Konstruktér Alexej Surin prchal z Ukrajiny před bolševiky. V ČKD pak stál za legendárním LT vz. 38

V květnu 1945 skončila válka a do Prahy spolu s Rudou armádou dorazily také sovětské bezpečnostní složky. Jejich pozornost rychle padla na Alexeje Surina, šéfkonstruktéra ČKD a bývalého bělogvardějského důstojníka. NKVD jej zatkla a několik dní vyslýchala, Sověti dobře věděli, koho mají před sebou. Surin v ruské občanské válce bojoval proti bolševikům v armádách generálů Antona Děnikina a Pjotra Wrangela a po jejich porážce odešel do exilu.

Nový domov našel v Československu. Dokončil zde technická studia, nastoupil do ČKD a z pomocného technika se postupně vypracoval mezi nejvýznamnější konstruktéry československého zbrojního průmyslu. Pod jeho vedením vznikla celá řada obrněných vozidel určených pro domácí armádu i zahraniční zákazníky. Vrcholem se stal lehký tank LT vz. 38, jedna z nejzdařilejších československých předválečných tankových konstrukcí.

Československá armáda svůj nový tank do služby převzít nestačila. V březnu 1939 získali továrnu, výrobní dokumentaci i rozpracované stroje Němci a z LT vz. 38 se v prvních letech druhé světové války jako Panzerkampfwagen 38(t) stal důležitým tankem Wehrmachtu. Surinova práce pak pokračovala v podniku začleněném do německé zbrojní výroby. Když o šest let později dorazili do Prahy Sověti, dostihla jej minulost stará čtvrt století.

Alexej Michajlovič Surin se narodil 10. února 1897 v Poličkovce nedaleko Charkova, tehdy v Bogoduchovském újezdu Charkovské gubernie Ruského impéria na území dnešní Ukrajiny. Pocházel z rusko-ukrajinské rodiny typické pro tehdejší Charkovsko, kde se ruské a ukrajinské obyvatelstvo dlouhodobě prolínalo. Jeho otcem byl Michail Sergejevič Surin, matkou Marija, rozená Sopronova a rodina patřila k menším pozemkovým vlastníkům.

Surin vystudoval gymnázium a následně nastoupil na Polytechnický institut v Kyjevě. Směřoval k technické profesi a studiu inženýrství, o několik měsíců později však vypukla první světová válka a ovlivnila také jeho studium. V březnu 1916 nastoupil na vojenskou dělostřeleckou školu v Oděse a po jejím absolvování se stal důstojníkem carské armády a zamířil na rumunskou frontu. Rumunsko vstoupilo do války na straně Dohody v létě 1916, jeho armáda však během prvních měsíců utrpěla těžké porážky a ruské jednotky musely pomáhat stabilizovat rozsáhlou část fronty.

Ruská armáda už tehdy bojovala s nedostatkem materiálu, problémy se zásobováním, vyčerpáním vojáků a postupným rozpadem disciplíny. Surin tak získával první zkušenosti s dělostřelectvem a vojenskou technikou v době, kdy se zároveň hroutil stát, kterému sloužil.

Roku 1917 přišla revoluce, únorové události svrhly cara Mikuláše II., prozatímní vláda pokračovala ve válce a v listopadu převzali moc bolševici. Rozpad carského režimu zasáhl také armádu a Rusko se začalo rychle propadat do dalšího konfliktu.

Surin se v lednu 1918 vrátil na Polytechnický institut v Kyjevě a pokračoval ve studiu. Samotný Kyjev se mezitím propadal do chaosu, který zachvátil bývalé impérium. Město během krátké doby několikrát změnilo vládu a procházely jím ukrajinské, bolševické, německé i další ozbrojené síly. Surin zůstal na polytechnice do srpna 1919, kdy jej občanská válka znovu vtáhla do bojů.

V září 1919 vstoupil Alexej Surin do Dobrovolnické armády generála Antona Děnikina, jedné z hlavních bělogvardějských sil na jihu bývalého Ruského impéria. Děnikinova vojska tehdy prožívala své nejúspěšnější období, během roku 1919 ovládla rozsáhlé oblasti jižního Ruska a Ukrajiny, obsadila Charkov, Donbas, Kyjev i Oděsu a postupovala směrem k Moskvě. Na podzim se bělogvardějci dostali až k Orlu, necelých 400 kilometrů od hlavního města. Dlouhé zásobovací trasy, obrovské území, nedostatek mužů a sílící Rudá armáda však postupně převahu obrátily.

Surin v té době sloužil také jako strojvůdce pancéřového vlaku Kozák. Pro mladého technika šlo o práci, která jej ještě více přiblížila těžké vojenské technice. Obrněné vlaky hrály v ruské občanské válce mimořádně důležitou roli. Rozlehlá země měla mizernou silniční síť a železnice představovala hlavní cestu pro rychlé přesuny vojáků, dělostřelectva a zásob. Pancéřové soupravy vyzbrojené děly a kulomety podporovaly pěchotu, ostřelovaly nepřátelské pozice a rychle měnily místo nasazení podél železničních tratí.

Na podzim 1919 přešla Rudá armáda do protiofenzivy, Děnikinovy jednotky začaly ustupovat na jih a během několika měsíců ztratily velkou část předchozích územních zisků. V dubnu 1920 Děnikin odstoupil a velení nad bělogvardějskými silami na jihu převzal generál Pjotr Wrangel.

Surin pokračoval ve službě pod jeho velením. V roce 1920 působil jako strojní důstojník u dělostřelecké baterie na Rostislavu, bývalé bitevní lodi ruské Černomořské flotily. Plavidlo mělo za sebou službu za carského Ruska i boje proti Osmanské říši během první světové války a v občanské válce jej bělogvardějci využívali jako plovoucí baterii. Rostislav stál v prostoru Kerčského průlivu a jeho děla podporovala obranu Krymu a ostřelovala bolševické pozice na Tamaňském poloostrově.

Krym se v roce 1920 stal poslední významnou baštou bílých na jihu bývalého impéria. Wrangel reorganizoval své jednotky a pokoušel se obranu poloostrova udržet, na podzim však Rudá armáda soustředila proti Krymu významné síly, které počátkem listopadu prorazily obranu Perekopské šíje, která spojuje poloostrov s pevninou.

Wrangel nařídil evakuaci a z krymských přístavů během několika dní odplouvaly desítky lodí přeplněných vojáky, jejich rodinami i civilisty. Krym opustilo přibližně 150 000 lidí. Rostislav byl v Kerčském průlivu potopen a Surin se v prosinci 1920 dostal do Konstantinopole.

V turecké metropoli se živil jako automechanik a montér ve francouzských automobilových dílnách. Později zamířil do Jugoslávského králoství, kde po porážce bílých žila početná ruská emigrace. V listopadu 1921 pak pokračoval do Československa.

Československo po ruské občanské válce přijalo tisíce emigrantů z bývalého impéria a část z nich zde mohla dokončit přerušené vzdělání. Surin v Praze pokračoval ve studiu a roku 1923 získal na ČVUZ inženýrský titul v oboru strojního a elektrotechnického inženýrství. Krátce po absolutoriu nastoupil do pražského strojírenského podniku ČKD jako pomocná technická síla. Během dvou let přešel do oddělení výroby zbraní a speciální techniky a v letech 1925 až 1927 pracoval na úpravách kanónu Vickers, který ČKD licenčně vyráběla.

Koncem dvacátých let se významně zapojil do vývoje takzvané Kolohousenky. Šlo o neobvyklé obrněné vozidlo kombinující pásový a kolový pohon podle principu německého konstruktéra Josepha Vollmera. Pásy měly zajistit průchodnost terénem, kola zase vyšší rychlost a menší opotřebení při jízdě po silnici. Vznikly prototypy označené KH-50, KH-60 a KH-70. Čísla souvisela s jejich přibližnou maximální rychlostí, konstrukce se během vývoje měnila, celý systém však zůstával technicky složitý a drahý a ČKD proto od dalšího rozvoje Kolohousenky nakonec ustoupila.

Další významný projekt přišel roku 1930, kdy podnik uzavřel licenční smlouvu na výrobu britského tančíku Carden-Loyd. Malá pásová vozidla tehdy přitahovala pozornost řady evropských armád jako levný prostředek pro průzkum a podporu pěchoty.

Surin dostal za úkol britskou konstrukci přepracovat pro československé podmínky. Úpravy se týkaly podvozku, pancéřování, vnitřního uspořádání i dalších technických částí stroje. Výsledkem se stal tančík vz. 33, který československá armáda přijala do výzbroje a ČKD jej vyrobila v počtu sedmdesáti kusů.

Dvoučlenná osádka pracovala v těsném prostoru, výzbroj tvořily kulomety a lehké pancéřování chránilo především proti pěchotním zbraním. Pro Surina znamenal tančík první větší zkušenost s vývojem kompletního pásového bojového vozidla pro československou armádu. Jeho postavení v ČKD mezitím rostlo a podnik se zasadil také o vyřešení jeho právního postavení a roku 1932 tak získal československé občanství.

V roce 1933 dostal Alexej Surin v ČKD za úkol vybudovat oddělení speciálních konstrukcí vojenské výzbroje a techniky zaměřené především na obrněná vozidla, čímž začalo nejvýznamnější období jeho profesního života.

Jedním z prvních výsledků byl lehký tank P-II, později zavedený jako LT vz. 34 a ČKD se s ním posunula k vlastní tankové konstrukci. Tříčlenný stroj dostal kanón Škoda ráže 37 mm a dvojici kulometů, československá armáda objednala padesát kusů a od roku 1935 je zařazovala k tankovým jednotkám.

Současně probíhal ostrý souboj ČKD se Škodovými závody. Plzeňská firma uspěla se svým typem S-II-a, který armáda přijala jako LT vz. 35. Konstrukce pocházela ze Škody, ČKD se však podílela na sériové výrobě. Surinův tým mezitím rozvíjel vlastní řadu a stále větší význam získával export. ČKD vytvořila malý tančík AH-IV a větší lehký tank TNH.

První velký úspěch přinesl Írán, jeho vojenská delegace si v září 1935 prohlédla nový TNH a následovala objednávka padesáti tanků pro šáhovu armádu. Íránský kontrakt otevřel ČKD cestu k dalším zahraničním zakázkám a zároveň poskytl Surinovu týmu zkušenosti s výrobou větší série pro zahraničního zákazníka. Rumunsko pak objednalo upravenou variantu tančíku AH-IV, kterou jeho armáda používala pod označením R-1. Vozidla sloužila v rumunských jednotkách také během druhé světové války.

O československou techniku projevilo zájem rovněž Švédsko. Švédská delegace testovala stroje ČKD roku 1937 mimo jiné v zimních podmínkách v Krkonoších. Výsledkem byla objednávka 48 upravených AH-IV-Sv. Ve švédské armádě dostaly označení Stridsvagn m/37 a ve službě vydržely až do roku 1953.

Pro Peru vznikl lehký tank LTP (Lehký tank pro Peru či peruánský) a jeho armáda objednala 24 kusů a před převzetím je zkoušela také ve vysokých Andách ve výškách přes 4 000 metrů. ČKD musela mimo jiné upravit zásobování motoru palivem pro provoz v řídkém horském vzduchu. Peruánci své československé tanky roku 1941 nasadili ve válce proti Ekvádoru a údajně je používali ještě v 80. letech.

Další variantu objednalo Švýcarsko, typ LTH byl přizpůsoben tamním požadavkům včetně omezené nosnosti části silničních mostů a švýcarská armáda své československé tanky používala až do padesátých let. ČKD se díky těmto zakázkám stala známým exportérem lehké obrněné techniky a Surinův tým získal zkušenosti s vozidly určenými pro velmi rozdílné podmínky – od Skandinávie přes Blízký východ až po jihoamerické velehory. Z této konstrukční řady vyrostl Surinův nejslavnější tank.

Československá armáda začala roku 1937 hledat nový lehký tank. ČKD připravila prototyp vycházející z předchozí řady TNH. Počátkem roku 1938 nastoupil do armádních zkoušek proti modernizovanému stroji Škody a ve srovnávacích zkouškách uspěl. V červenci tak ČKD získala objednávku na 150 kusů nového tanku označeného LT vz. 38.

Nový stroj vážil přibližně devět tun a na silnici dosahoval rychlosti kolem 42 km/h. Hlavní výzbroj tvořil kanón Škoda A7 ráže 37 mm doplněný dvojicí kulometů. Mezi jeho hlavní přednosti patřily spolehlivost, jednoduchý a odolný podvozek a snadná údržba. Výroba se rozbíhala na začátku roku 1939. V polovině března už byly první stroje hotové či rozpracované.

Československá armáda však žádný z objednaných LT vz. 38 do svých jednotek převzít nestačila. 15. března 1939 obsadila nacistická armáda české země a s továrnou ukořistila také výrobní dokumentaci, rozpracované tanky a konstrukci, která se rychle ukázala jako výrazně výkonnější než řada lehkých tanků, které měl Wehrmacht v té době ve výzbroji.

Němci zařadili československý tank jako Panzerkampfwagen 38(t), přičemž písmeno „t“ označovalo jeho český původ. ČKD dostala německý název Böhmisch-Mährische Maschinenfabrik AG, zkráceně BMM, a její závody se staly důležitou součástí zbrojní výroby Třetí říše.

Výroba PzKpfw 38(t) pokračovala v dalších sériích. Do roku 1942 vzniklo pro Wehrmacht 1 396 tanků, dalších 37 kusů dostala slovenská armáda. Němci je nasadili při taženích v Polsku, Francii, na Balkáně i při útoku na Sovětský svaz, ve Francii je používala například proslavená 7. tanková divize Erwina Rommela.

Také zahraniční odvozeniny Surinovy konstrukce pokračovaly vlastním životem. Švédsko si roku 1939 objednalo dalších devadesát tanků, Německo však hotové stroje zabavilo. Švédové následně získali licenci a firma Scania-Vabis vyrobila 220 tanků Strv m/41 založených na československé konstrukci.

Surin zůstal v BMM a dál pracoval na obrněné technice. Samotný PzKpfw 38(t) začal během bojů v Sovětském svazu rychle zastarávat, jeho 37mm kanón měl proti novějším sovětským tankům stále menší účinek a lehké pancéřování neposkytovalo dostatečnou ochranu. Podvozek si naopak zachoval vysokou hodnotu díky spolehlivosti a jednoduché konstrukci.

Němci proto jeho základ využili pro další bojová vozidla. V letech 1942 až 1944 vyráběla BMM stíhače tanků Marder III a samohybná děla Grille. Zachovávaly řadu prvků původního LT vz. 38, především podvozek, řízení a pohonné ústrojí.

BMM současně pokračovala ve vývoji nových strojů. Vznikl například průzkumný tank TNH n.A. a postupně rostl význam samohybných protitankových zbraní. Německý zbrojní úřad nakonec požadoval jednoduchý stíhač tanků s výkonným 75mm kanónem, který by bylo možné vyrábět ve velkých sériích.

Výsledkem byl Jagdpanzer 38(t), později všeobecně známý jako Hetzer. Na jeho vývoji pracovaly konstrukční kanceláře BMM a Škody společně s německými odborníky z Waffenamtu. Surin do programu patřil jako vedoucí konstruktér BMM, část technického vedení však během vývoje převzali němečtí pracovníci. Prototyp byl v Praze předveden v dubnu 1944 a ještě téhož měsíce začala sériová výroba.

Surinův vztah k práci pro okupanty byl komplikovaný, poválečné materiály ČKD popisují jeho snahu práci zpomalovat. Při vývoji Jagdpanzeru využíval také zdravotní problémy a část práce převzali němečtí technici Schäde a Sauer spolu s inženýrem Vatzkou ze Škodových závodů. Poválečné hodnocení jeho činnosti dospělo k závěru, že s Němci spolupracoval v „nejmenší nutné míře“.

Jagdpanzer 38(t) se stal jedním z nejvýznamnějších výrobků protektorátního zbrojního průmyslu. BMM a Škodovy závody vyrobily do konce války přes 2 800 kusů a německé velení plánovalo ještě výrazně větší série. Do programu se prostřednictvím subdodávek zapojovaly stovky dalších podniků.

Význam BMM přivedl spojenecké bombardéry také nad pražské továrny. Průmyslové oblasti Libně a Vysočan patřily mezi důležité cíle a 25. března 1945 na ně zaútočilo americké letectvo. Jedním z hlavních cílů byly právě závody BMM zapojené do výroby obrněné techniky.

Za osvoboditeli přichází NKVD

Po příchodu Rudé armády do Prahy se o Surina začala zajímat sovětská NKVD. V květnu 1945 ho její příslušníci zadrželi.Sovětskou bezpečnost zajímala především jeho bělogvardějská minulost a práce během německé okupace. Surin kdysi sloužil v armádách Děnikina a Wrangela a posledních šest let strávil jako vedoucí konstruktér v podniku vyrábějícím obrněnou techniku pro Wehrmacht.

Několik dní jej vyslýchali. Surin popisoval své postavení v továrně i okolnosti práce na německých zbrojních zakázkách. Sovětské orgány nakonec dospěly k závěru, že za okupace spolupracoval s Němci pouze v rozsahu vyžadovaném jeho pracovním zařazením, a propustily jej a mohl se tak vrátit do ČKD a znovu se zapojit do československého vývoje obrněné techniky.

Surin po válce pracoval v konstrukčním oddělení ČKD a podílel se na dalších projektech. Patřil mezi ně nový československý střední tank všeobecného použití TVP vz. 1946 a také poslední verze lehkého obrněného vozidla AH-IV-Hb určená pro Etiopii. O kvalitě této konstrukce svědčí fakt, že jej měla Etiopie využívat ještě desítky let po převzetí a stroje se měly dokonce zapojit do bojů proti Somálsku v 80. letech (!).

Československo se ještě krátce pokoušelo navázat na vlastní předválečnou tankovou školu, politický a vojenský vývoj však výrobu směroval k sovětské technice. Po únoru 1948 se země pevně začlenila do východního bloku a v červenci 1949 uzavřela se Sovětským svazem dohodu o licenční výrobě tanku T-34/85.

Sovětská výrobní dokumentace dorazila ještě téhož roku. Její převedení na československé výrobní podmínky připravovalo ČKD Sokolovo v Praze a Surin se podílel také na zavádění nové výroby. První československý T-34/85 byl dokončen v září 1951, ČKD Sokolovo vyrobilo do konce roku 1953 celkem 951 tanků. Hlavní produkce se pak přesunula do Závodů J. V. Stalina v Martině, kde vzniklo dalších 1 785 kusů. Celkem Československo v letech 1951 až 1956 vyrobilo 2 736 tanků T-34/85.

Martin se postupně stal jedním z hlavních center československé výroby těžké obrněné techniky. Pro Surina to zároveň znamenalo ústup od práce, která určovala jeho kariéru ve třicátých a čtyřicátých letech. V padesátých letech byl v ČKD převeden mimo vývoj obrněných strojů a nakonec pracoval v oddělení pístových kompresorů.

Do jeho života znovu vstoupila také politika. Roku 1949 obdržel švédský Řád Gustava Vasy za svůj přínos k obrněné technice dodané před válkou švédské armádě. Vyznamenání a jeho zahraniční kontakty přitáhly pozornost komunistické Státní bezpečnosti, k podezření přispívala také jeho minulost bělogvardějského důstojníka a dlouholeté styky se zahraničními zákazníky ČKD.

StB Surina sledovala a prověřovala jeho kontakty i pracovní činnost. Podezření se týkala špionáže a později také možné sabotáže ve zbrojním průmyslu. Žádné důkazy proti němu však bezpečnost nezískala a případ byl nakonec odložen.

V ČKD pracoval Surin až do roku 1960, kdy odešel do penze. S těžkou vojenskou technikou zůstal ještě několik let spojen jako odborný konzultant. Do roku 1963 jezdil do Dubnice nad Váhom a Martina, kde se soustřeďovala významná část československého zbrojního průmyslu.

Alexej Surin zemřel 6. dubna 1974 v Čerčanech ve věku 77 let. Pohřben byl na Ďáblickém hřbitově v Praze. Výraznějšího českého ocenění se dočkal až posmrtně. Roku 2015 mu ministerstvo obrany udělilo in memoriam Řád Zlaté lípy.

P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.

Zdroje:

Slovanský ústav AV ČR – Alexej Michajlovič Surin https://www.slu.cas.cz/cs/surin-alexej-michajlovic-2272

VHÚ – kniha o československých tancích, Surin a vývoj ČKDhttps://vhu.cz/vhu-vydava-knihu-venovanou-proslulemu-ceskoslovenskemu-tanku/

VHÚ – Československý tank LT vz. 38 https://www.vhu.cz/exhibit/ceskoslovensky-tank-lt-vz-38-na-snimcich-z-konce-60-let/

VHÚ – Lehký tank Praga LT vzor 38 https://vhu.cz/lehky-tank-praga-lt-vzor-38/

VHÚ – Lehký tank Praga LT vz. 38 / PzKpfw 38(t) https://www.vhu.cz/exhibit/lehky-tank-praga-lt-vz-38/

VHÚ – československý tank LTP vyvezený do Peru https://www.vhu.cz/ceskoslovensky-tank-z-peru-dosedl-po-74-letech-opet-na-domaci-pudu/

VHÚ – LTP a jeho služba v peruánské armádě https://www.vhu.cz/en/vhu-ziskal-originalni-svedsky-motor-do-tanku-ltp/

VHÚ – AH-IV-Sv / Strv m/37 pro Švédsko https://vhu.cz/svedskemu-ministru-obrany-byl-predstaven-historicky-tank-praga-exportovany-ve-30-letech-do-svedska/