Článek
V 10 letech ho unesli indiáni
První lednový den roku 1870 nebyl pro syna německých imigrantů Adolpha Korna zpočátku ničím výjimečný. Trávil ho na jedné z pastvin v texaském okrese Mason, kde jako obvykle spolu se svým dvojčetem Charliem pásl sousedovy ovce. Když však chlapci znenadání uviděli tři blížící se muže na koních, dali se okamžitě na útěk. Věděli, že pokud je jezdci dostihnou, mohou skončit mrtví.
Bratry totiž pronásledovali apačští nájezdníci, jejichž brutální přepadávání osamělých osad bylo zde ve středním Texasu poměrně časté. Zatímco Charlie se stihl ukrýt, jeho sourozence udeřil jeden z Apačů do hlavy, vytáhl ho na svého koně a odjel s ním pryč. Od té doby se stal tehdy 10letý Adolph Korn indiánským zajatcem, stejně jako desítky dalších dětí žijících v 19. století na pohraničních územích Spojených států amerických.
Adolph Korn vyrůstal v texaském okrese Mason. Patřil k početné skupině německých imigrantů, pro které se stala tato oblast místem, kde chtěli najít lepší život. Na většinu z nich však čekala bída, tvrdá práce a nebezpečí v podobě indiánských nájezdů
Unesené děti se stávaly součástí kmene
Cílem indiánských nájezdů na odlehlé farmy bílých osadníků byli především koně, ale občas indiáni unesli i ženy a starší děti, které potom přivezli do svých vesnic jako válečnou kořist. Většině unesených dětí bylo mezi 7 až 14 lety, což mělo jednoduchý důvod. O batolata by bylo nutné se starat a u dospívajících zas hrozilo, že se pokusí utéct. Přizpůsobení se životu mezi indiány bývalo se stoupajícím věkem stále více obtížné. A o to, aby se zajaté děti staly plnohodnotnými členy kmene, šlo kromě vidiny výkupného jejich únoscům především. Právě proto si také během svých výprav vybírali spíše chlapce, z nichž chtěli vychovat nové bojovníky, o které ve velkém přicházeli v důsledku četných bitev a nemocí.
Na rozdíl od dospělých žen, které mnohdy čekalo po únosu znásilnění a mučení, zacházeli domorodí Američané s dětskými zajatci často poměrně dobře. V mnoha případech je adoptovala indiánská rodina, která se o ně starala jako o vlastní. „Děti si se mnou chodily hrát a snažily se mě přivítat ve svém životě,“ popisovala bývalá zajatkyně Komančů Bianca Babbová první týdny po únosu. Podobně jako ona mluvilo i spoustu ostatních adoptovaných dětí o indiánech s láskou. Jejich adaptace většinou netrvala ani rok a u některých z nich došla dokonce tak daleko, že začaly opovrhovat svou původní kulturou.
Bianca Babbová prožila v indiánském zajetí 7 měsíců. „Každý den se zdál být svátkem,“ vzpomínala na pobyt u Komančů, který ji navždy změnil. Stejně jako pro ostatní unesené děti byl i pro ni návrat do původní rodiny těžký. Zemřela v roce 1950 jako poslední známá komančská zajatkyně
Komančové obdivovali jeho odvahu
„Nechtěl jsem je opustit, protože jsem se naučil nenávidět svůj vlastní lid,“ tvrdil bývalý dětský zajatec severoamerických indiánů Herman Lehmann, jehož kořeny byly stejně jako u Adolpha Korna německé. Kromě společného původu však oba unesené chlapce spojovalo ještě něco jiného. Byla to neochota vrátit se ke svým rodinám. Adolph Korn se během svého pobytu uvnitř indiánského kmene stal doslova jedním z jeho členů a dokonce se zařadil mezi nejzuřivější kmenové bojovníky.
Adolp Korn prožil mezi Komanči asi 3 roky. Unesli ho Apačové, ale už po několika dnech ho vyměnili s příslušníky Komančů za koně, deku a pár drobností. Adolphovi, který do té doby hovořil jen německy, se v komančském zajetí otevřel zcela nový svět. Po předchozích letech naplněných jen prací a často i hladem uvnitř chudého srubu se najednou ocitl ve společnosti téměř bez pravidel. Mohl jíst, kdy chtěl a místo nudných domácích povinností ho čekala pro chlapce mnohem více vzrušující zábava při krocení divokých koní nebo lovu bizonů. Těšilo ho i uznání, kterého se mu dostávalo od indiánů za jeho odvahu během nájezdů na bělošské farmy a osady.
„Byl to ten nejodvážnější chlapec, jakého jsem kdy potkal,“ vzpomínal na Adolpha Korna Clinton Smith ve své knize Zajatí chlapci, kterou napsal spolu se svým bratrem. S Adolphem Kornem se setkal v době, kdy byli oba zajatci Komančů. Ve svých pamětech zmínil i příhodu, jak se oba na příkaz svých únosců vplížili do města, aby tam ukradli koně. Situace se však zkomplikovala a indiáni je kvůli strachu z odhalení raději povolali zpět, ovšem Adolph navzdory hrozícímu nebezpečí přesto vklouzl do stáje a podařilo se mu vyvést zvířata ven, čímž si vysloužil obdiv Komančů.
Komančové prosluli jako vynikající jezdci, ale i zloději koní. Zajatý bělošský chlapec Adolph Korn se stal brzy po únosu jedním z nejodvážnějších bojovníků kmene. Indiáni obdivovali jeho nebojácnost, s jakou si počínal během zlodějských výprav
Násilný návrat k rodině dopadl tragicky
Bělošský hoch se během krátké doby plně zařadil do nového života mezi indiány, kteří mu dali jméno Cachoco, což mělo znamenat ne starý muž. Naučil se mluvit komančsky a svou rodnou němčinu zapomněl. Se svým údělem byl smířený, a vlastně i spokojený. Dokonce natolik, že byl zpět k rodině vrácen násilím. Americká armáda nabídla Komančům, že pokud umožní návrat svých bílých zajatců, na oplátku propustí ty indiánské. Komančský náčelník souhlasil a Adolph Korn byl dopraven do pevnosti Fort Sill, kde byl proti své vůli držen do doby, než se zpráva o jeho záchraně dostala k rodině Kornových.
Pozdější setkání s rodiči bylo pro všechny zúčastněné velice těžké. Matka s otcem plakali, když po dlouhých 3 letech opět spatřili ztraceného syna, ale Adolph zůstával lhostejný. Z kdysi mírného chlapce se stal někdo úplně jiný. Byl divoký a tvrdohlavý. Zpočátku mluvil pouze komančsky, odmítal spát uvnitř domu a jedl jen syrové maso. Adolphova nevlastní sestra vzpomínala na smutné znovushledání s bratrem takto: „Vždy byl neklidný, někdy vzal zbraň, odešel z domu a byl celé dny pryč v lese. Když se vrátil, o tom, kde byl, řekl jen málo.“
Adolph Korn se už nikdy nevrátil ke svému dřívějšímu životu. Majetek pro něj neznamenal vůbec nic. Svou rodinu nakonec úplně opustil a stal se tulákem a samotářem. Usadil se v odlehlém jeskynním komplexu zvaném Diamantové díry v okrese Mason v Texasu, který dříve využívali Komančové jako pozorovatelnu. Zřejmě marně doufal, že se s kmenem, jehož se cítil být stále součástí, jednou znovu shledá. Nikdy se však nedočkal. Zemřel 3. července 1900 v pouhých 41 letech jako poustevník uprostřed studené špinavé jeskyně téměř zapomenutý většinou příbuzenstva.
Zapadlý příběh bývalého dětského zajatce Komančů, který se nedokázal smířit s návratem do civilizace, objevil po mnoha desetiletích Adolphův prapraprasynovec Scott Zesch. Neobyčejné životní osudy jeho předka ho natolik zaujaly, že se rozhodl je podrobně zdokumentovat. Na základě pátrání v archivech doplněném četnými rozhovory s Komanči napsal v roce 2004 román Zajatý, který se inspiroval nelehkým údělem jak jeho prapraprastrýce, tak i dalších dětí unesených indiány. Stejně jako Adolph Korn se většina z nich po záchraně nikdy nedokázala plně vyrovnat se svou znovunalezenou identitou a zůstala tak na rozhraní dvou naprosto odlišných světů.
Zdroje:
https://www.tshaonline.org/handbook/entries/indian-captives
