Lyonský řezník Klaus Barbie si liboval v mučení. Po válce ho využily USA k teroru v Latinské Americe

Konec druhé světové války zastihl tisíce nacistických funkcionářů, příslušníků SS a válečných zločinců při hledání cesty, jak uniknout spravedlnosti. Někteří změnili jméno a s pomocí únikových sítí zamířili do Argentiny, Paraguaye, Bolívie a dalších zemí Latinské Ameriky. Jiní našli ochranu přímo u vítězů, kteří rychle zjistili, že mezi poraženými Němci jsou lidé, jejichž znalosti se mohou hodit v novém soupeření.

Klaus Barbie stál svým způsobem mezi oběma skupinami. Také on nakonec unikl do Latinské Ameriky a cestu mu pomohli otevřít Američané. Jeho hodnotou nebyly vědecké znalosti, bývalý šéf lyonského gestapa uměl budovat sítě informátorů, pronikat mezi politické odpůrce, vést výslechy a rozbíjet ilegální organizace. Tyto zkušenosti získával při pronásledování Židů a odbojářů, mučení vězňů a potlačování odporu.

Americká armádní kontrarozvědka CIC ho po válce zaměstnala jako informátora, chránila před vydáním do Francie a roku 1951 mu pomohla uprchnout přes Itálii do Jižní Ameriky. V Bolívii se z Klause Barbieho stal Klaus Altmann a vybudoval si novou kariéru. Jeho zkušenosti získané v nacistickém represivním aparátu se ukázaly být velmi užitečné i ve studené válce.

Nikolaus „Klaus“ Barbie se narodil 25. října 1913 v Bad Godesbergu, dnešní části Bonnu, do katolické rodiny učitelů. Jeho otec Nikolaus bojoval za první světové války na západní frontě, u Verdunu utrpěl těžké zranění krku a padl do francouzského zajetí. Domů se podle pozdějšího vyprávění syna vrátil se zničeným zdravím, propadal alkoholu a doma se dopouštěl vůči své rodině násilnických výlevů.

Klaus část mládí prožil v Trevíru, pohyboval se v katolickém prostředí, byl členem katolického sportovního svazu Deutsche Jugendkraft a plánoval studium teologie. Rodinné poměry se však v roce 1933 prudce změnily, když nejprve zemřel jeho osmnáctiletý bratr a ještě téhož roku otec a rodina tak neměla dostatek peněz na Klausovo vysokoškolské studium.

Roku 1934 dokončil gymnázium v Trevíru a následně byl odveden do Říšské pracovní služby. Německo se mezitím rychle měnilo, nacisté likvidovali politickou opozici a bezpečnostní aparát režimu se rozrůstal. Barbie si v něm dokázal najít své místo, 26. září 1935 vstoupil do SS a začal pracovat pro Sicherheitsdienst, SD, Bezpečnostní službu SS. Získal výcvik ve vyšetřování, vedení výslechů a získávání informací o odpůrcích režimu. V květnu 1937 pak vstoupil také do NSDAP. Když v září 1939 vypukla druhá světová válka, bylo mu pětadvacet let a brzy dostal příležitost použít získané schopnosti proti obyvatelstvu okupovaných zemí.

Po německém útoku na Nizozemsko v květnu 1940 byl Barbie přidělen k SD v Amsterdamu. Před Hitlerem sem uprchlo mnoho německých Židů a politických odpůrců a ve městě žila početná židovská komunita. Barbieho jednotka pátrala po uprchlících z Německa, komunistech, odbojářích, Židech a dalších lidech označených nacisty za nepřátele Říše.

Perzekuce rychle sílila, Židé byli registrováni, vytlačováni z veřejného života, zatýkáni a později deportováni. Barbie se zapojoval také do činnosti Ústředny pro židovské vystěhovalectví v Amsterdamu, zpravodajskou práci přitom spojoval s manipulací, zatýkáním a násilím.

Ilustraci jeho postupů poskytuje případ židovských mladíků ze zemědělské osady Nieuwesluis ve Wieringermeeru. Němci ji na jaře 1941 rozpustili a obyvatele přesunuli většinou do Amsterdamu. Barbie poté oznámil Židovské radě, že se osada znovu otevře a mladí muži se budou moci vrátit, potřeboval pouze jejich jména a adresy, aby německé úřady věděly, kde je vyzvednout. Byla to však léčka, 11. června 1941 začali policisté podle připravených seznamů obcházet jednotlivé adresy. Zadržení muži putovali přes internační tábor Schoorl do koncentračního tábora Mauthausen a z deportovaných se nikdo nevrátil.

Barbie během necelých dvou let v Nizozemsku získal praktické zkušenosti s pronásledováním Židů, politických odpůrců a ilegálních organizací. Když byl roku 1942 přeložen do Francie, měl už bohaté zkušenosti, které zúročil na nové pozici.

Barbie nejprve krátce působil v Dijonu, kde se věnoval zpravodajství a sledování odboje a v listopadu 1942 byl převelen do Lyonu. Město patřilo k nejvýznamnějším centrům francouzského odboje, působily zde organizace Combat, Franc-Tireur či Libération-Sud, tiskly se odbojové noviny a fungovaly kurýrní sítě, sklady, převaděči a tajné byty. V Lyonu působil také Jean Moulin, bývalý prefekt a vyslanec Charlese de Gaulla pověřený koordinací francouzského odboje.

Situace se změnila v listopadu 1942, kdy Němci po spojeneckém vylodění v severní Africe obsadili také dosavadní neokupovanou část Francie a do Lyonu dorazil nacistický bezpečnostní aparát. Barbie byl součástí místní struktury SD a později vedl její sekci IV, zaměřenou na politické odpůrce a odboj. Jeho úkolem bylo rozbíjet odbojové organizace, hledat jejich vedení, kurýry, spojky a tajné byty a získávat informace vedoucí k dalším zatčením.

S Barbieho působením byly spojeny Hotel Terminus u nádraží Perrache a komplex bývalé vojenské zdravotnické školy na avenue Berthelot. Zatčení lidé zde byli vyslýcháni a mučeni. Mnozí následně skončili ve věznici Montluc, odkud většinou vedla cesta k na popraviště nebo do koncentračního tábora. Zatímco v Nizozemsku sbíral první zkušenosti se svým „oborem“, v Lyonu dosáhl vrcholu kariéry v nacistickém represivním aparátu a získal svou přezdívku.

Barbie vedl výslechy a osobně bil a mučil vyslýchané. Během výslechů používal bití holemi, obušky a bičem, zavěšování za ruce nebo opakované ponořování do vody až na hranici utonutí. Jednou z lidí, kteří jeho výslechy přežili, byla odbojářka Lise Lesèvreová. Gestapo ji zatklo v březnu 1944 když nesla dopis pro odbojáře používajícího krycí jméno Didier a Barbie chtěl zjistit jeho skutečnou totožnost a místo pobytu.

Lesèvreová později vypověděla, že během devatenácti dnů výslechů byla opakovaně bita a zavěšována ke stropu. Při úderech ztrácela vědomí a probouzela se na zemi, kde do ní Barbie kopal. Následovalo mučení ve vaně, nohy jí připoutali k tyči a pomocí řetězu ji stahovali pod hladinu, jakmile se vzpamatovala, výslech pokračoval. Barbie stále chtěl vědět jediné, kdo je Didier a kde ho najde, ale přes veškeré násilí odpověď nezískal.

Podobných svědectví zazněla později celá řada, přeživší si po desetiletích nepamatovali pouze používané metody, ale opakovaně zmiňovali také Barbieho výraz a úsměv během mučení. Novinář AFP Philippe Valat, který s několika svědky před Barbieho procesem hovořil, později vzpomínal, že mluvili o jeho „zlověstném“ nebo „sadistickém“ pohledu. Zvlášť dobře si pamatovali úsměv, který jej podle nich neopouštěl ani ve chvílích, kdy sledoval jejich utrpení. Když se roku 1987 objevil před soudem, někteří bývalí vězni jej po více než čtyřiceti letech poznávali právě podle očí a úst.

Rozsah zločinů spojených s jeho působením byl obrovský. United States Holocaust Memorial Museum mu připisuje odpovědnost za zavraždění nebo popravu více než 4 000 lidí a deportaci přibližně 7 500 Židů. Mezi mnoha zločiny se dva případy zapsaly do historie zvlášť výrazně.

Zatímco Jean Moulin stál v centru organizovaného odporu proti německé okupaci a pro gestapo představoval mimořádně nebezpečného protivníka i cenný zdroj informací, děti v Izieu žádnou vojenskou hrozbu nepředstavovaly a Němci po nich šli proto, že byly Židé. Oba případy skončily smrtí obětí a oba se později staly symboly Barbieho působení ve Francii.

Jean Moulin před válkou udělal kariéru ve francouzské státní správě a stal se prefektem. Po porážce Francie se zapojil do odboje a roku 1941 se dostal do Londýna. Charles de Gaulle jej poté vyslal zpět do Francie s úkolem sjednotit odbojové organizace, které do té doby většinou pracovaly odděleně.

Pod krycím jménem Rex budoval společnou strukturu a Lyon se stal jedním z hlavních center jeho práce. Moulin stál u vytvoření Spojených hnutí odporu a Národní rady odboje a znal nejdůležitější představitele jednotlivých organizací, jejich spojení a kontakty na Londýn.

Pro gestapo představoval mimořádně důležitý cíl a v červnu 1943 přišla jeho chvíle. Po zatčení generála Charlese Delestrainta, velitele Tajné armády, svolal Moulin na 21. června schůzku několika významných odbojářů v v obci Caluire-et-Cuire u Lyonu. Gestapo se o konání schůzky dozvědělo a místo obklíčilo.

Moulin byl spolu s dalšími zatčen, ale Němci zpočátku nevěděli, koho přesně získali, protože používal falešnou identitu. Jakmile však jeho význam odhalili, začaly výslechy. Barbie jej osobně vyslýchal a mučil, Němci chtěli jména dalších představitelů odboje, adresy tajných bytů, kontakty na Londýn a informace o celé organizaci. Moulina však zlomit nedokázal a ten požadované informace neprozradil. Po několika dnech byl převezen do Paříže a poté měl pokračovat do Německa, ale nepřežil cestu. Pravděpodobně 8. července 1943 zemřel během transportu poblíž Met na následky zranění způsobených mučením.

Po válce se stal jedním z hlavních symbolů francouzského odporu. Když se však Barbie o více než čtyřicet let později dostal před soud, Moulinův případ nebyl hlavní součástí obžaloby. Zásadní význam získaly zločiny proti lidskosti, které nepodléhaly promlčení a nejznámější z nich byl případ dětí z Izieu.

V malé obci Izieu asi osmdesát kilometrů od Lyonu otevřeli Sabine a Miron Zlatinovi v roce 1943 domov pro židovské děti ukrývané před pronásledováním. Během následujícího roku jím prošlo více než sto dětí, ale na jaře 1944 hrozilo jejich odhalení a deportace. Sabine Zlatinová tak hledala rodiny a další úkryty, mezi které by děti rozdělila. Proto 2. dubna odjela do Montpellier připravovat jejich přemístění, Němci však dorazili dříve.

Ráno 6. dubna 1944 zastavily před domem dva nákladní automobily s vojáky a vůz lyonského gestapa. Během razie bylo odvezeno 44 židovských dětí ve věku od pěti do sedmnácti let a sedm dospělých. Barbie ještě téhož večera podepsal a odeslal do Paříže dálnopis, v němž oznámil likvidaci dětského domova, počet zatčených a jejich plánovaný přesun do internačního tábora Drancy. Barbieho zpráva se po desetiletích stala jedním z nejdůležitějších dokumentů proti němu. Když byl roku 1983 dopraven z Bolívie do Francie, Izieu patřilo mezi zločiny, za které jej bylo možné soudit jako pachatele zločinů proti lidskosti.

Odtud pokračovali deportovaní na východ, Miron Zlatin a dva dospívající chlapci byli zastřeleni v Revalu, dnešním Tallinnu. Dalších 42 dětí a pět dospělých bylo zavražděno v Auschwitz-Birkenau, jedinou přeživší z celé skupiny byla vychovatelka Léa Feldblumová.

V létě 1944 se už Německo muselo stáhnout z Francie a německé úřady evakuovaly své lidi. Barbie opustil Lyon v srpnu 1944 a vrátil se do Německa. Ještě 9. listopadu byl povýšen na SS-Hauptsturmführera (kapitána SS).

V květnu 1945 Německo kapitulovalo a z důstojníka gestapa se stal hledaný muž. Francouzské úřady už o jeho působení věděly více než dost a v září 1945 na něj vydaly zatykač, jeho jméno se objevilo také na mezinárodních seznamech válečných zločinců.

Barbie používal falešná jména Klaus Becker, Heinz Becker, Klaus Behrens či Heinz Behrens a pohyboval se mezi bývalými příslušníky SS a SD. V prvních poválečných letech byl dokonce několikrát zadržen, americké jednotky jej držely na přelomu let 1945 a 1946, nebyl však správně identifikován a byl propuštěn. V listopadu 1946 se dostal do rukou britské rozvědky v Hamburku, ale uprchl.

V roce 1946 žil jako Becker v Marburgu a stýkal se s bývalými příslušníky německých zpravodajských a bezpečnostních služeb. Někteří z nich nabízeli své znalosti západním okupačním mocnostem, především pro boj proti komunismu. Americká armádní kontrarozvědka CIC tuto skupinu sledovala a zjistila také Beckerovu skutečnou totožnost. Američané věděli, že před nimi stojí Klaus Barbie, bývalý vedoucí lyonského gestapa hledaný Francií, studená válka však začínala měnit priority. Sovětský svaz upevňoval kontrolu nad východní Evropou, na Západě působily silné komunistické strany a Američané potřebovali informace. Barbie znal německé i francouzské prostředí, měl kontakty mezi bývalými příslušníky bezpečnostních služeb, uměl získávat informátory a byl přesvědčeným antikomunistou. V dubnu 1947 jej proto místo zatčení zaměstnali.

K Barbieho náboru pomohl bývalý kapitán německé vojenské rozvědky Kurt Merk, který už pro Američany vedl vlastní síť. Barbieho znal ze společného působení v Dijonu a doporučil jej především jako znalce francouzských komunistů. CIC jej využívala ke shromažďování informací o komunistických organizacích, sovětské rozvědce a francouzských službách. Barbie měl získávat nové zdroje a vyhodnocovat jejich zprávy.

Američané byli s jeho výkonem spokojeni, CIC jej hodnotila jako schopného náboráře informátorů a analytika. Síť kolem Merka a Barbieho dodávala informace o sovětské činnosti v Německu a v jednom období podle dobových hlášení pocházelo až 90 procent informací přijímaných místní kanceláří CIC právě od této skupiny. Barbie za práci dostával peníze, potraviny a další výhody, mnohem důležitější však bylo bezpečí. Americký vyšetřovatel později shrnul, že práce pro CIC mu poskytovala svobodu, možnost žít s rodinou, příjem a byt.

Postupně přitom vznikl další problém, Barbie znal americké agenty, jejich krycí jména, financování a metody práce. V roce 1947 se jeho minulost znovu řešila, ale Američané dospěli k závěru, že jeho internace by mohla ohrozit vlastní operace. Čím déle pro CIC pracoval, tím více věděl a tím komplikovanější bylo se ho zbavit. Když byla Merkova síť roku 1949 rušena, Američané Merka propustili, Barbieho si však ponechali. Přestěhoval se do Augsburgu a pokračoval ve shromažďování informací o komunistech.

Francie mezitím stupňovala svůj tlak, v listopadu 1949 francouzské velvyslanectví ve Washingtonu oficiálně požádalo o Barbieho vydání. V americkém aparátu přitom vznikla bizarní situace, civilní a diplomatičtí úředníci často netušili, že člověka, po kterém pátrají, zaměstnává vlastní armádní kontrarozvědka, jedna část amerických úřadů tak žádala o jeho nalezení, zatímco jiná ho chránila.

V květnu 1950 se vedení CIC rozhodlo, že Barbie nemá být vydán do rukou Francouzů. Důvody byly veskrze praktické, znal americké agenty a operace a veřejný proces mohl část jejich sítě odhalit. Současně by vyšlo najevo, že Spojené státy několik let zaměstnávaly bývalého šéfa gestapa hledaného kvůli válečným zločinům. V Německu však nemohl zůstat navždy. Francouzský tlak sílil a případ hrozil politickým skandálem, Američané proto našli jiné řešení.

Na začátku roku 1951 se CIC rozhodla dostat Barbieho z Evropy. Pomoci měla jedna z poválečných únikových tras přes Rakousko a Itálii. Klaus Barbie si změnil jméno na Klaus Altmann a 21. února 1951 získal dočasný cestovní pas a potřebné doklady dostala také jeho manželka Regina a jejich děti. Agenti CIC 9. března přijeli do Augsburgu a rodinu doprovodili vlakem do Salcburku, odtud pokračovali přes Rakousko do Itálie.

Další část cesty pomáhal organizovat chorvatský katolický kněz Krunoslav Draganović, který se podílel na poválečných únikových sítích. Barbie získal dokumenty Mezinárodního červeného kříže a dál vystupoval jako Klaus Altmann.

Rodina poté pokračovala do Bolívie a usadila se v La Paz. Barbie zpočátku pracoval jako správce pily, postupně však začal podnikat a navazovat kontakty mezi obchodníky, politiky a důstojníky. Roku 1957 získal bolivijské občanství, později diplomatický pas a dostal se také k obchodu se zbraněmi. Zatímco francouzské soudy skutečného Klause Barbieho v padesátých letech v nepřítomnosti odsoudily k smrti, bolivijský občan Klaus Altmann se pohyboval ve vysokých společenských a vojenských kruzích.

Bolívie šedesátých let nabízela Barbiemu prostředí, ve kterém jeho zkušenosti z nacistického bezpečnostního aparátu neztrácely cenu. Země procházela převraty a vojenskými vládami a po kubánské revoluci rostl strach z levicových guerill. Barbie měl kýžené zkušenosti av letech 1964 až 1969 působil za vlády Reného Barrientose jako vojenský poradce v oblasti potlačování povstání.

Do Bolívie v roce 1966 tajně dorazil Ernesto „Che“ Guevara a pokusil se zde vybudovat partyzánskou síť. Bolivijská armáda proti jeho skupině zahájila rozsáhlé operace a Spojené státy pomáhaly s výcvikem speciálních jednotek. Později dokonce vznikly pověsti, že Barbie sehrál významnou úlohu přímo při honu na Guevaru nebo při výcviku mužů, kteří jej dopadli, ale jeho osobní podíl na Guevarově dopadení prokázán není.

Barbie se současně dostal k obchodu se zbraněmi. Pracoval pro společnost Merex AG vedenou bývalým německým výsadkářem Gerhardem Mertinsem a díky kontaktům pomáhal při obchodech s bolivijskou armádou.

V roce 1966 si Klause Altmanna všimla západoněmecká Bundesnachrichtendienst, BND. Naverbovala jej jako placeného informátora pod krycím jménem Adler (Orel). Dostával 500 západoněmeckých marek měsíčně a měl dodávat informace o bolivijské politice, komunistickém vlivu a potřebách tamní armády.

BND zpočátku podle pozdějšího vyšetřování nevěděla, že Altmann je Klaus Barbie. Prověřování jeho minulosti však pravou identitu odhalilo a spolupráce byla v prosinci 1966 ukončena. Do té doby stihl předat přinejmenším 35 zpravodajských hlášení a služba jej hodnotila jako výkonný zdroj.

Na začátku sedmdesátých let žil Barbie v Bolívii spokojeně už dvě desetiletí. Měl občanství, podnikatelské kontakty, vazby na armádu a diplomatický pas. Toto období se však rychle blížilo ke konci. Manželé Serge a Beate Klarsfeldovi, kteří pátrali po nacistických zločincích, narazili na stopu Klause Altmanna, porovnali fotografie, rodinné údaje a další informace a dospěli k závěru, že bolivijský podnikatel je hledaný šéf lyonského gestapa.

Beate Klarsfeldová se proto vydala do Jižní Ameriky. V roce 1972 pořádala v La Pazu tiskové konference a předávala úřadům materiály dokazující Altmannovu totožnost. Společně s Itou-Rosou Halaunbrennerovou, jejíž rodinu Barbieho represe zasáhly, protestovala přímo před jeho kancelářemi. Francie v únoru 1972 požádala o Barbieho zatčení a vydání a případ se dostal do světových médií. Altmann nejprve svou totožnost popíral, bylo však čím dál složitější skrývat svou identitu.

Ukázalo se však jak silnou pozici si v Latinské Americe dokázal vybudovat. Neskrýval se, hovořil s novináři a spoléhal na bolivijské občanství a kontakty mezi vojáky a politiky. O vydání rozhodovaly bolivijské soudy, Barbieho obhájci argumentovali mimo jiné tím, že mezi Francií a Bolívií neexistuje extradiční smlouva a bolivijský nejvyšší soud nakonec 13. prosince 1974 francouzskou žádost zamítl.

Francouzi tak věděli přesně, kde Lyonský řezník žije a Barbie přesto zůstal na svobodě. Klarsfeldovi dokonce později připustili, že zvažovali únos po vzoru izraelské operace proti Adolfu Eichmannovi. Nakonec jim nezbylo než čekat, až se změní politické poměry v samotné Bolívii.

Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se Barbieho bolivijská kariéra propojila s jedním z nejbrutálnějších režimů v moderních dějinách země. Ve volbách roku 1980 zvítězila levicová koalice Hernána Silese Zuaza. K předání moci však nedošlo, 17. července 1980 provedl generál Luis García Meza vojenský převrat, svrhl prozatímní prezidentku Lidii Gueilerovou a nastolil diktaturu.

Represe začaly okamžitě, jednou z prvních obětí byl socialistický politik Marcelo Quiroga Santa Cruz, kterého ozbrojenci zatkli při útoku na sídlo Bolivijské dělnické centrály a následně zavraždili. Další odpůrci režimu byli zatýkáni, mučeni, vražděni nebo nuceni odejít do exilu.

Garcíova vláda byla zároveň úzce spojena s narkobyznysem a převrat vstoupil do dějin jako „kokainový“. Zvlášť nechvalně proslul ministr vnitra Luis Arce Gómez, jehož jméno bylo spojováno s represivním aparátem i obchodníky s drogami.

V únoru 1980, několik měsíců před převratem, podepsal Barbie pod jménem Klaus Altmann závazek vůči bolivijské armádě. Nabídl jí své služby v oblasti zpravodajství a podle potřeby se měl podílet také na plánování a operacích a Arce Gómez mu za to přiznal čestnou vojenskou hodnost.

Kolem režimu se zároveň pohybovali zahraniční pravicoví extremisté a žoldnéři a objevila se také tvrzení, že vedl nebo pomáhal organizovat skupinu evropských extremistů označovanou jako Novios de la Muerte, Snoubenci smrti, která měla pomáhat při represích proti opozici. Některá svědectví mu připisovala vedoucí úlohu, přesný rozsah jeho pravomocí však není znám.

Podobně se objevovala obvinění z napojení na pašeráky kokainu, Barbie se prokazatelně pohyboval kolem lidí režimu, jehož představitelé měli rozsáhlé vazby na narkobyz­nys, důkazy pro jeho osobní účast na obchodování s drogami však chybí. Téměř čtyřicet let po začátku služby v SD nabízel zkušenosti se zpravodajstvím, vyhledáváním protivníků a vedením operací.

Ještě 22. července 1982 byl Barbie přijat v bolivijském prezidentském paláci a chlubil se svou dobrou pověstí mezi ozbrojenými silami, rychle mu však docházel čas. García Meza byl už v srpnu 1981 donucen odstoupit a v říjnu 1982 se Bolívie vrátila k civilní vládě. Prezidentem se stal Hernán Siles Zuazo, pro Barbieho to znamenalo ztrátu hlavních ochránců.

Byl zatčen 25. ledna 1983, oficiálně kvůli finančním a hospodářským deliktům. Klasická extradice zůstávala právně komplikovaná, nová vláda proto zvolila vyhoštění. V noci ze 4. na 5. února 1983 byl Klaus Barbie poslán z Bolívie do Francie. Po více než třiceti letech v Jižní Americe se vrátil do Lyonu. Francouzi jej umístili do věznice Montluc, kde za okupace končili mnozí lidé zatčení gestapem.

Fotky ze zadržení Klause Barbieho

Barbieho návrat znovu otevřel otázku, jak mohl jeden z nejznámějších nacistických válečných zločinců po válce, tak dlouho žít na svobodě. Americké ministerstvo spravedlnosti proto zahájilo vyšetřování jeho vztahů se Spojenými státy. Zpráva zveřejněná v srpnu 1983 dospěla k jednoznačnému závěru., že američtí představitelé byli přímo odpovědní za Barbieho ochranu před francouzskou spravedlností a za organizaci jeho útěku z Evropy. Spojené státy následně Francii oficiálně vyjádřily hlubokou lítost nad tím, že jejich představitelé Barbieho před francouzskou spravedlností ukrývali.

Francouzské soudy Barbieho už v letech 1952 a 1954 v nepřítomnosti odsoudily k smrti. Ten však byl mezitím zrušen a po jeho návratu však bylo nutné připravit nový proces. Soud začal v Lyonu 11. května 1987. Stal se prvním francouzským procesem vedeným za zločiny proti lidskosti a trval do 4. července a před soudem vystoupilo přes sto svědků.

Do soudní síně přicházeli lidé, kteří Barbieho naposledy viděli jako mladého důstojníka gestapa. Popisovali bití, topení ve vodě, výslechy a mučení svých příbuzných a někteří jej po více než čtyřiceti letech poznávali podle očí a úsměvu.

Barbie obhájce Jacques Vergès zvolil agresivní strategii, se snažil zpochybňovat svědectví a dokumenty a současně obracel pozornost k francouzským zločinům během koloniálních válek. Obžaloba se soustředila na několik dobře doložených případů. Patřila mezi ně razie proti organizaci UGIF v ulici Sainte-Catherine, poslední velký transport deportovaných z Lyonu v srpnu 1944 a především Izieu. Barbieho vlastní telex oznamující zatčení dětí představoval jeden z hlavních důkazů. Mezi svědky vypovídala také Sabine Zlatinová, která dětský domov založila.

Rozsudek padl v noci na 4. července 1987. Klaus Barbie byl uznán vinným ze zločinů proti lidskosti a odsouzen k doživotnímu vězení. Klaus Barbie zůstal ve francouzském vězení až do smrti 25. září 1991, kdy zemřel ve vězeňské nemocnici v Lyonu na rakovinu ve věku 77 let.

P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.

Zdroje:

Nikolaus „Klaus“ Barbie: The Butcher of Lyon – United States Holocaust Memorial Museum
https://encyclopedia.ushmm.org/content/en/article/nikolaus-klaus-barbie-the-butcher-of-lyon

Analysis of the IRR File of Klaus Barbie – U.S. National Archives
https://www.archives.gov/iwg/research-papers/barbie-irr-file.html

Klaus Barbie and the United States Government: A Report to the Attorney General of the United States – U.S. Department of Justice
https://www.justice.gov/sites/default/files/criminal-hrsp/legacy/2011/02/04/08-02-83barbie-rpt.pdf

Human Rights and Special Prosecutions Section Archives – U.S. Department of Justice
https://www.justice.gov/criminal/criminal-hrsp/hrsp-archives

Barbie, Klaus – Deutsche Biographie
https://www.deutsche-biographie.de/dbo007403.html

The Second Raid in Amsterdam – Anne Frank House
https://www.annefrank.org/en/anne-frank/go-in-depth/second-raid-amsterdam/

At the Trial of the „Butcher of Lyon“ – AFP
https://correspondent.afp.com/trial-butcher-lyon

The Search for Perpetrators – United States Holocaust Memorial Museum
https://encyclopedia.ushmm.org/content/en/article/the-search-for-perpetrators