Hanáci v Andách - Operace prádelna

V recepci Kizza Hostal tentokrát nestojí paní majitelka Kathy, ale opravdová recepční. S výrazem bičovaného otroka sleduje, jak z nás cestou padají kusy bláta, chuchvalce prachu, hromádky písku a trsy suché trávy. Vydává klíče s nelibostí a polohlasem si mumlá kečujská slova, kterým je lepší nerozumět. My s Denisou máme pokoj ve druhém poschodí, přímo pod střešní terasou, na které nechybí solární kolektory a poctivě izolovaný barel na ohřátou vodu; na obloze však chybí slunce. Podle teploty vody ve sprše nesvítilo už celé týdny.

„Co naplat, hygiena si žádá oběti. Osprchujeme se ve studené!“ praví žena odhodlaně. „Nakonec na všech posledních cestách jsme se sprchovali studenou vodou. Na Bali, na Maledivách, v Mexiku, v Kostarice…“

„No jo, ale tam všude měla studená nejmíň dvacet sedm stupňů. Tady nanejvýš pět. Copak jsem Amundsen? Nebo Venclovský? Nebo Ježková?“ rozpomínám se na slavné otužilce.

„Zahřejeme se pak teplým obědem a kokovým čajem. A pohni si, za čtvrt hodiny máme sraz na náměstí,“ hází po mně manželka ručník, chvilku váhá, jestli má všechno dnešní oblečení dát do pytlíku s prádlem, nebo rovnou vyhodit do popelnice a chvatně se obléká do čistého. Ani jsem nestačil nejapně zažertovat, že se jí na pomerančové kůži udělala husí.

„Přátelé, omlouvám se, za zdržení, ale mám pro vás skvělou zprávu,“ hrne se z hotelových vrat vymydlený Jakub s mobilem na uchu, „ale řeknu vám ji až u jídla. Chcete dnes obědvat v turistické restauraci tady na náměstí, nebo…“

„Nebo!“ shodujeme se jednohlasně.

„Lidové jídelny mají oproti snobským restauracím výhodu, že jsou nesrovnatelně levnější a o mnoho zábavnější,“ souhlasí s naším postojem Jakub a vede nás k městské tržnici. Pak ale zahýbá prudce vlevo a po pár metrech už srážíme stoly v prostých prostorách maličkého, leč lokálně věhlasného restaurantu Mary Extras.

O výdejní pult se opírá korpulentní ženština v krátké sukni, punčochách nad kolena, tradičním klobouku a s vlasy spletenými do tlustých copů. Předstírá, že si nás nevšimla. Nejspíš doufá, že jsme zabloudili a chceme si jenom odpočinout. Pak si vzpomene, že vlastně zabíráme místo trhovcům, kteří se za chvilku přijdou také najíst. Naklání se k Janě, která podle jejího názoru vypadá nejvíc jako indiánka, a ptá se: „¿Qué pasó niña?“ Tím vyčerpává svoji slovní zásobu španělštiny, něco dodává kečuánsky a prstem ukazuje ke dveřím. Situaci opět zachraňuje Jakub. Zvukomalebnou kečujštinou chválí paní hostinské klobouk o velikosti a tvaru stínidla pouliční lampy, mezi řečí si hladí břicho, zálibně pomlaskává a prstem ukazuje na tabuli s dnešním menu. Za chvíli už máme na stole to samé, co ostatní, protože dnes se podává bramboračka, pečený pstruh s omáčkou a kokový čaj. Co na tom, že umakart na stole zakrývají jen papírové ubrousky a jídelní servis je jako ze školní jídelny čtvrté cenové skupiny. Kdo hledá dobrou krmi, aniž by trval na její okázalé prezentaci, je spokojen.

Ostatní hosté po nás divně pokukují. Buď ještě neviděli tak hladové turisty, nebo na něco čekají. Ano, škodolibě čekají, až okoštujeme pekelnou omáčku Ají, která v Peru nesmí chybět u žádného jídla. Když ale vidí, že si objednáváme další a další misky té pikantní salsy, která je zde opravdu vynikající, místní štamgasti uznale pokyvují hlavami. Ale tváří se poněkud zklamaně.

Omáčka Ají vlastně není tak ostrá, jak by člověk v pravlasti chili papriček čekal. Jestli mají všechny peruánské pokrmy něco společného, je to mdlá chuť. Tu si však strávník dle úvahy a odvahy může osvěžit onou štiplavou salsou. Každá restaurace a jídelna má svou vlastní recepturu. Základem je cibule, česnek, koriandr, olej, limetka a paprička Ají Amarillo. Plody jsou větší, masité a oslní vás ovocným aroma, připomínajícím mango a maracuju. Amarillo ve španělštině znamená žlutá, nicméně paprička z tmavě zelené dozrává až do sytě oranžové barvy. Jméno Ají (čti - Achi) údajně dostala podle zvuku, který při jejím pojídání vydávají konzumenti. Peruánci však, ačkoli by to sami nepřiznali, opravdu silnou štiplavost nesnesou. S pálivostí kolem 40 000 jednotek SHU se tahle feferonka řadí mezi mírně až středně pálivé.

„A teď ta zpráva,“ praví Jakub nad šálkem Mathé de coca, „zítra budeme vstávat velmi, velmi časně…“

„Ách jo. Cože? Už zase?“ ozývá se temné mručení nespokojenců.

„Velmi časně, protože nám v pět hodin jede vlak. Vlak na Machu Pichu! Jízdenky, vstupenky, průvodci – všechno je zařízeno.“

To je celý Jakub. Plánuje strategicky a pečlivě. Po dnech, po hodinách, ba po minutách. Dosavadní exkurze po méně známých, nicméně neméně úchvatných památkách, byla dozajista tím nejlepším kulturním aperitivem před hlavním chodem. Jet rovnou na Machu Picchu, dopadli bychom podobně, jako když si člověk nejdřív prohlédne Sixtinskou kapli a pak s rozčarováním bloumá zbytkem Vatikánského muzea. Ovšem jsme v Peru. Nikdo netuší, co čeká za příštím rohem, jaké překvapení další den přinese. Musíme se připravit na všechno.

„Myslím, že dochází moje Lešanská režná,“ hlásím starostlivě, „měli bychom se podívat po nějaké místní alternativě.“

„Ještě je potřeba doplnit zásobu koky,“ míní Pavel.

„Taky vína,“ doplňuje nákupní seznam Josef.

„A chtělo by to něco na praní v ledové vodě, že jo?“ dloube do mě Denisa.

Pravda. Už jsme šestý den v Peru a ještě jsme neprali. To se ovšem dnes večer změní, jelikož na odpolední procházce starobylými uličkami Ollantaytamba objevujeme s Denisou skvělou prádelnu. Na tom není nic divného, ostatně lavandería je v každé druhé ulici, ale tahle má něco navíc. Je to improvizovaný obchůdek se základním výběrem těch nejnutnějších potřeb pro domácnost, jako je Inca Kola, místní červené víno a legendární kořalka Pisco. Vše za nevídaně nízké, téměř dumpingové ceny. Musíme si to místo zapamatovat. Ovšem architektura inckých staveb na mohutných základech, lichoběžníkové výklenky, okna a portály ústící do malých dvorků barevných květinami a sušícím se prádlem nás svádějí k hlubšímu průzkumu těch nejodlehlejších částí města. Dlažební kameny jsou ohlazené staletími pouličního ruchu, snadno po nich ujede noha i za sucha. Středem každé svažující se uličky běží kamenná strouha přetékající ledovcovou vodou z okolních hor, stejně jako v dávných dobách. Jenom s nepatrným rozdílem ve způsobu využití – dříve bývala přivaděčem pitné vody, dnes funguje jako kanalizace. Stejně jako každý podvečer, začíná se zvedat studený vítr. Poslední paprsky slunce už chytáme pohodlně usazeni v předzahrádce restaurace La Serranita, kde máme sraz s ostatními výletníky. Kafe není nic extra, marně hledáme rozdíl mezi espressem a cappuccinem, ale hrníčky jsou nejméně čtvrtlitrové, výhledy malebné, tak se s rozkoší věnujeme zahálce a lelkování.

Okolo osmnácté hodiny, s padající tmou (jelikož zde, blízko rovníku, se stmívá děsně brzy a děsně rychle) kráčíme kolektivně do prádelny vyměnit uzlíčky se šatstvem za uzlíčky s lahvemi. Já s Denisou za láhev Pisca, s cílem porovnat moravský produkt s peruánskou konkurencí, Josef s Janou za tři láhve vína, aby večer na pokoji uspořádali degustaci a Pavel s Petrou za basu Inca Koly, anžto se Petra na tomto zdánlivě neškodném nápoji stala lehce závislou.