Hanáci v Andách - Horké prameny

V hotelové kuchyni už někdo je. Přesněji řečeno ještě někdo je. Děvče se ochotně nechává vyrušit od drhnutí podlahy. S úsměvem všem nalévá vařící vodu do termosek s připravenými lístky koky. Nesnídáme. Spěcháme. Jede nám to až v pět, ale spěcháme. Ne, že bychom se snad báli, že netrefíme. Na nádraží ani nejde netrefit. Téměř po celé délce Avenidy Ferrocarril se táhnou desítky stánků nabízející jídlo, pití, cukrovinky, deštníky, klobouky, repelenty proti hmyzu, opalovací krémy a mnoho jiných nezbytností, bez kterých turista mimo město nemá šanci přežít. Ollantaytambo je hlavním startovním bodem pro cestu na Machu Picchu. Těží z faktu, že do městečka Aguas Calientes, které slouží jako turistické shromaždiště pod Ztraceným městem Inků, nikdy nevedla a dodnes nevede žádná silnice. Existují pouze dvě možnosti, jak se tam dostat. Jednou z nich je nemravně předražený vlak.

Druhou variantou je několikadenní pěší túra džunglí a horami po starých indiánských cestách, zvaná Inca Trail. Tu si kdysi oblíbili baťůžkáři, dobrodruzi, romantici a další přátelé nezávislého nízkorozpočtového cestování. Výpravu však už dávno nelze podniknout na vlastní pěst a za hubičku. Dnes si každý turista musí zaplatit anglicky hovořícího průvodce, ošetřovatele a několik nosičů, kteří mu poskytnou prostorný stan, skládací postel, přenosnou kuchyni, mobilní koupelnu, suché WC, toaletní papír, balenou vodu, teplé jídlo, kyslíkovou láhev, masáže nohou a kvalifikovanou první pomoc. Cena asistované expedice se časem vyšplhala do takové výše, že výletník nakonec ještě rád kývne na ten předražený vlak.

Z venku vypadá vagón elegantně. Vnitřní výzdoba je poněkud kýčovitá, nicméně sedadla jsou pohodlná, okna čistá a dokonce je prosklená i část stropu. Průzor je velice praktický, pokud ovšem téměř celou cestu nejedete potmě. Pohled na hvězdy člověka brzy omrzí, stejně jako vlezlá folklorní hudba hrající z reproduktorů. Zkušení, plně aklimatizovaní cestující jedí sendviče zakoupené na nádraží, popíjejí čaj zakoupený u vlakového stevarda nebo pospávají. Šílenci, kteří z nulové nadmořské výšky přijeli rovnou do téměř tří tisíc metrů, bědují, sténají a lkají, lapají po dechu a zvracejí do pytlíků. Těm pak, samozřejmě za tučný obolus, poskytuje konduktér kyslíkovou láhev s dýchací maskou. Vše s úsměvem a jakousi starosvětskou noblesou. Chvilku se opájím myšlenkou, že by se podobné příležitosti mohli chytit provozovatelé Českých drah a nabízet cestujícím láhve třeba s rajským plynem. Počet nespokojených pasažérů by se tím významně zredukoval.

Procitám asi po hodině a nevěřícně hledím ven. Strohá, kamenitá pustina, kterou jsme opustili za tmy, se s vycházejícím sluncem a klesající nadmořskou výškou proměnila na svěží, tropickou zeleň. Na pravé straně hliněné domečky potomků Inků spojují úzké pěšinky s terasovitými políčky. Sklízí se srpem nebo mačetou, snopy se vážou povříslem a skládají do panáků. V ohradách se pasou koně a osli, občas je vidět i krávu nebo prasátko. Vpravo, mezi břehy porostlými bujnou vegetací, burácí divoké peřeje řeky Urubamby. Po další půlhodině cesty se konečně ocitáme nadosah nejznámější archeologické památky v celém Peru – Machu Picchu. Vystupujeme ale v největší turistické pasti v celém Peru.

Městečko Machu Picchu Pueblo, známé také jako Aguas Calientes, patří k těm nejméně zajímavým, ovšem zdaleka nejrušnějším. Obec původně vyrostla uprostřed pralesa pod strmými horami jako provizorní tábor stavitelů železnice. Od roku 1931, kdy byla trať dokončena, překotně permutuje v luxusní základnu pro výlety na Machu Picchu. Najdete zde stovky hotelů, restaurací, barů a diskoték. Můžete si dopřát thajské masáže, italskou pizzu, kurdský kebab, anglickou slaninu, francouzské brambory, holandský řízek, moravské uzené, uherský salám, čínské zelí, turecký med, ruské kolo, švédskou trojku a jiná globální turistická potěšení. Legální i nelegální. Na zdejších horkých pramenech, které daly městu jeho dnešní název, byly zřízeny i lázně. Ceny, jak brzy zjistíte, odpovídají tomu, že odsud není úniku.

Aguas Calientes je jedním z mála měst, jejichž hlavní bulvár tvoří železniční trať. Vlaky sem musí dovážet opravdu vše – potraviny, stavební materiály, spotřební zboží i naftu pro turistické autobusy, pendlující každý den od rána do večera mezi městem a věhlasnými ruinami. Nakonec i tato vozidla sem doputovala po železnici. Stavíme se s Denisou způsobně do dlouhé fronty na shuttle-bus a popíjíme horký nápoj z quinoy, který jsme zakoupili od trhovkyně na náměstí. Hned pod tou příšerně kýčovitou sochou předpokládaného stavitele Machu Picchu, no schválně, koho asi? Správně, devátého Inky Pachacuti Yupanquiho, koho jiného. Vsadil bych se, že stopa tohoto génia vede až do Liptákova. Ale, než nám to přijede, vraťme se ještě na chvilku ke quinoe. Tato univerzální superpotravina, nazývaná matkou zrn, obsahuje mnoho bílkovin, vlákniny, fosforu, železa, hořčíku a jiných prospěšných látek. Přesto že je vlastně zdravá, vyniká jemnou, lehce oříškovou chutí. Horký nápoj z quinoy má tu výhodu, že osolený může být vydatnou polévkou, vychlazený osvěžující limonádou a po několika dnech, již lehce vykvašený, slouží jako náhrada piva. Co se nevypije, lze snadno vypálit a takto vzniklý destilát použít do celé řady koktejlů z quinoy.

„Tohle je hotové turistické inferno,“ komentuje místní poměry právě přišedší Josef, a jeho žena Jana upřesňuje: „Než jsme přešli jedinou ulici, dostali jsme nabídku na kávu, snídani, obrazy, čokoládu, několik výletů, pletené náramky, čepice, svetry s lamou, batohy s nápisem Cuzco, masáže a jen těsně jsme unikli focení s živou karikaturou indiánského válečníka.“

Zajímavé je, že zde u nástupiště autobusů se sortiment stánkových prodejců radikálně zužuje. Prakticky jen na koku a repelent proti bodavému hmyzu. Mnoho výletníků se nechává vyděsit a obojí bezhlavě nakupuje. Já se jejich pošetilosti jen jízlivě usmívám: „Komáři? V této nadmořské výšce? Pche!“