Hanáci v Andách - Dneska už mně Pisco ňák nejde přes pysky

Kdo ji neochutnal, jako by v Peru ani nebyl. Už od roku 1935 je jedním z hlavních symbolů národní hrdosti. Inca Kola má původ ve starém inckém nápoji z listů citrónové verbeny (Aloysia citrodora), ovšem z čeho ji dělají dnes… Recept je tak přísně střeženým tajemstvím, že jej odhalíte až po třech minutách googlování. Limonáda údajně obsahuje podobné množství cukru a kofeinu, jako americká Coca-cola, i když díky radioaktivně žluté, téměř fosforeskující barvě byste v Inca Kole kofein snad ani nehledali. Nám, kteří jsme prožili dětství v éře marného budování komunismu, chutí připomíná žvýkačku Pedro. Reklamní kampaň, apelující na peruánský nacionalismus, je dodnes natolik úspěšná, že patrioti odmítají pít jakoukoli jinou sodovku. Málo známým faktem je, že peruánský kultovní nápoj ve skutečnosti vynalezl Angličan Joseph Robinson Lindley, který se narodil v Doncasteru. Inca Kola stejně jako Mathé de coca rozhodně není návyková, ale po návratu domů budeme po obou nejspíš nějakou dobu tesknit.

Po čem se nám doma určitě nezasteskne, tak po peruánských vínech.

Lze se dočíst, že Peru bylo první zemí jižní Ameriky, do které Španělé přivezli vinnou révu. Také, že jedno z nejlepších peruánských vín pochází z vinice Bodega Ocucaje poblíž města Ica. V běžných obchodech je ale nenajdete.

„Máte Château Mouton-Rothschild?“ ptám se dámy za pokladnou.

„Co to? Pane, my jsme prádelna,“ třeští pradlena oči.

„Aha, tak mi dejte to, co se mu podobá nejvíc,“ pravím smířlivě.

„Nic jiného stejně neměla,“ líčí nám Josef nákupní story, přičemž z hromady dek na posteli, kde se mu zdálo, že teplota bude alespoň přibližně normální pokojová, obřadně vytahuje tři láhve červeného. Úplně je na něm vidět, jak se těší na odborné řeči o jiskrách a buketech. Že po prvém doušku víno v ústech převálí, obrátí zasněně oči ke stropu a vynese znalecký posudek, jak lahodnou chuť to víno má, jak je plné, tělnaté, a jak bohatá byla půda na které se réva urodila.

„Degustaci začneme, eh moment,“ chvíli studuje španělské nápisy na etiketě, „asi polosladkým.“

Nalévá do šesti sklenic temně fialovou tekutinu, která se viskozitou blíží klovatině. Chutí a sladkostí odpovídá sirupovému koncentrátu Zahradní směs. Zatímco se ostatní zmítají ve smrtelných křečích hnusu, já si vychutnávám flashback do mládí, kdy jsem babičce tajně upíjel Griotku. Z výzkumných důvodů vyprazdňujeme ještě několik skleniček, abychom ve svém hodnocení eliminovali vznik statistické chyby, ale pozitivní stopu v nikom tento mok nezanechává. Shodujeme se na rezultátu – vcelku neškodný hubolep, který zahřeje a dodá energii. To ovšem ještě netušíme, co přijde.

„Teď tady mám lahvinku polosuchého červeného s příjemnou kyselinkou, lehce minerální chutí, jemnou tříslovinou a s prodlouženým chuťovým zážitkem, jak uvádí viněta,“ vyznamenává se Josef ve čtení doposud pro něj nesrozumitelné španělštiny. „Na tom si spravíme ambažúru.“

Červená kapalina se chutí ani zápachem příliš nevzdaluje od referenčního krabicového vína Hradní svíca, kterou vyrábí Spolana Neratovice. Navíc je rovněž příšerně sladká. Mám-li si představit, jaké jídlo se k tomuto typu vína hodí, napadá mě, že snad úplně každé. Jenom když dokáže z krku dostat onu klihovitou lepivost nápoje a přebít ten příšerný krabičákový ocas.

Můžu zodpovědně prohlásit, že máloco je hnusnějšího než láhev peruánského vína. Snad jenom tři láhve peruánského vína. To třetí má být růžové, suché a osvěžující. Cítím se po něm všelijak, jenom ne růžově a osvěženě. Suše mohu konstatovat, že smyslem pití těchto vín jistě nebude snaha o dosažení senzorické euforie. Spíš to bude pokus o usnadnění trudného života. Opilec hýří optimismem, necítí hladu ani zimy, vše je snadné a lehké, není neřešitelných problémů. Četl jsem kdysi v knize od věhlasného sommeliera, že jedno z nejpodivnějších míst ke koupi vína je supermarket. Nesouhlasím. Naprosto nejpodivnějším místem ze všech je prádelna. Chcete-li v Peru pít víno, přivezte si vlastní.

Anžto většina Peruánských vín podle moravsko-slovácké stupnice kvality dosahuje parametru: „Dá sa Pražákom“, přistupuje se obvykle po vykvašení rovnou k destilaci. Slavná vínovice Pisco se dá pít buď samotná, nebo jako součást koktejlu Pisco sour, o jehož autorství se přou Peru a Chile. Pití je to opravdu vynikající, ale poněkud zrádné, protože se do něj kromě limetek, cukru a ledu přidává také syrový vaječný bílek. Jste-li jako zkušený cestovatel vybaven vlastním toaletním papírem, nemůže vás to zaskočit. Peruánci šli ještě dál a uzákonili (ano, existuje na to zákon) Národní Pisco Sour Day. Během tohoto svátku by všichni obyvatelé měli smočit pysky v Piscu. První únorovou sobotu lze proto považovat za nejveselejší den v Peru. Krásný exemplář Pisca máme teď v kufru, ale žena mi nechce dát koštnout. Prý musíme za chvilku vstávat. No co už, Machu Picchu volá! Takový hezký den to dneska byl.