní vztah plný hádek a nevěr vyústil v další neúspěšný pokus o sebevraždu. Teprve až v nemocnici se Sayo odhodlala od milence odejít a vydala se hledat svou původní rodinu.
Našla už jen tetu a mladšího bratra, s nímž poté cestovala po Japonsku a snažila se oba uživit. Vystřídala několik zaměstnání. Chvíli prodávala mýdlo nebo pracovala v restauraci. Na skromné živobytí dvou sourozenců to stačilo až do chvíle, kdy chlapec v roce 1952 vážně onemocněl a ke svému uzdravení potřeboval drahé penicilinové injekce. Aby bratra zachránila, musela se jeho sestra opět uchýlit k prostituci. Smutný příběh sourozenecké lásky však přesto skončil tragicky. Nemocný dospívající bratr Sayo Masudové se dozvěděl, jak se jeho sestra kvůli němu obětuje, a aby ji toho ušetřil, raději se rozhodl vzít si dobrovolně život.
Svou autobiografií zbořila tradiční představy o blýskavém světě japonských gejš
Když Sayo Masudová v roce 1957 v Japonsku poprvé knižně vydala svůj nelehký životní příběh, její komunita ji za to kritizovala. Byla první, která veřejnosti odhalila do té doby skrytý a neznámý svět japonských gejš i s jeho tajemstvími, o kterých se příliš nemluvilo. Pro sepsání své autobiografie se rozhodla až po výzvě jednoho časopisu, který vyhlásil literární soutěž o nejlepší román inspirovaný skutečnými událostmi. Její autentické vyprávění o všem, co jako gejša zažila, sklidilo mimořádný čtenářský ohlas. Nová vlna zájmu o vzpomínky skutečné gejši Sayo Masudové znovu přišla o téměř padesát let později, kdy byly přeloženy do angličtiny.
Autobiografie japonské gejši Sayo Masudové vyšla poprvé roku 1957 v Japonsku. Do angličtiny byla přeložena až v roce 2003
Sayo Masudová však po slávě nikdy netoužila a veřejnosti i novinářů se stranila. Žila v ústraní. Nikdy se nevdala ani neměla děti a několik posledních desetiletí svého života provozovala vlastní restauraci. Rozhovory odmítala a komunikovala pouze s vydavateli a uznávanou australskou překladatelkou Gaye Rowleyovou, která stála za anglickým překladem její knihy. Navzdory špatnému zdraví, které bylo následkem nadměrného pití, se dožila úctyhodných 83 let. Potíže s alkoholem bohužel patřily k rizikům jejího dřívějšího povolání. Vážné problémy s játry nakonec stály i za její smrtí. Bývalá gejša Sayo Masudová zemřela 26. června 2008. „Byla drobná, ale s pevným pohledem, který vyzařoval odolnost. A nebála se říct, co si opravdu myslí,“ vzpomínala na Sayo Masudovou Gaye Rowleyová, když se dozvěděla o jejím skonu.
Stasera @OnoArte Bologna si parla di #giappone col libro della geisha Masuda Sayo. Con @PScrolavezza e @fraimirtilli pic.twitter.com/Z6ejMVKvgA
— O barra O edizioni (@ObarraOedizioni) June 3, 2014
Zdroje:
