12 bitev na Soči: Dva roky útoků a statisíce obětí pro pár kilometrů, které smetl jediný protiútok

Když se dnes mluví o první světové válce a pekle zákopových bojů a krvavých ofenzív pro pár metrů postupu, většině lidí se vybaví západní fronta a bitvy u Verdunu, u Yper či na Sommě. Existovalo však ještě jedno bojiště, italská fronta, která si se svými hrůzami nezavdala s blátivým peklem na západě. Paradoxně však ani neměla existovat. Itálie byla v okamžiku vypuknutí války spojencem Německa a Rakousko-Uherska, ale nakonec se v touze po získání nových území přidala na stranu Dohody.

Ihned po vyhlášení války zahájila Itálie útok. Odstartovala tak sérii bitev pojmenovaných podlé místní řeky Soča (italsky Isonzo). Jenže stejně jako mohutné útoky na západní frontě, i zde skončily masakrem útočníků i obránců. Jen namísto pekla války v blátě a vodě čekalo vojáky peklo v podobě skal a sněhu. Hořkou tečkou za italským snažením byla 12. bitva, ve které tentokrát útočily spojené rakouské a německé síly. Ty během několika dnů dokázaly získat zpět vše, co předtím ztratily, a nakonec ještě mnohem více.

Rozdělení stran během první světové války je všeobecně dobře známý. Na jedné straně stála Dohoda, v níž hrály prim Velká Británie, Francie a Rusko a proti nim Německo, Rakousko-Uhersko a Osmanská říše. Druhá jmenovaná koalice byla známá jako Ústřední mocnosti nebo také Trojspolek. Název se však neodvíjel od právě jmenované trojice impérií. Původně jej totiž tvořilo Německo, Rakousko-Uhersko a ambiciózní a relativně nedávno sjednocená Itálie.

Itálie se stala součástí Trojspolku v roce 1882. Na první pohled to působilo zvláštně. Jen několik desetiletí předtím totiž Rakousko ovládalo část severní Itálie a Italové proti Habsburkům bojovali během sjednocování země. Jenže Evropa druhé poloviny 19. století fungovala hlavně podle pragmatických bezprostředních zájmů.

Mladé Italské království se cítilo diplomaticky izolované a mělo spory s Francií, hlavně kvůli koloniím v severní Africe. Když Francouzi v roce 1881 obsadili Tunisko, které Itálie sama považovala za své budoucí území, v Římě zavládla obrovská frustrace. Podobně jako u Německa se z Itálie stal sjednocený stát až v 70. letech 19. století, a tak oba státy při budování koloniálních panství značně zaostávaly.

Právě strach z Francie nakonec Itálii přiblížil k Německu a Rakousko-Uhersku. Německý kancléř Otto von Bismarck chtěl Francii diplomaticky izolovat, a proto podporoval vznik širšího bloku spojenců kolem Berlína. Itálie tak vstoupila do Trojspolku s Německem a Rakousko-Uherskem. Jenže problém nikdy úplně nezmizel.

Mnoho Italů dál považovalo Rakousko-Uhersko za historického nepřítele. Nacionalisté mluvili o „neosvobozených územích“ pod habsburskou kontrolou — hlavně o Terstu, Istrii nebo Jižním Tyrolsku, kde žily početné italské komunity. Trojspolek tak od začátku působil trochu paradoxně. Oficiálně byli spojenci. Ve skutečnosti ale část italské společnosti snila o tom, že jednou Rakousko-Uhersku jeho území vezme.

Proto když v létě 1914 vypukla válka, Itálie okamžitě začala kalkulovat. Oficiálně tvrdila, že Trojspolek měl obranný charakter a Rakousko-Uhersko konflikt zahájilo samo, takže Řím není povinen bojovat. Ve skutečnosti ale italští politici rychle rozjeli zákulisní handrkování s oběma stranami. Řím v podstatě čekal, kdo nabídne víc.

Rakousko-Uhersko se zdráhalo vzdát území, která Italové požadovali. Ve Vídni totiž dobře věděli, že nejde jen o několik pohraničních oblastí, ale o strategicky i symbolicky důležité části monarchie. Terst byl hlavním rakousko-uherským přístavem a jedním z nejvýznamnějších obchodních center celé říše. Jižní Tyrolsko zase představovalo přirozenou obrannou bariéru v Alpách. Představa, že by monarchie dobrovolně odevzdala taková území byla pro mnoho politiků i generálů nepřijatelná.

Dohodové mocnosti situaci pečlivě sledovaly a pochopily, že Itálie může výrazně oslabit Rakousko-Uhersko otevřením nové fronty v Alpách. Britové, Francouzi i Rusové proto začali Italům nabízet mnohem víc než Vídeň. Nešlo jen o drobné ústupky, ale o rozsáhlé části habsburské monarchie. To nakonec rozhodlo.

V dubnu 1915 byla v naprostém utajení podepsána Londýnská smlouva. Dohoda Italům slibovala Jižní Tyrolsko, Terst, Istrii i části Dalmácie výměnou za vstup do války proti Rakousku-Uhersku. Pro italské politiky to byla obrovská nabídka — možnost výrazně rozšířit území státu a zároveň splnit dlouhodobé nacionalistické sny. O měsíc později Itálie skutečně vyhlásila Rakousku-Uhersku válku.

Ve Vídni to vyvolalo obrovský vztek. Mnozí rakouští i maďarští politici mluvili o zradě nejhrubšího kalibru. Ještě nedávno spojenecký stát se náhle změnil v nepřítele, který chtěl využít oslabení monarchie a urvat si její území. V rakousko-uherském tisku se začaly objevovat výrazy o „italské kudle v zádech“ a mnoho důstojníků považovalo italský vstup do války za cynický oportunismus.

Dne 23. května 1915 Itálie vyhlásila Rakousku-Uhersku válku. V ulicích italských měst probíhaly vlastenecké oslavy, nacionalistický tisk mluvil o historické chvíli a mnoho lidí věřilo, že Rakousko-Uhersko je vyčerpané boji proti Rusku a Srbsku. Ihned po vyhlášení války přešly italské jednotky do útoku. Očekávalo se rychlé vítězství. Jenomže stejně jako o necelý rok dříve ostatní evropské národy, také Italové měli rychle vystřízlivět ze svého válečného nadšení.

Fronta se táhla přes Julské Alpy, krasové pláně a horské masivy kolem řeky Soči. Už samotný terén byl noční můrou. Vojáci bojovali v nadmořských výškách, kde byl problém vůbec přežít, natož vést moderní válku. Mnohde nešlo vykopat ani zákopy. Pod tenkou vrstvou hlíny byla tvrdá skála. Jednotky proto budovaly pozice v jeskyních, kamenných úkrytech nebo tunelech vytesaných přímo do hor. Dělostřelectvo se muselo vytahovat po úzkých stezkách pomocí lan, kladek a stovek mužů. Některé zásobovací trasy vedly po provizorních dřevěných chodnících nad propastmi. Stačil jediný špatný krok a voják mizel v hlubině.

Rakousko-uherští vojáci navíc seděli vysoko v horách, měli skvělý přehled o pohybech nepřítele a italští vojáci museli útočit proti vyvýšeným pozicím. A pokud byli donuceni stáhnout se, mohli snadno ustoupit na záložní pozice a celý krvavý kolotoč se znovu roztočil. Z pohledu útočníka šlo o noční můru. Terén a nepřítel však nebyli jediné zdroje utrpení Italů. Dalším nepřítelem jim byl jejich vlastní velitel – generál Luigi Cadorna.

Cadorna se narodil roku 1850 a pocházel z vojenské rodiny a armádou doslova žil od mládí. Během kariéry si vybudoval pověst chladného, tvrdého a nesmírně autoritářského důstojníka. Věřil, že voják musí bezpodmínečně poslouchat rozkazy a že disciplína je důležitější než iniciativa nebo improvizace. Cadorna pohrdal politiky, často se hádal s vlastní vládou a byl přesvědčený, že civilisté válce nerozumí. Jeho uvažování silně ovlivnily starší války 19. století. Stále věřil, že rozhodující je morálka, agresivita a ochota útočit za každou cenu. Moderní realitu první světové války – kulomety, zákopy, ostnaté dráty a masa dělostřelectva, dlouho nedokázal plně přijmout. Když útoky selhávaly, obvykle nevinil vlastní strategii, ale slabou morálku vojáků. Tvrdě trestal ústupy, nechával popravovat dezertéry a obnovil dokonce i takzvanou decimaci — kolektivní tresty, při nichž byli losem vybíráni vojáci k exemplární popravě.

Na druhé straně velel zcela odlišný muž. Svetozar Borojević přezdívaný „Lev od Soči“ patřil k několika málo skutečně schopným velitelům monarchie. Pocházel ze srbské pravoslavné rodiny z území dnešního Chorvatska, přesto však zůstal mimořádně loajální habsburské monarchii až do samého konce války. Na rozdíl od mnoha jiných velitelů chápal moderní válku mnohem lépe než většina tehdejších generálů.

Výborně rozuměl významu terénu, obrany i dělostřelectva a dokázal maximálně využít horské pozice nad řekou Sočou. Zatímco Cadorna posílal další a další pěší útoky proti skalám a ostnatým drátům, Boroević budoval hluboké obranné systémy, tunely, zákopy a pevnosti vytesané přímo do hor. Jeho vojáci často bojovali z pozic vysoko nad Italy, odkud měli dokonalý přehled o údolích i přístupových cestách.

Boroević navíc dobře chápal psychologii obranné války. Věděl, že Itálie potřebuje rychlé úspěchy, zatímco Rakousko-Uhersko si může dovolit hlavně přežívat a protivníka vykrvácet. I s omezenými silami proto dokázal dva roky zadržovat početně silnější italskou armádu. Mezi vlastními vojáky si získal obrovský respekt, pravidelně navštěvoval frontové linie a na rozdíl od mnoha jiných velitelů nebyl vnímán jako člověk úplně odtržený od reality bojů.

S více než dvojnásobnou převahou zahájil Cadorna útok hned 23. června. Vypukla tak první bitva na Soči. Nejdříve přišlo celodenní dělostřelecké ostřelování následované frontálními útoky pěchoty. Když první den útoků neuspěl, následoval přísun posil, dělostřelecké ostřelování a další frontální útok. A znovu. A znovu. První bitva skončila 7. července. Místo vítězného pochodu přišla vyčerpávající bitva, která si na obou stranách vyžádala dohromady přes 25 tisíc mrtvých, zraněných, zajatých a nezvěstných.

Po konzultacích s veliteli Dohody ve Francii se Cadorna rozhodl pro pokračování bojů. 18. července byla zahájena nová ofenzíva. Opět následovalo dělostřelecké ostřelování následované pěchotními útoky. V druhé bitvě se ve větší míře poprvé zapojily jednotky vojáků verbovaných z českých zemí. Tentokrát byli Italové úspěšnější, dokázali po tvrdých útocích a protiútocích získat důležitý vrchol Monte San Michele. Zaplatili za to však cenu více než 40 tisíc ztrát, zatímco Rakušané přišli o více než 46 tisíc mužů. Počátkem srpna už byly jednotky vyčerpané tak, že Cadorna musel útoky zastavit.

Jenže v říjnu přišla třetí bitva. Ta si opět vyžádala desítky tisíc mužů na obou stranách. Tentokrát se však boje protáhly až do počátku listopadu. Po přibližně týdenní pauze přišla 10. listopadu čtvrtá bitva. Proti některým konkrétním rakouským pozicím útočili Italové i v desítkách útoků bez valných úspěchů. Tentokrát však přesáhly boje až do alpské zimy, která bojujícím na obou stranách přinesla další utrpení.

Zimy na sočské frontě byly často stejně smrtící jako samotné boje. Vojáci sloužili vysoko v Alpách a Julských horách v podmínkách, které připomínaly spíš polární expedici než moderní válku. Teploty padaly hluboko pod bod mrazu, pozice zasypávaly metry sněhu a silný vítr bičoval horské vrcholy celé týdny. Muži trávili dny v promrzlých jeskyních, skalních tunelech nebo provizorních úkrytech vytesaných do ledu a kamene. Zásobování bylo katastrofálně obtížné — jídlo, munice i ranění se často přepravovali po úzkých horských stezkách nebo lanovkami zavěšenými nad propastmi. Laviny pohřbívaly celé jednotky ještě dřív, než se dostaly do boje. Jen během zimy 1916–1917 zemřely v Alpách tisíce vojáků bez jediného výstřelu. Omrzliny, vyčerpání a horské nehody byly na Soči téměř stejně nebezpečné jako kulomety a dělostřelecká palba.

Jen v průběhu tzv. Bílého pátku – tedy pátku 13. prosince 1916 zemřelo na obou stranách v důsledku zasypání lavinou odhadem 2 000 mužů a do konce měsíce mělo toto číslo přesáhnout 10 000. Laviny byly dílem způsobeny přirozenými jevy, dílem však také úmyslným ostřelování vrcholků hor, které následně vedlo k utržení masy sněhu a zasypání pozic nepřítele.

Jenomže se zdálo, že Cadorna odmítá vidět realitu a hnal své muže v následujících letech do dalších a dalších útoků. Jen co se trochu zlepšilo počasí, byla zahájena v březnu 1916 pátá bitva. Po ní přišla v srpnu bitva šestá, v září sedmá, v říjnu a listopadu osmá a devátá. Neúspěchy se střídaly s drobnými posuny fronty. Ty obrovsky vyčerpávaly i rakouské síly, které se v průběhu bitev opakovaně pokoušely o protiútoky, které měly stejná následky jako italské akce. V bitvách tak krvácely další desítky tisíc vojáků.

Aby hrůz nebylo málo, časem přišly další vynálezy moderní války. Rakušané v bojích nasadili jedovaté plyny, v proměnlivém horském počasí však ohrožovali i své vlastní jednotky. K řeči se dostaly také plamenomety, hlavně při útocích na bunkry, jeskyně a horské tunely, které nešlo vyřadit běžnou palbou. Když však nepomáhaly výdobytky moderního válčení, uchylovaly se obě strany k postupům připomínající stovky let staré bitvy.

Na některých úsecích sočské fronty se válka přesunula doslova pod zem. Italové i Rakousko-Uhersko začali kopat rozsáhlé systémy tunelů pod nepřátelskými pozicemi a připravovali nálože, které měly zničit celé vrcholy i s obránci. V horském terénu, kde klasické útoky často končily masakrem ještě před dosažením zákopů, představovala podzemní válka jednu z mála možností, jak prolomit obranu. Horníci, ženisté a vojáci pracovali týdny i měsíce ve tmě, vlhku a neustálém nebezpečí zřícení. Často bojovali nejen s časem, ale i nepřítelem, který kopal vlastní tunely se stejným záměrem. Obě strany se snažily odhalit cizí tunely dřív, než dojde k explozi a když pak nálože vybuchly, celé kusy hor mizely v oblacích kamení a ledu. Výbuchy byly tak silné, že otřesy cítily jednotky kilometry daleko.

Typickým symbolem této podzemní války se stal vrchol Col di Lana v Dolomitech. Hora měla strategickou polohu a Rakousko-Uhersko na ní vybudovalo silné obranné pozice, které Italové nedokázali dobýt klasickými útoky. Po měsících krvavých bojů se proto rozhodli horu podkopat. Italští ženisté vyrazili dlouhý tunel hluboko pod rakousko-uherské linie a v dubnu 1916 pod vrcholem odpálili několik tun trhaviny. Exploze doslova utrhla část hory a zabila velké množství obránců. Krátce nato Italové vrchol obsadili. Col di Lana se pak stal jedním z nejslavnějších symbolů absurdity horské války — místem, kde se protivníci nepokoušeli zničit jen zákopy, ale celé horské masivy.

Jindy byli vojáci svědky výjevů jako ze středověku. Italská armáda se během bojů snažila najít způsob, jak přežít vražednou kulometnou palbu při útocích přes otevřený terén. Jedním z nejbizarnějších pokusů bylo nasazení speciálních ocelových pancířů pro útočící vojáky. Některé jednotky dostaly těžké kovové hrudní pláty a ochranné štíty, které měly zastavit střepiny nebo kulky z větší vzdálenosti. Italové doufali, že tak jejich pěchota dokáže proniknout blíž k rakousko-uherským zákopům. V praxi však těžké a nepohodlné pancíře vojáky vyčerpávaly a omezovaly jejich mobilitu. V už tak obtížném terénu se vojáci sotva pohybovali a nepřátelským kulometům tak spíše situaci ulehčovali situaci.

Morálka na italské frontě postupně kolabovala. Muži trávili týdny a měsíce v horských pozicích pod nepřetržitou palbou, často bez pořádného odpočinku, jídla nebo možnosti uniknout z fronty. Vojáci žili obklopeni smrtí prakticky neustále. V mnoha úsecích nebylo možné mrtvé vůbec evakuovat. Strmé svahy, ostřelování a kulomety znemožňovaly bezpečný pohyb mezi liniemi, takže těla často ležela celé dny nebo týdny přímo mezi zákopy.

V letních vedrech se mrtvoly rychle rozkládaly. Zápach byl podle vzpomínek veteránů téměř nesnesitelný a mísil se s kouřem, blátem, střelným prachem a zápachem chemikálií. Mezi těly se množily krysy a hmyz, objevovaly se nemoci a vojáci byli nuceni žít jen několik metrů od rozkládajících se ostatků vlastních spolubojovníků. Některé pozice byly ostřelované tak intenzivně, že nové vrstvy kamení a hlíny postupně pohřbívaly mrtvé přímo v zákopech.

Psychické zhroucení bylo stále častější. Mnozí vojáci začínali otevřeně pochybovat, že boje mají vůbec nějaký smysl. Dopisy domů byly plné zoufalství, nenávisti vůči velení i pocitu, že jsou posíláni na jistou smrt kvůli několika metrům skal a kamení. Některé jednotky odmítaly útočit, jiné postupovaly jen symbolicky nebo úmyslně střílely nad nepřítele. Cadorna však problémy řešil hlavně další brutalitou — tvrdými tresty, popravami a exemplární disciplínou. Tím ale nenávist vůči velení ještě dál rostla.

Přesto i on musel ve svém snažení zpomalit. Do bojů musely být mobilizovány další ročníky mladých mužů a rozsah bitev výrazně narůstal. V roce 1917 tak Cadorna stihl naplánovat a provést „pouze“ další dva útoky. Tentokrát však namísto desítek tisíc mužů a stovek děl útočily statisíce vojáků s podporou tisíců děl. 12. května začala desátá bitva více než padesátihodinovým ostřelováním rakouských pozic. Poté do útoku vyrazilo sto tisíc Italů, kteří dokázali vytlačit rakousko-uherské jednotky z některých jejich pozic. Jenomže Borojević věděl o upadající morálce italských mužů, a tak dokázal v protiútocích velkou část pozic získat zpět. Za desátou bitvu zaplatila Itálie 36 tisíci mrtvých a 96 tisící raněnými. Dalších téměř 30 tisíc vojáků se raději vzdalo. I rakouské ztráty byly strašné – dohromady téměř 80 tisíc mužů.

Cadorna začal okamžitě chystat jedenáctý útok. V té době se již na obou stranách množily dezerce a jeden z českých důstojníků informoval Italy o přesných pozicích svých někdejších spolubojovníků. V polovině srpna zahájili Italové další, svůj poslední útok na Soči. Ani ten však nepřinesl rozhodující průlom. Ten se však již mezitím připravoval, jen ovšem na druhé straně. Rakousko-Uhersko s podporou Německa chystalo vlastní útok a tentokrát mělo být vše zcela jinak.

S příchodem podzimu 1917 se výrazně změnila situace ve prospěch Ústředních mocností. S tím, jak se hroutila východní fronta, uvolňovaly se divize, které bylo možné nasadit na dalších bojištích. Rakušané požádali o pomoc svého německého spojence a ten na jižní frontu odeslal 7 divizí a pod velením německého generála Otto von Belowa byla z německých a rakousko-uherských sil zformována 14. armáda.

Němci přivezli na italskou frontu modernější způsob vedení války, který se výrazně lišil od dosavadních masových útoků. Místo pomalého postupu v hustých řadách nasadili malé úderné skupiny, které hledaly slabá místa obrany, pronikaly mezi liniemi a rychle útočily do týlu. Útok navíc začal v husté mlze a za masivní dělostřelecké podpory. Němci a Rakousko-Uhersko použili i bojové plyny, které v úzkých horských údolích působily obzvlášť ničivě. Některé italské jednotky byly prakticky zničeny ještě před přímým kontaktem s nepřítelem.

Mezi německými důstojníky, kteří se během Caporetta výrazně proslavili, byl i mladý Erwin Rommel. Vedl malé pohyblivé skupiny vojáků, které obcházely pevné body odporu a pronikaly hluboko do italských pozic. Rommelovy jednotky postupovaly tak rychle, že některé italské oddíly zjistily přítomnost nepřítele až ve chvíli, kdy už měly Němce za zády. Právě zkušenosti z Caporetta později výrazně ovlivnily Rommelovo uvažování o mobilní válce.

Útok byl zahájen 24. října a během několika dnů se pro Italy proměnil v jednu z největších katastrof. Po dvou letech krvavých a vyčerpávajících bojů byla italská armáda fyzicky i psychicky na pokraji sil. Muži byli unavení, morálka klesala a mnoho jednotek už jen mechanicky drželo pozice v horách a údolích kolem Soči. Vojáci bez ochrany proti jedovatému plynu panikařili a hromadně opouštěli své pozice. Jednotky ztrácely spojení s velením, silnice se zaplnily ustupujícími vojáky, civilisty, povozy i opuštěnou technikou. Mnozí vojáci zahazovali pušky a snažili se dostat co nejdál od fronty. Dva roky bojů na Soči se během několika dní změnily v obrovský úprk.

Němci a Rakousko-Uhersko prorazili frontu u Tolminu a Caporetta a během několika dnů postupovali tempem, které bylo na poměry první světové války téměř neuvěřitelné. Zatímco většina front v Evropě se měsíce posouvala jen o stovky metrů, tady spojenecké jednotky pronikaly desítky kilometrů hluboko do italského území. Italské linie se rozpadaly rychleji, než velení stíhalo reagovat. Němečtí a rakousko-uherští vojáci mezitím obsazovali opuštěné sklady, dělostřelecké baterie i celé vesnice prakticky bez boje. Některé jednotky postupovaly tak rychle, že jejich zásobování začalo zaostávat desítky kilometrů za frontou.

Čím dál hlouběji spojenci pronikali do Itálie, tím víc se prodlužovaly zásobovací trasy a vojáci začínali být vyčerpaní. Rakousko-Uhersko navíc už samo trpělo obrovským nedostatkem mužů, potravin i materiálu a nemělo sílu vést dlouhou ofenzivu hluboko v Itálii. Italové mezitím ustoupili k řece Piavě, kde se situace začala stabilizovat. Nová obranná linie byla kratší, lépe zásobovatelná a opírala se o přirozenou překážku v podobě široké řeky.

Důležitou roli sehrála i pomoc Britů a Francouzů, kteří rychle poslali do Itálie posily, aby zabránili úplnému zhroucení fronty. Německo navíc považovalo italskou frontu spíš za vedlejší bojiště a část zkušených jednotek brzy stáhlo zpět kvůli plánovaným operacím na západní frontě. Bleskový postup u Caporetta tak nakonec nedokázal Itálii vyřadit z války. Přesto šlo o jednu z největších a nejrychlejších porážek, jaké některá z velkých armád během první světové války utrpěla.

Katastrofa u Caporetta měla pro Itálii obrovské rozměry. Během několika týdnů přišla italská armáda o zhruba 10 až 13 tisíc mrtvých a desítky tisíc raněných. Ještě větší šok ale představoval počet zajatců. Do rukou Němců a Rakousko-Uherska padlo přibližně 300 tisíc italských vojáků. Další statisíce mužů se během ústupu rozprchly, ztratily kontakt se svými jednotkami nebo jednoduše zahodily výzbroj a snažily se dostat co nejdál od fronty. Pro mnoho Italů už válka po dvou letech masakrů na Soči ztratila jakýkoliv smysl a Caporetto se změnilo v psychologický kolaps. Vrchní italský velitel Luigi Cadorna byl po porážce odvolán a na jeho místo byl jmenován generál Armando Diaz.

Útočníci získali obrovskou kořist, tisíce děl, vozidel a tuny opuštěného materiálu, potravin a léků. Přesto i oni utrpěli nemalé ztráty – celkem přibližně 70 000 mužů. Nakonec zastavili svůj útok a stabilizovali frontu na řece Piavě. Zde zůstala beze změny téměř až do konce války. Až v posledních měsících konfliktu zahájili Italové úspěšný protiútok v bitvě u Vittorio Veneta, který tentokrát vedl ke zhroucení rakouské armády. Na podzim roku 1918 však již byla válka dávno rozhodnuta.

Na sočské frontě bojovaly také desetitisíce Čechů v uniformách rakousko-uherské armády. České pluky byly součástí jednotek bránících horské pozice nad Sočou a mnoho mužů z Čech a Moravy prošlo právě alpským peklem kolem Gorice, Tolminu nebo Doberdò. Rakouské velení preferovalo nasazení českých vojáků na italské frontě, v bojích proti Srbsku a Rusku totiž až příliš mnoho vojáků dobrovolně přebíhalo k nepříteli. Zde se však zpravidla velmi vyznamenali a nezřídka stáli v čele nejtěžší obrany či na špici protiútoků. V posledních dnech existence italské fronty bojovali také Češi proti Čechům. Italskou uniformu oblékali též legionáři, kteří se účastnili finální italské ofenzívy.

Bitvy na Soči měly dopad pro budoucnost Itálie. Dva roky krvavých bojů, statisíce mrtvých, a nakonec katastrofa u Caporetta zanechaly ve společnosti pocit ponížení, chaosu a zrady. Mnoho veteránů se vracelo s pocitem deziluze. Po válce pak právě bývalí vojáci a nacionalisté, kteří pomohli vynést k moci Benita Mussoliniho, který svou zemi zavlekl do další katastrofy v podobě nové světové války.

V horách kolem Soči přitom dodnes zůstávají stopy celé katastrofy. Zákopy vytesané do skal, opuštěné pevnosti, vojenské hřbitovy i zbytky tunelů připomínají frontu, kde lidé neumírali jen pod palbou nepřítele, ale často i kvůli samotným horám. A právě proto patří Soča mezi nejděsivější symboly první světové války — války, která měla být krátká a slavná, ale změnila se v nekonečný stroj na smrt.

P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, budu rád za like, sledování nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl a motivuje mě pokračovat dál.

Zdroje:

https://www.britannica.com/event/Battle-of-Caporetto

https://www.britannica.com/biography/Luigi-Cadorna

https://www.britannica.com/biography/Svetozar-Boroevic-von-Bojna

https://www.iwm.org.uk/history/how-caporetto-became-the-greatest-italian-defeat-of-the-first-world-war

https://www.history.com/this-day-in-history/battle-of-caporetto-begins

https://www.researchgate.net/publication/332507263_The_First_World_War_military_tunnels_of_the_Italian-Austrian_front

https://encyclopedia.1914-1918-online.net/article/rommel_erwin/

https://www.britannica.com/biography/Benito-Mussolini

https://www.historynet.com/the-battle-of-caporetto-and-the-italian-retreat/

https://encyclopedia.1914-1918-online.net/article/czechs_and_slovaks_czechoslovakia/

https://www.historyhit.com/1916-white-friday-avalanche-disaster/

https://www.visitkobarid.si/en/history-of-the-region/isonzo-front/

Knihy:

Schindler, John R. Isonzo: The Forgotten Sacrifice of the Great War. Westport: Praeger, 2001.