Článek
V zimních měsících roku 1998 byla evropská lyžařská sezóna v plném proudu. Jako každý rok přijížděly desítky tisíc lyžařů vychutnat si lyžařské svahy v italských Alpách. Mezi jedno z nejpopulárnějších zimních středisek patří tradičně Cavalese v údolí Val di Fiemme. Tentokrát se však mělo stát dějištěm zbytečné tragédie. 3. února 1998 přeťal americký letoun prolétající v nízké výšce nosné lano a svrhl tím kabinu lanovky turisty na palubě.
Výsledkem byla nejen smrt dvou desítek civilistů, ale také mezinárodní skandál. Vyšetřování odhalilo, že Američané porušili řadu nařízení, poskytovali italským úřadům záměrně špatné informace a dobře věděli, co dělají. Co však bylo možná ještě horší byla reakce amerických soudů. Ty ve věci usmrcení dvaceti turistů letce osvobodily. Viníci celé tragédie nakonec nebyli za smrt dvaceti lidí nikdy odsouzeni a od soudů odešli s žádnými nebo minimálními tresty za pouhé maření vyšetřování.
Američané nad Alpami
Konec devadesátých let byl ve znamení pokračující nestability na Balkáně. NATO provádělo operace nad Bosnou a Hercegovinou a severní Itálie představovala jednu z hlavních základen pro alianční letectvo. Na základně Aviano působily americké jednotky již řadu let a místní obyvatelé byli zvyklí na provoz vojenských letadel, průlety aliančních strojů a hluk s nimi spojený.
Mezi nimi byla i peruť americké námořní pěchoty vybavená letouny EA-6B Prowler. Tyto stroje nepatřily mezi bojové letouny určené k ničení pozemních či vzdušných cílů. Jejich úkolem byl elektronický boj, rušení radarů a podpora dalších letadel během bojových operací. Posádky však kromě ostrých misí pravidelně absolvovaly i výcvikové lety nad severní Itálií.
Po sérii stížností místních samospráv a několika předchozích incidentech zavedly úřady pro vojenské letectvo v horských oblastech severní Itálie poměrně přísná pravidla. Ta měla minimalizovat riziko pro civilní obyvatelstvo i stále rostoucí turistický ruch v Alpách. Zásadní omezení se týkalo především minimální letové výšky. V mnoha oblastech nesměly vojenské stroje létat níže než 2 000 stop nad terénem, tedy přibližně 610 metrů. Pravidla zároveň stanovovala maximální povolenou rychlost 450 uzlů (asi 830 kilometrů za hodinu) při letech v nižších výškách. Smyslem těchto omezení bylo poskytnout posádkám dostatek času na reakci v členitém horském prostředí plném lanovek, elektrických vedení a dalších překážek. Před každým letem měly posádky k dispozici aktuální mapové podklady, seznamy známých překážek i upozornění na oblasti se zvláštním režimem. Horské regiony Tridentska a Jižního Tyrolska patřily mezi místa, kde byla opatrnost považována za naprostou samozřejmost.
Tehdejší podoba kabin lanovky - byly záměrně nabarveny jasně žlutou barvou pro lepší viditelnost
Vyšetřování po katastrofě však ukázalo, že mezi předpisy na papíře a skutečnou praxí existoval značný rozdíl. Někteří piloti si stěžovali, že nová omezení příliš svazují výcvik, a nízké průlety horskými údolími byly částí letců považovány za atraktivní součást létání. Napětí mezi obyvateli alpských regionů a americkými letci navíc nebylo ničím novým. Místní si opakovaně stěžovali na nízké průlety vojenských strojů nad horskými údolími, hluk i údajně riskantní manévry. Vojenské úřady většinu stížností odmítaly s tím, že posádky dodržují platné předpisy a výcvik je nezbytnou součástí jejich operační připravenosti. Kritici však tvrdili, že někteří piloti považují alpská údolí za přírodní cvičiště, kde lze létat na hraně povolených limitů a prověřovat vlastní schopnosti v náročném terénu.
Tragický let Easy 01
3. února 1998 se na základnu Aviano vrátil letoun EA-6B Prowler s volacím znakem Easy 01 z hlídkové mise nad Bosnou, kterou absolvoval v rámci mise NATO. Podle původních plánů měl následující den přeletět zpět do Spojených států a nad Itálií již neměl létat. Posádka však chtěla absolvovat ještě jeden výcvikový let v horském terénu.
V kokpitu seděl kapitán Richard J. Ashby, pilot a velitel stroje. Funkci navigátora zastával kapitán Joseph Schweitzer. Dalšími členy posádky byli kapitán William Raney a kapitán Chandler Seagraves, oba důstojníci systémů elektronického boje. Šlo o zkušené letce, přesto se později ukázalo, že příprava letu měla k ideálu daleko.
Vyšetřování odhalilo, že americká strana předložila italským úřadům dokumentaci a letový plán určený pro jiný let stíhačky F-16. Díky tomu se podařilo obejít omezení, která se na let Prowleru vztahovala a dostat povolení k pohybu v italském vzdušném prostoru. Ve 14.35 stroj znovu odstartoval z Aviana a zamířil do horských oblastí Tridentska. Oficiálně měl let probíhat ve výšce nejméně 1000 stop, tedy přibližně 305 metrů nad zemí. I to však bylo pod tehdy platnými italskými limity.
Vyznačení místa tragédie na mapě Itálie
Později vyšlo najevo několik dalších skutečností. Pro Ashbyho šlo o vůbec první let nad italským horským terénem a zároveň o první podobnou misi po několikaměsíční přestávce. Navigátor Joseph Schweitzer navíc absolvoval jeden z posledních letů před plánovaným odchodem ze služby. Proto si před misí vypůjčil videokameru, aby průběh letu zaznamenal. Při vyšetřování později přiznal, že chtěl natočit nízké průlety nad Alpami a pochlubit se záběry rodině a známým.
Jakmile se Prowler dostal nad horská údolí, začala posádka létat výrazně níže, než stanovovaly předpisy a letový plán. Ve 14.50 přeletěl stroj nad městečkem Dimaro, o několik minut později nad Pellizzanem a následně nad Vezzanem. Podle pozdější rekonstrukce letu se v některých úsecích pohyboval jen zhruba sto metrů nad terénem a současně překračoval povolenou rychlost. Nikdo z členů posádky tehdy netušil, že se během několika následujících minut přiblíží k okamžiku, který změní jejich životy a připraví o život dvacet nevinných lidí.
Grumman EA-6B Prowler - konkrétní stroj zapojený do nehody v roce 1997
Krátce po 15. hodině odpolední stoupala lanovková kabina z Cavalese směrem k horskému středisku Alpe Cermis. Uvnitř se nacházelo dvacet cestujících. Šlo o turisty, kteří si přijeli užít zimní dovolenou v Dolomitech. V 15.13 spatřila posádka Easy 01 před sebou překážku. Podle pozdějších výpovědí šlo o okamžik naprostého překvapení. Pilot Richard Ashby měl na reakci přibližně jednu sekundu. Instinktivně stlačil řízení a pokusil se překážce vyhnout. Bylo však pozdě.
Pravé křídlo letounu zachytilo nosné lano lanovky ve výšce přibližně 111 metrů nad zemí. Ocelové lano se okamžitě přetrhlo. Náraz byl natolik silný, že poškodil i samotný letoun. Část pravého křídla a svislé ocasní plochy byla doslova odříznuta. Navzdory poškození se Ashbymu podařilo dostat stroj pod kontrolu. Posádka zvažovala katapultáž, nakonec však dokázala s těžce poškozeným Prowlerem nouzově přistát na základně Aviano. Lidé v kabině lanovky však takové štěstí neměli.
Kabina po přetržení nosného lana ztratila oporu a zřítila se z výšky přibližně osmdesáti metrů. Náraz neměl nikdo šanci přežít. Zahynulo všech dvacet cestujících – osm Němců, pět Belgičanů, tři Italové, dva Poláci, jeden Rakušan a jeden Nizozemec. Na místo okamžitě vyrazily desítky hasičů, horských záchranářů, policistů i zdravotníků. K troskám směřovaly sanitky z širokého okolí a do záchrané akce byly zapojeny také vrtulníky. Záchranáři však velmi rychle pochopili, že tentokrát nepůjde o záchrannou operaci, ale o vyprošťování obětí.
Trosky kabiny lanovky v místě dopadu
Na zasněžených svazích pod lanovkou zůstaly rozeseté trosky kabiny a osobní věci cestujících. Pro místní obyvatele i zasahující složky šlo o jeden z nejotřesnějších zásahů, jaký oblast zažila od konce druhé světové války. Teprve v následujících hodinách začalo být zřejmé, že za tragédií nestála technická závada ani selhání lanovky, ale americký vojenský letoun, který v rozporu s předpisy prolétal horským údolím. A s tímto zjištěním začala nová kapitola celého příběhu – vyšetřování, které mělo odhalit, proč k katastrofě vůbec došlo.
Vyšetřování: příliš nízko, příliš rychle
Jen několik minut po katastrofě bylo jasné, že vyšetřovatelé stojí před mimořádně citlivým případem. V troskách lanovky leželo dvacet mrtvých a svědci hlásili nízko letící vojenský letoun. Přesto nebylo bezprostředně po nehodě zcela jasné, co se vlastně stalo.
Klíčovou roli sehrály italské úřady, které okamžitě zajistily letoun EA-6B Prowler po jeho návratu na základnu Aviano. Ukázalo se, že šlo o mimořádně prozíravý krok. Stroj byl totiž již připravován k opravám poškození vzniklých během letu a existovaly obavy, že některé důkazy by mohly zmizet.
Vyšetřovatelé brzy našli rozhodující stopu. V poškozené ocasní části letounu objevili zbytky ocelového lana odpovídajícího lanu lanovky Alpe Cermis. Tím byla přímá souvislost mezi americkým strojem a katastrofou definitivně potvrzena.
Následovalo podrobné zkoumání letových dat, radarových záznamů a svědeckých výpovědí. Výsledky byly pro posádku zdrcující. Letoun se v době nehody pohyboval přibližně ve výšce 110 metrů nad zemí, tedy hluboko pod tehdy platným minimem 610 metrů. Současně letěl rychlostí převyšující stanovené limity.
Oblast kde k tragédii došlo
Pro italskou veřejnost se zdála otázka odpovědnosti téměř jednoznačná. Brzy se však ukázalo, že cesta k případnému potrestání viníků bude mnohem složitější. Italští státní zástupci požadovali, aby byli členové posádky souzeni v Itálii. Soud v Trentu však rozhodl, že podle Londýnské úmluvy o postavení vojsk NATO z roku 1951 spadá jurisdikce v tomto případě do rukou americké vojenské justice. Rozhodnutí vyvolalo první vlnu kritiky a obav, zda budou američtí vojáci skutečně postaveni před odpovědnost.
Současně probíhalo také samostatné vyšetřování italské vojenské prokuratury v Padově. Jeho cílem bylo zjistit, zda část odpovědnosti nenese i velení základny Aviano, které let povolilo. Vyšetřovatelé prověřovali postupy schvalování letů i interní dokumentaci základny. Nakonec však nedospěli k závěru, že by italský personál porušil své povinnosti.
Ve Spojených státech mezitím začalo vlastní vyšetřování. Zpočátku byli prověřováni všichni čtyři členové posádky, ale postupně se pozornost soustředila především na pilota Richarda Ashbyho a navigátora Josepha Schweitzera. Právě oni měli nést hlavní odpovědnost za let, který skončil smrtí dvaceti lidí.
Katastrofa zároveň vyvolala diplomatickou krizi mezi Spojenými státy a Itálií. Prezident Bill Clinton se za tragédii oficiálně omluvil a přislíbil finanční odškodnění rodinám obětí. Americký velvyslanec v Římě navštívil místo neštěstí a veřejně vyjádřil soustrast pozůstalým.
V Itálii však omluvy nestačily. Média začala používat označení „masakr na Cermisu“ a politici napříč politickým spektrem požadovali přehodnocení pravidel pro vojenské lety nad Alpami. Mnozí upozorňovali, že nízké průlety byly dlouhodobým problémem a že katastrofa nebyla pouze důsledkem jediné chyby, ale také selhání systému, který podobné chování umožňoval.
To největší pobouření však mělo teprve přijít. Během vyšetřování totiž vyšlo najevo, že existoval důležitý důkaz, který mohl přesně ukázat, co se v kokpitu odehrávalo. A tento důkaz náhle zmizel.
Soudní fraška
Soudní proces s letci se konal na základně Camp Lejeune v Severní Karolíně a od samého počátku jej pozorně sledovala italská média i rodiny obětí. Jen málokdo pochyboval o tom, že letoun porušil předpisy. Obhajoba však přišla s jiným výkladem událostí. Ashby tvrdil, že se domníval, že minimální povolená výška činí pouze 1000 stop, tedy přibližně 305 metrů. Současně prohlásil, že výškoměr jeho letounu nefungoval správně a že si nebyl vědom některých omezení platných pro danou oblast. Dalším argumentem bylo tvrzení, že lanovka nebyla zakreslena na mapách, které měla posádka během letu k dispozici. Soudce těmto argumentům uvěřil.
V březnu 1999 byl Richard Ashby zproštěn viny ve všech bodech obžaloby. Krátce nato byla stažena i obvinění proti Josephu Schweitzerovi. Za smrt dvaceti lidí tak nebyl odsouzen vůbec nikdo. Verdikt vyvolal v Itálii doslova bouři. Noviny psaly o výsměchu obětem, politici hovořili o selhání spravedlnosti a příbuzní zemřelých otevřeně mluvili o tom, že Spojené státy své vojáky chrání bez ohledu na následky jejich činů. Ještě větší rozhořčení však přišlo o několik let později.
Pilot Richard Ashby na cestě k vojenskému soudu
Průlom přišel až v srpnu 1998, kdy jeden z členů posádky, Chandler Seagraves, poskytl novou výpověď. Spolu s Williamem Raneyem získali imunitu výměnou za spolupráci s vyšetřovateli a popsali, co se s videokazetou skutečně stalo.
Podle jejich svědectví nařídil Richard Ashby její zničení.. Joseph Schweitzer následně původní nahrávku vyjmul, nahradil ji prázdnou kazetou a originál spálil. Vyšetřovatelé dospěli k závěru, že šlo o úmyslné zničení důležitého důkazu.
Oba muži tak stanuli před vojenským soudem podruhé, tentokrát nikoli kvůli smrti dvaceti lidí, ale kvůli maření spravedlnosti a chování nehodnému důstojníka. Výsledek působil téměř absurdně. Zatímco za samotnou katastrofu nebyl odsouzen nikdo, za zničení videokazety byli oba uznáni vinnými. Ashby byl propuštěn z armády, přišel o nárok na vojenský důchod a dostal šest měsíců vězení. Nakonec si odseděl čtyři a půl měsíce. Schweitzer uzavřel dohodu s prokuraturou, vyhnul se vězení, ale stejně jako Ashby byl propuštěn ze služby bez nároku na výsluhy.
Ani poté se však oba muži nevzdali. V následujících letech se opakovaně odvolávali a snažili se dosáhnout zrušení trestů. Tvrdili mimo jiné, že jejich odsouzení bylo výsledkem politického tlaku z Itálie a že americká justice potřebovala po osvobozujícím rozsudku alespoň někoho potrestat. Všechna odvolání však byla zamítnuta.
Další ránu důvěryhodnosti původního procesu zasadily až informace zveřejněné o mnoho let později. Z dříve utajovaných dokumentů vyplynulo, že výškoměr letounu fungoval správně a že posádky amerických letadel obdržely již v roce 1997 nové mapy i instrukce obsahující omezení letů nad Alpami. Vyšetřovatelé navíc nalezli tyto materiály přímo v kokpitu stroje Easy 01. Byly však stále zapečetěné a nikdy nebyly otevřeny.
Následky
Katastrofa v Cavalese nezabila jen dvacet lidí. Otřásla také vztahy mezi Spojenými státy a Itálií a vyvolala jednu z největších protiamerických vln nálad, jaké země od konce studené války zažila.
V ulicích italských měst se konaly demonstrace, během nichž protestující požadovali nejen potrestání viníků, ale v některých případech i odchod amerických jednotek z italského území. Mnoho Italů bylo přesvědčeno, že se americká armáda snaží své příslušníky chránit bez ohledu na následky jejich jednání. Rozsudky vojenských soudů tento pocit ještě posílily.
Silný tlak veřejnosti pocítila i italská vláda. Premiér Romano Prodi a později také jeho nástupce Massimo D'Alema opakovaně požadovali důkladné vyšetření celé události a přiměřené potrestání všech odpovědných osob. Vzhledem k mezinárodním smlouvám však měl Řím jen omezené možnosti, jak průběh amerických procesů ovlivnit.
Diplomatickou krizi se snažil zmírnit americký prezident Bill Clinton. Ten se za tragédii několikrát veřejně omluvil a prohlásil, že Spojené státy nesou za celou událost odpovědnost. Podobná vyjádření však nedokázala změnit skutečnost, že za smrt dvaceti lidí nebyl nikdo odsouzen.
Následovaly dlouhé spory o odškodnění pozůstalých. Bezprostředně po katastrofě poskytla autonomní provincie Trento a italská vláda finanční pomoc rodinám obětí a financovaly také obnovu zničené lanovky. V prosinci 1999 schválil italský parlament zvláštní zákon, který stanovil odškodnění ve výši čtyř miliard lir za každou oběť. V souladu s dohodami NATO následně Spojené státy Itálii uhradily 75 procent vyplacené částky.
Celá kauza zároveň otevřela debatu o přítomnosti amerických vojenských základen v Evropě a o právním postavení zahraničních vojáků na území spojeneckých států. Kritici upozorňovali, že pokud jsou vojáci souzeni pouze ve své domovské zemi, může být pro postižený stát velmi obtížné domoci se spravedlnosti. Právě případ Cavalese se stal jedním z nejčastěji citovaných příkladů této kontroverze.
Americká armáda po tragédii zpřísnila některé postupy pro nízkoúrovňové lety a plánování výcvikových misí. V Alpách byla zavedena další omezení a větší důraz se začal klást na dodržování bezpečnostních předpisů. Pro rodiny obětí však šlo jen o slabou útěchu.
Dodnes se v Cavalese každoročně konají pietní akce připomínající dvacet lidí, kteří 3. února 1998 zahynuli během několika vteřin. Místní obyvatelé i příbuzní obětí si tragédii připomínají nejen jako nehodu způsobenou riskantním letem, ale také jako případ, v němž podle jejich názoru spravedlnost nikdy nebyla zcela naplněna.
P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.
Zdroje:
