Článek
Když skončila druhá světová válka, začal úprk zločinců poražené strany. Důstojníci vydávající rozkazy k páchání válečných zločinů, dozorci v koncentračních táborech, čelní představitelé nacistického režimu a cizinci sloužící v německých uniformách, ti všichni se snažili zmizet a zatajit své zločiny. Obzvláště obávanou možností bylo zajetí Rudou armádou či NKVD. Nikdo z Němců či jejich kolaborantů si nemohli dělat nejmenší iluze o tom, co je po téměř čtyřech letech brutální války čeká.
Přesto se našel jeden muž, který ač mohl přinejmenším na čas uniknout, rozhodl se dobrovolně následovat své muže. Byl jím Helmuth von Pannwitz, který se vzdal do rukou britské armády, ale když zjistil, že jeho muži budou vydáni Sovětům, rozhodl se je následovat. Věděl přitom přesně, co ho za zločiny spáchané kozáky v německých službách čeká.
Před druhou světovou válkou
Helmuth von Pannwitz pocházel z pruského šlechtického rodu Pannwitzů , který vlastnil panství v Lužici a Slezsku. Narodil se 14. října 1898 v obci Bodzanowice (německy Botzanowitz, v dnešním Opolském vojvodství) Wilhelmu von Pannwitzovi a Hertě Retterové.
Jak už to v té době v Německém císařství u šlechticů chodilo, mladý Helmuth od dětství směřoval k vojenské kariéře. Kromě jeho původu v tom hrál roli také fakt, že v dětství často patřil mezi diváky přehlídek kozáckých vojsk v nedalekém carském Rusku.
Ve dvanácti letech začal navštěvovat kadetskou školu ve Wahlstattu (dnes polské Legnickie Pole) mezi jejíž nejslavnější žáky patřili Paul von Hindenburg či Manfred von Richthofen. Později přestoupil na hlavní kadetskou akademii v Lichterfelde nedaleko Berlína. Z ní se v 16 letech dobrovolně přihlásil na frontu k hulánskému pluku. V jeho řadách prošel boji na západní frontě a v Karpatech, byl několikrát raněn, vyznamenán Železným křížem a válku ukončil v hodnosti poručíka.
Po konci války se odmítal smířit s novými pořádky a zapojil se naplno do bojů v prvních nestabilních letech existence Výmarského Německa. Přidal se k Freikorpsu a bojoval proti polským povstalcům během hornoslezských povstání. Během této doby se zapojil také do tzv. Kappova puče.
Freikorps při Kappově puči. Bílé svastiky na helmách tenkrát ještě nepatřili nacistickému hnutí, názorově však již byli mnohdy blízko
Ten se v březnu 1920 pokusil o svržení nové republiky. Konzervativní politik Wolfgang Kapp a generál Walther von Lüttwitz s podporou části armády a jednotek Freikorps obsadili Berlín a chtěli nastolit autoritářský režim. Legální vláda uprchla z hlavního města, ale vyhlásila generální stávku. Do protestu se zapojily miliony dělníků, ochromily dopravu, úřady i zásobování a puč se během několika dnů zhroutil. Kapp utekl do Švédska a o necelý rok později musel prchat také Pannwitz, když na něj 26. ledna 1921 vydal vyšetřující soudce ve Vratislavi zatykač kvůli podezření z účasti na vraždě Bernharda Schottländera. Ten byl během puče zajat Freikorpsem pod velením generála Andrease von Aulocka a před popravou mučen.
Uprchl paradoxně do Polska, ale dlouho tam nesetrval. O dva roky později se zapojil do dalšího (tzv. Küstrinova) neúspěšného puče, po kterém musel opět prchat a v Polsku zůstal až do vyhlášení amnestie v roce 1931. Po tento čas se živil správcovstvím statku místní šlechtičny, ale zapojil se také pod falešným jménem do tzv. Černého Reichswehru – tedy ilegálního spiknutí důstojníků. Na svém vrcholu měla tato organizace až 80 tisíc členů a jako jeden z velitelů měl prsty také v politických vraždách a násilí proti politickým oponentům.
Po svém návratu do Německa se rychle přidal k nacistům a jako velitel jízdy SA ve Slezsku pokračoval v dalších perzekucích proti politickým oponentům. Jeho hvězdná chvíle v předválečné době přišla během Noci dlouhých nožů, když hrál významnou roli na pozadí těchto čistek. Za zradu svého velitele a kolegů byl přijat do NSDAP, povýšen na kapitána a přijat k jízdnímu pluku ve Východním Prusku.
Se svým plukem se účastnil Anšlusu Rakouska, byl opět povýšen a na začátku války už v hodnosti majora velel průzkumnému oddílu v jízdní divizi. Ačkoliv se jako průzkumník projevoval velkou odvahou a byl znovu vyznamenán Železným křížem, jeho nejslavnější chvíle měly přijít až po otevření východní fronty v roce 1941.
V červnu 1941 se jako součást pěší divize zúčastnil útoku na Brestskou pevnost a průzkumný prapor pod jeho velením dokázal v jinak pro Němce nepříliš úspěšném útoku obsadit část opevnění. Za to v září dostal Rytířský kříž a byl následně převelen k OKH – Nejvyššímu velení pozemních sil. Na své nové pozici měl na starosti otázky nasazení kavalérie v moderní válce. Opakovaně prováděl inspekce na frontě a na podzim 1942 začal organizovat spontánně vytvářené kozácké jednotky. Nejdřív však ještě musel porazit odpor vedení.
Atamanem kozáků
Kvůli nacistické rasové ideologii označující Slovany za podlidi nesměly oficiálně vznikat německé jednotky složené z národů Sovětského svazu. I tak již od prvních dnů války sloužili sovětští občané v německých ozbrojených silách. Šlo o takzvané Hilfswilliger či zkráceně Hiwi čili dobrovolníky, kteří z počátku sloužili především v pomocných a týlových jednotkách. Velmi rychle dosáhl jejich počet několika set tisíc mužů i žen.
Se selháním operace Barbarossa a rostoucími ztrátami však musely i nacistické špičky přehodnotit svůj přístup. Pořád však byla uplatňována nacistická ideologie a pro přijetí dobrovolníků se hledaly různé berličky. V případě kozáků to bylo tvrzení, že to vlastně nejsou etničtí Rusové či Ukrajinci, ale potomci germánských kmenů, které se kdysi usídlily ve stepních oblastech či potomci Vikingů (Varjagů), kteří jako příslušníci nordické rasy měli být Slovanům nadřazení a měli po dobu své existence bojovat za vlastní svobodu a osvobození svých národů. Tento „argument“ uznali také Hitler a Himmler a kozáci dostali svolení vytvářet vlastní útvary.
Sami kozáci měli se sovětským režimem nevyřízené účty. Patřili mezi jednu z nejvíce perzekvovaných skupin obyvatel. Po staletí byli zvyklí na speciální svobody platné pouze pro jejich sociální skupinu a s pádem cara a nástupem k bolševiků o svá privilegia přišli. Zároveň často bojovali v řadách bílých armád, což jim nový režim nedokázal odpustit.
První jednotky začaly vznikat už v listopadu 1942, kvůli častým návštěvám fronty však Pannwitz neměl dost času k jejich organizaci. V březnu 1943 byl převelen do Mlawy (tehdy německy Mielau), aby zde vytvořil 1. kozáckou jízdní divizi, jejíž velení převzal. Divize byla vytvořena ze stávajících kozáckých jednotek přidělených k německým vojenským útvarům. Jako velitel divize byl Pannwitz záhy povýšen do generálské hodnosti.
Po dokončení výcviku byla jeho divize nasazena k potlačování partyzánského hnutí v Jugoslávii a od října 1943 účastnila bojových operací proti jednotkám Lidové osvobozenecké armády Jugoslávie v Chorvatsku. V Jugoslávii používali Pannwitzovi kozáci taktiku spálené země, vypalovali usedlosti i celé vesnice a následně předávali tato místa pod kontrolu Ustašovců, kteří se k obyvatelstvu posléze často chovali ještě hůře. Místní obyvatelstvo kozáky nenávidělo a bálo se jich více než Němců, kvůli jejich chování je ani nepovažovalo za Rusy.
Setkání generála Pannwitze s důstojníky kozáckého jezdeckého sboru
Němečtí badatelé doložili, že se kozáci v Jugoslávii při svých protipartyzánských operacích běžně dopouštěli válečných zločinů jako vraždy, loupeže či znásilňování. Při svém vyšetřování v Sovětském svazu se Pannwitz doznal, že se řídil oběžníkem SS pro potlačování „partyzánů a banditů,“ ačkoliv někteří historici mají za to, že přinejmenším část přiznání bylo vynuceno díky mučení.
Ke konci války bylo rozhodnuto podřídit všechny zahraniční jednotky v německých silách pod Waffen SS. 26. srpna 1944 se konala schůzka mezi Heinrichem Himmlerem, generálem von Pannwitzem a jeho náčelníkem štábu. Generál von Pannwitz převod k Waffen SS přijal, aby svým jednotkám poskytl přístup k těžším zbraním a lepším zásobám a aby si udržel i nadále kontrolu nad kozáckými jednotkami ve Francii. Velitelské struktury, uniformy a hodnosti však zůstaly u Wehrmachtu a jeho divize si stále ponechávala určitou volnost.
Pannwitzovi kozáci si kromě této odlišnosti uchovali také další ústrojní zvláštnosti. Byla jí především typická pokrývka hlavy papacha, ale běžné bylo také nošení modrých či červených jezdeckých kalhot doplněných o standardní vrchní díl německé uniformy. Takto odění vojáci byli díky tomu snadno identifikovatelní jak při bojích v Jugoslávii, tak později v britském zajetí. Sám jejich velitel si od dětství uchoval svou přízeň ke kozácké kultuře. Začal se učit rusky, poznávat kozáckou kulturu, účastnil se pravoslavných bohoslužeb a sám nosil kozácké jezdecké kalhoty.
Jeden z kozáků s typickou papachou
Vývoj války však jeho mužům nepřál. V roce 1944 již Rudá armáda opět obsadila kozácká území a těm muselo být jasné, že se nejspíš nikdy do své vlasti nevrátí. Koncem roku již postupovali Sověti přes Maďarsko a Balkán dále na západ.
Koncem roku se dostala Pannwitzova divize do přímého kontaktu s jednotkami Rudé armády poblíž města Virovitica. Zde se po boku ustašovských sil postavili proti Sovětům a jugoslávským partyzánům a v některých místech dokázali nepřítele zatlačit a zničit sovětské předmostí na pravém břehu Drávy. V dalších těžkých bojích dokázala kozácká divize prokázat svou cenu, jednalo se však již jen o labutí píseň poražené armády.
Ještě koncem března 1945 se von Pannwitzovi dostalo nebývalé pocty. Na „Všeruském sjezdu kozáků“ ve Virovitici byl jednomyslně zvolen tzv. Všekozáckým kruhem nejvyšším pochodovým atamanem Kozáckého stanu a všech kozáckých armád, což byla v minulosti pocta udělovaná pouze ruským carům.
V posledních týdnech války se jeho sbor s více než 20 000 muži nacházel v přední obranné linii proti jugoslávským a bulharským jednotkám na jižním břehu řeky Drávy. Aby se vyhnuli zajetí jugoslávskými partyzány či Rudou armádou, začali se stahovat směrem k Rakousku. Po překonání horských průsmyků a odražení partyzánských pokusů o jejich zastavení vstoupila jeho divize do britské okupační zóny, kde se 11. května vzdala do rukou britských vojáků. Pannwitz se tak pokusil zachránit své muže, nevěděl však, že jejich osud je tak jako tak zpečetěn.
Vydání do Sovětského svazu
V únoru 1945 proběhla Jaltská konference, na které se spojenečtí představitelé dohodli na vydání všech sovětských občanů zpět do vlasti. Týkalo se to nuceně nasazených, válečných zajatců, ale samozřejmě také všech kolaborantů bojujících po boku Němců. Poslední jmenovaní dobře věděli, co v takovém případě přijde – buď dlouhé roky v gulagu nebo rovnou kulka popravčího. Britským vojákům tak jasně dávali najevo, že se do rukou sovětských úřadů nechtějí v žádném případě vrátit.
Britové věděli, že vydání bude muset proběhnout lstí a s použitím násilí. Nejdříve oddělili důstojníky od jejich mužů, když je vylákali pod falešnou záminkou organizační schůzky. Na místě však důstojníky zatkli, násilím naložili na náklaďáky a následně předali čekajícím Sovětům. Stejný proces záhy čekal také mužstvo a také rodiny kozáků, které do Rakouska prchaly spolu s armádou. Kromě kozáků byli vydány také tisíce bílých emigrantů, kteří uprchli již za občanské války a sovětskými občany se tak ve skutečnosti nikdy nestali. Stalin a jeho NKVD však z pochopitelných důvodů toužili i po těchto lidech.
Scény při transportu byly doprovázeny hrubým násilím ze strany britských vojáků. Ti se neštítili proti vzpírajícím se kozákům i jejich rodinám zasáhnout pomocí pažeb pušek, bajonetů či obušků a mnozí repatriovaní byli na nákladní auta vhozeni v bezvědomí. Ještě cestou do sovětského zajetí další spáchali sebevraždu. Buď se sami podřízli ukrytým ostřím nebo při přejezdu mostu do sovětské okupační zóny využili příležitosti, seskočili z korby rovnou do propasti pod nimi.
Von Pannwitz byl svědkem těchto scén a dobře věděl, co jeho muže za jejich zradu čeká. Sám měl možnost vydání odmítnout, jako německý občan nespadal pod ujednání Jaltské konference, byť je velmi pravděpodobné, že v budoucnu by tak jako tak čelil vyšetřování za svůj podíl na zločinech nebo by sovětské či jugoslávské úřady stejně požádaly o jeho vydání.
Nemělo se tak však stát. Pannwitz byl informován, že nebude vydán, přesto se rozhodl sdílet osud svých kozáků, když měl prohlásit: „Sdílel jsem šťastné časy se svými kozáky, zůstanu s nimi i v neštěstí.“ Informace o jeho posledních dnech v britských rukou se liší. Podle některých byl následně zatčen a se skupinou dalších nejvyšších představitelů kozáků předán NKVD. Podle jiných sám o vlastní vůli přešel k čekajícím sovětských důstojníkům a nechal se zajmout.
Byl převezen do Moskvy, kde byl vyslýchán příslušníky SMĚRŠ. Řízení samotné vedl Viktor Abakumov, Stalinův „specialista“ na mimořádně důležité případy. Tomu odpovídal také soud, před kterým měl Pannwitz stát. Vojenské kolégium Nejvyššího soudu SSSR v minulosti vedlo monstrprocesy s Tuchačevským a dalšími vysoce postavenými důstojníky během čistek 30. let.
Takzvaný soudní proces s krasnovci probíhal v lednu 1947. Před soudem stála šestice obžalovaných. Pět z nich byli příslušníci kozáckého hnutí, jeho velitelé a důležití organizátoři kozáckého boje za nezávislost. Někteří bojovali proti bolševikům již za občanské války a po porážce odešli do emigrace, kde i nadále organizovali odpor proti Sovětskému svazu. Šestým obžalovaným byl von Pannwitz.
Fotografie ze soudního procesus krasnovci
Šestice čelila obvinění ze zrady, špionáže, terorismu, podílu na organizované kriminální skupině a dalších. Proces byl fraškou a výsledek byl předem znám. Hlavní postava Pjotr Nikolajevič Krasnov byl souzen mimo jiné také za účast na Kornilovově povstání, které se odehrálo proti ruské Prozatímní vládě, tedy ještě v době, kdy bolševici nebyli u moci a proti vládě, kterou sami později svrhli či za napomáhání k útěku Kerenskému, tedy předsedovi vlády, proti kterému se Krasnov vzbouřil.
Proces byl neveřejný a podle zveřejněných informací po procesu se všichni obžalovaní v plném rozsahu přiznali ke všem obviněním. Rozsudek byl vynesen 16. ledna a všech 6 obviněných dostalo za své zločiny trest smrti. Poprava byla vykonána bezodkladně ještě týž den v moskevské věznici Lefortovo. Uzavřel se tak Pannwitzův život, ne však spory o jeho odkaz.
Pannwitz – poslední rytíř Evropy nebo zločinec od SS?
Helmuth von Pannwitz byl po léta brán jako válečný zločinec, který si zasloužil svůj trest. S rozpadem Sovětského svazu byla však znovu otevřena otázka jeho životního odkazu. I v běžné mírové době by nejspíš čelil přísnému trestu už jen za své jednání před druhou světovou válkou. Podíl na politických vraždách, mučení oponentů, přípravy puče a podíl na spiklenecké organizaci, všechny tyto činy představovaly samy o sobě závažné zločiny, za které i v demokratických zemích té doby byly běžně udělovány tresty smrti či dlouholetého vězení.
V dubnu 1996 požádala jeho rodina o rehabilitaci. Hlavní vojenská prokuratura Ruské federace rozhodla v červenci 1996 o jeho rehabilitaci podle zákona Ruské federace o obětech politických represí. Von Pannwitzovo jméno tak bylo na čas očištěno. Zbylá pětice odsouzených v procesu s krasnovci však zůstala bez rehabilitace.
V roce 2001 však byla zrušena i rehabilitace von Pannwitze, když ruský soud rozhodl, že vojenská prokuratura neměla pravomoc rozsudek z roku 1947 zrušit a opět obnovil verdikt o válečných zločinech s tím, že osvědčení o rehabilitaci nemá žádnou právní platnost. V Rusku po roce 1991 však opět ožilo kozácké hnutí a pro mnohé zůstává důležitou postavou.
Ještě za života byl svými muži přezdíván „poslední rytíř Evropy.“ Za jeho obdiv ke kozácké kultuře a jeho úsilí o vytvoření kozáckých jednotek se mu od jeho mužů dostávalo obrovských sympatií. V roce 1998 byl dokonce v Moskvě vybudován památník u Kostela všech svatých u stanice metra Sokol. Ten byl se slovy „padlým pro víru a vlast“ věnován Pannwitzovi, Škurovi, Krasnovovi, Girej-Kličovi, Domanovovi (tedy mužů souzeným v procesu) a dalším kozákům. Kvůli kontroverzím ohledně života a postavení těchto mužů však byl v roce 2014 nápis změněn na „Kozákům, kteří padli za víru, cara a vlast.“
Diskuze o jeho odkazu se nevyhnula ani České republice. V roce 2019 se objevila fotografie, na které tehdejší ruská zástupkyně v Radě vlády pro národnostní menšiny Eugenie Číhalová (sama je potomkem rodiny bílých emigrantů, která se jen těsně vyhnula odvlečení zpět do SSSR v květnu 1945) kladla věnec k památníku Helmutha von Pannwitz u hrobu ruských kozáků poblíž Berlína. To se samozřejmě setkalo s kritikou především ze strany „prokremelských“ organizací, s kritikou přispěchali však také poslanci SPD a KSČM. Celý spor se vedl současně s tehdejší diskuzí o odstranění sochy maršála Koněva v centru Prahy.
Hrob von Pannwitze
Zatímco Číhalová v podstatě zastávala stanovisko o tom, že von Pannwitz generál SS nebyl a šlo v první řadě o „vysokého kozáckého atamana,“ její kritici poukazovali na to, že svým krokem uctívá muže, který byl členem zločineckých organizací SA, SS a za války se dopouštěl se svými muži válečných zločinů na civilistech. Otázka kým byl Helmuth von Pannwitz tak nejspíš ještě dlouho zůstane nevyřešena, a to i v zemích, kterých by se na první pohled ani netýkala.
P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál.
Zdroje:
https://www.tracesofwar.com/persons/1085/Pannwitz-Helmuth-von.htm
https://www.britannica.com/topic/SMERSH
https://www.britannica.com/biography/Viktor-Abakumov
https://www.encyclopediaofukraine.com/display.asp?linkpath=pages/C/O/CossacksinGermanMilitaryService.htm
https://plus.rozhlas.cz/nedam-se-a-neustoupim-i-kdyz-mi-vyhrozuji-smrti-rika-zastupkyne-ruske-mensiny-ve-8162845
https://www.denik.cz/ze_sveta/valka-waffen-ss-wehrmacht-rusko-nemecko.html
