Sám proti MiGům: Royce Williams v nerovném souboji sestřelil čtyři Sověty, USA událost 50 let tajily

Korejská válka patřila k nejdramatičtějším konfliktům studené války. V létě 1950 severokorejská armáda během několika týdnů téměř vymazala svého jižního souseda z mapy. Spojeným státům a dalším zemím bojujícím pod vlajkou OSN se však podařilo průběh války zvrátit. Po odvážném vylodění u Inčchonu přešly do protiútoku, osvobodily Soul a rychlým postupem zatlačily komunistické síly až téměř k řece Jalu na hranicích s Čínou.

Ve chvíli, kdy se zdálo, že je o výsledku rozhodnuto, přišel další šok. Do bojů zasáhla Čína. Oficiálně vyslala na pomoc Severní Koreji „lidové dobrovolníky“, ve skutečnosti však přes hranici proudily statisíce vojáků pravidelné armády. Fronta se znovu zhroutila, jednotky OSN ustupovaly a na zemi se rozpoutaly jedny z nejkrvavějších bojů celé války. Ve vzduchu si však Američané dál udržovali převahu.

Ani ta netrvala dlouho. Nad Koreou se objevily moderní sovětské MiGy-15, na jejichž řízení často neseděli Číňané ani Severokorejci, ale zkušení sovětští piloti. Začala tichá válka dvou supervelmocí. Ve vzduchu se američtí a sovětští letci navzájem sestřelovali, oficiálně se ale nic takového nedělo. Právě v tomto prostředí se 18. listopadu 1952 odehrál jeden z nejneuvěřitelnějších leteckých soubojů studené války. Americký námořní pilot Royce Williams se postavil sedmi MiGům, čtyři z nich sestřelil, jen zázrakem se vrátil na svou letadlovou loď – a následujících padesát let o tom nesměl promluvit.

Když 25. června 1950 překročila severokorejská armáda 38. rovnoběžku a vpadla na území Jižní Koreje, zdálo se, že o výsledku války bude během několika týdnů rozhodnuto. Jednotky Korejské lidové armády, vyzbrojené sovětskými tanky, dělostřelectvem i další technikou, postupovaly rychle na jih. Jihokorejská armáda byla špatně připravená, utrpěla těžké ztráty a společně s prvními americkými jednotkami ustupovala téměř bez přestání. Na přelomu července a srpna držely síly OSN už jen úzký pás území kolem přístavu Pusan. Pád celé Jižní Koreje se zdál být otázkou času.

Situaci změnila až odvážná operace amerického generála Douglase MacArthura. 15. září 1950 se jednotky OSN vylodily u Inčchonu hluboko v týlu nepřítele. Severokorejská armáda byla zaskočena, její zásobovací linie se zhroutily a z útočníci se během několika dnů dali na úprk ve snaze uniknout spojeneckému obklíčení. Soul byl znovu osvobozen a vojska OSN přešla do mohutného protiútoku. Během několika týdnů překročila 38. rovnoběžku a postupovala stále severněji. Koncem října se jejich přední jednotky blížily až k řece Jalu, která tvořila hranici mezi Koreou a Čínou.

Tehdy přišel další zvrat. Peking odmítal připustit, aby se americká vojska objevila přímo na jeho hranicích, do války proto vyslal statisíce mužů označovaných jako „čínští lidoví dobrovolníci“. Název měl vytvořit dojem, že nejde o přímý zásah státu, ve skutečnosti však šlo o vojáky pravidelné čínské armády. Jejich překvapivý útok znovu obrátil průběh války. Jednotky OSN byly nuceny ustupovat, Soul padl podruhé a fronta se znovu přesunula o stovky kilometrů na jih.

Ani Čína však nedokázala svého protivníka definitivně porazit. Američané a jejich spojenci se vzpamatovali, zastavili další postup a fronta se postupně ustálila poblíž 38. rovnoběžky. Boje pokračovaly ještě více než dva roky, jejich charakter se ale změnil. Místo rychlých ofenziv a rozsáhlých manévrů připomínala válka stále více zákopové boje známé z první světové války. O jednotlivé kopce, výšiny a obranná postavení se sváděly krvavé bitvy, aniž by některá ze stran získala rozhodující převahu. Alespoň vzduchu v té době dominovaly USA. Jejich výhoda však neměla trvat dlouho.

Stejně jako na zemi se během korejské války několikrát změnila i situace ve vzduchu. Na jejím začátku měla převahu Severní Korea. Její letectvo disponovalo několika stovkami sovětských letounů a proti němu stála Jižní Korea, která prakticky žádné letectvo neměla. Severokorejské stroje útočily na letiště, železnice i ustupující jednotky a v prvních dnech války se na obloze setkávaly jen s minimálním odporem.

To se změnilo s příchodem amerického letectva a námořního letectva. Moderní proudové stíhačky Spojených států se střetly se severokorejskými pístovými letouny, jejichž konstrukce vycházela ještě z druhé světové války. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Američané během několika týdnů získali vzdušnou převahu, která jim umožnila doprovázet bombardéry, ničit mosty, železniční uzly, zásobovací kolony i letiště. Severokorejské letectvo utrpělo těžké ztráty a bylo vytlačeno do pozadí. Zdálo se, že obloha nad Koreou bude až do konce války patřit Spojeným státům.

Jenže stejně jako na zemi přišel další obrat. Na podzim roku 1950 se nad severozápadní Koreou začaly objevovat proudové stíhačky MiG-15. Američané proti sobě najednou neměli zastaralé pístové stroje, ale moderního protivníka, který dokázal ohrozit i jejich dosud téměř nedotknutelné bombardéry B-29 Superfortress. Ztráty začaly rychle narůstat a americké velení bylo nuceno omezit denní nálety. Část bombardovacích operací se přesunula do noci, kde byly MiGy podstatně méně nebezpečné.

Nejčastěji se nové stíhačky objevovaly v prostoru u řeky Jalu na čínsko-korejské hranici. Američtí piloti této oblasti brzy začali říkat Alej MiGů. Zde se odehrávala většina nejtvrdších leteckých soubojů celé války. Brzy se navíc ukázalo, že nejde jen o nové letouny, ale také o nové protivníky.

Oficiálně seděli v kokpitech MiGů čínští nebo severokorejští piloti. Ve skutečnosti významnou část bojových letů absolvovali příslušníci sovětského letectva. Moskva své zapojení pečlivě tajila. Piloti létali pod čínskými nebo severokorejskými výsostnými znaky, měli zakázáno přeletět nad moře nebo hluboko nad území ovládané jednotkami OSN a za žádnou cenu nesměli padnout do zajetí. V rádiové komunikaci se vyhýbali ruštině a pokud byl jejich stroj poškozen, snažili se za každou cenu doletět nad čínské území. Mnozí z nich navíc nebyli žádnými nováčky. Šlo o zkušené veterány druhé světové války, kteří měli za sebou desítky vzdušných soubojů.

Ve Washingtonu i Moskvě dobře věděli, kdo proti komu nad Koreou skutečně bojuje. Přímý střet amerických a sovětských pilotů však ani jedna strana nechtěla veřejně přiznat. Lokální konflikt se totiž mohl během několika dnů změnit v otevřenou válku dvou supervelmocí. Nad Koreou se tak odehrávala podivná válka. Piloti se navzájem sestřelovali téměř každý den, oficiálně ale proti sobě vůbec nebojovali.

Korejská válka se stala prvním konfliktem, v němž proti sobě ve velkém bojovaly proudové stíhačky. Druhá světová válka sice přinesla první proudové letouny, jejich nasazení už ale přišlo příliš pozdě na to, aby změnilo průběh bojů. Nad Koreou se psala nová kapitola vojenského letectví. Rychlosti přesahovaly 1 000 kilometrů za hodinu, piloti měli na rozhodování jen několik vteřin a každý souboj trval podstatně kratší dobu než v éře vrtulových strojů.

Největší pozornost vzbudil sovětský MiG-15. Jeho konstrukce využívala šípové křídlo, které výrazně zlepšovalo letové vlastnosti ve vysokých rychlostech. Poháněl jej motor Klimov VK-1, vycházející z britského Rolls-Royce Nene. Letoun dosahoval maximální rychlosti 1 075 km/h, vystoupal do výšky přes 15 000 metrů a patřil k nejlépe stoupajícím stíhačkám své doby. Jeho výzbroj tvořil jeden kanón ráže 37 mm a dva kanóny ráže 23 mm. MiG vznikl jako přepadový stíhač určený k ničení bombardérů. Jediný zásah granátem ráže 37 mm často stačil k tomu, aby těžký bombardér vyřadil z boje.

Spojené státy nasadily proti MiGům stíhačky North American F-86 Sabre. Také Sabre používal šípové křídlo a dosahoval maximální rychlosti kolem 1 100 km/h. Nabízel kvalitní zaměřovač, výbornou ovladatelnost i stabilitu při střemhlavém letu. Výzbroj tvořilo šest kulometů ráže 12,7 mm. MiG měl navrch ve stoupání i v maximální výšce, Sabre zase lépe reagoval při manévrovém boji a poskytoval pilotovi lepší podmínky pro přesnou střelbu. Oba letouny byly natolik vyrovnané, že o vítězi často rozhodovaly zkušenosti pilota.

Royce Williams však nesloužil u amerického letectva, ale u námořnictva. Na F-86 proto nikdy nelétal. Jeho domovem byla letadlová loď USS Oriskany a jeho strojem palubní stíhačka Grumman F9F Panther. Letoun byl navržen pro službu na moři, kde musel vydržet prudké starty s pomocí lodního katapultu, tvrdá přistání na krátké letové palubě i každodenní provoz v agresivním slaném prostředí. Za tuto odolnost zaplatil výkony. Maximální rychlost Pantheru činila přibližně 925 km/h, stoupal téměř dvakrát pomaleji než MiG-15 a nedokázal bojovat v takových výškách jako jeho sovětský protivník.

Panther měl přesto jednu silnou stránku. Jeho čtyři kanóny ráže 20 mm představovaly mimořádně účinnou výzbroj a letoun byl známý svou stabilitou i odolnou konstrukcí. Pokud se pilotovi podařilo dostat protivníka do zaměřovače, dokázala krátká dávka způsobit ničivé škody. Nejtěžší částí souboje však bylo právě dostat se do palebné pozice. MiG si díky vyšší rychlosti, lepší stoupavosti i většímu dostupu mohl ve většině případů sám zvolit, kdy zaútočí a kdy boj ukončí.

Když 18. listopadu 1952 Royce Williams odstartoval z paluby USS Oriskany k rutinní hlídce nad Japonským mořem, seděl v kokpitu letounu, který byl na papíře slabší než jeho protivníci. O několik minut později proti němu stálo sedm MiGů-15.

Po poledni 18. listopadu 1952 seděl Royce Williams v kokpitu svého Panthera už podruhé během jediného dne. USS Oriskany operovala v Japonském moři jako součást Task Force 77 a její letouny podporovaly údery proti cílům na severovýchodě Severní Koreje, jen několik desítek kilometrů od hranic se Sovětským svazem a Čínou. Úkolem jeho čtveřice bylo krýt americké stroje a chránit celý svaz před případným útokem nepřátelských stíhaček.

Formaci vedl poručík Claire Elwood se svým wingmanem Johnem Middletonem. Druhou dvojici tvořili Royce Williams a Dave Rowlands. Po výstupu nad vrstvu mraků přišlo z bojového informačního centra hlášení o skupině neznámých letadel přilétajících od severu. O několik okamžiků později Williams spatřil sedm kondenzačních stop MiGů-15.

Než se obě skupiny střetly, americká formace přišla o polovinu své síly. Elwoodovi se rozsvítila výstražná kontrolka palivové pumpy. Nechtěl riskovat ztrátu motoru a společně s Middletonem zamířil zpět k Oriskany. Proti sedmi MiGům pokračovali už jen Williams a Rowlands.

Sovětské stíhačky měly výškovou převahu, rozdělily se do dvou skupin a zaútočily proti americké dvojici. Williams otočil svůj Panther přímo proti první čtveřici a krátkou dávkou zasáhl poslední MiG ve formaci. Sovětský stroj se odpojil a zamířil k zemi. V nastalém zmatku sledoval Dave Rowlands padající MiG a od hlavního boje se oddělil. Royce Williams zůstal proti šesti protivníkům sám.

MiGy využívaly převahy ve výšce i rychlosti. Vystoupaly, otočily se a znovu útočily. Williams věděl, že v přímém letu nemá šanci. Panther byl pomalejší a hůře stoupal. Jedinou možností bylo neustále zatáčet a nutit protivníky k těsným manévrům. Později vzpomínal, že během celého souboje nestrávil ani vteřinu v přímém vodorovném letu.

V průběhu boje přišel z Oriskany rozkaz boj přerušit a stáhnout se. Velení už vědělo, že proti americkým pilotům nestojí Číňané ani Severokorejci, ale Sověti. Williams na křídlech i trupu rozeznal rudé sovětské hvězdy. Chybělo modro-červené ohraničení používané severokorejským letectvem a bylo jasné, že proti němu nestojí Severokorejci. Věděl tak, že bojuje se sovětskými letci, velitelství však oznámil, že je již zapojen do boje a nemůže se stáhnout.

Jeden z MiGů se při dalším útoku dostal příliš blízko. Williams se otočil proti němu a vypálil téměř z bezprostřední vzdálenosti a zaznamenal svůj druhý sestřel. Další sovětský pilot se pokusil zaútočit společně se svým wingmanem. Nepřátelské stroje se s Pantherem minuly břichy proti sobě. Williams stiskl spoušť a poslal do MiGu dlouhou dávku z dvacetimilimetrových kanónů. Letoun začal hořet a zřítil se do moře.

Krátce nato zasáhl další MiG. Williams viděl, jak z letounu odpadají části konstrukce a poškozený stroj mizí z boje. Považoval ho za těžce poškozený. Až o desítky let později otevřené sovětské archivy potvrdily, že ani tento pilot nedoletěl zpět na základnu. Čtvrtý sestřel byl uznán až po skončení studené války.

I přes čtyři úspěchy souboj pokračoval. Zbývajíci MiGy útočily ze všech stran a Williamsova munice rychle ubývala. Pak se jednomu ze sovětských pilotů podařilo dostat za jeho letoun a zasáhnout ho granátem z 37 mm kanónu. Zásah poškodil hydraulický systém a Williams přišel o směrovku i klapky a jeho řízení fungovalo jen omezeně.

Poškozený Panther se snažil ukrýt v mracích, za ním se držel jeden z MiGů a pokračoval v palbě. Williams měl vystřílenou veškerou munici, poškozené řízení a protivníka několik stovek metrů za sebou, zdálo se, že je konec. V rozhodující chvíli se však do boje vrátil Dave Rowlands. Jeho přiblížení donutilo pronásledující MiG útok přerušit. Williams využil krátkého okamžiku, zmizel v mracích a stočil poškozený Panther směrem k USS Oriskany.

Souboj skončil. Trval pětatřicet minut – v době raných proudových stíhaček téměř nepředstavitelně dlouho. Williams za sebou nechal nejméně tři jistě sestřelené MiGy a jeden těžce poškozený, který se po letech ukázal jako čtvrté vítězství. Sám ale ještě zdaleka neměl vyhráno. Jeho prostřílený Panther sotva poslouchal a cesta zpět na letadlovou loď teprve začínala.

Royce Williams otočil poškozený Panther směrem k USS Oriskany. Souboj přežil, ale zdaleka neměl vyhráno. Pokusil se ubrat plyn a připravit se na přistání. Brzy zjistil, že letoun je pod rychlostí přibližně 170 uzlů (315 km/h) prakticky neovladatelný. Panther nereagoval tak, jak byl zvyklý a každé zpomalení hrozilo ztrátou kontroly nad strojem. Jenže na palubu letadlové lodi se běžně přistávalo rychlostí kolem 105 uzlů (195 km/h).

Katapultáž nepřicházela v úvahu. Listopadové Japonské moře bylo rozbouřené a ledové a v případě dopadu do moře by měl jen několik minut před umrznutím. Záchranný vrtulník z Oriskany by nemusel dorazit včas nebo být schopný pilota zachránit z vln. Musel proto za každou cenu přistát.

Na letadlové lodi mezitím sledovali blížící se Panther. Už z dálky bylo patrné, že s letounem není něco v pořádku. Williams nedokázal provádět běžné korekce směru ani plynulé zatáčky při přiblížení. Kapitán Oriskany proto nařídil změnit kurz celé letadlové lodi tak, aby se co nejvíce srovnala s přilétajícím strojem a Williams nemusel s poškozeným Pantherem provádět další náročné manévry. Přistávací signalizační důstojník jej pak naváděl až do posledních metrů letu.

Stroj přilétal výrazně rychleji, než bylo při přistání obvyklé. Tvrdě dosedl na letovou palubu a několik okamžiků to vypadalo, že ji přejede a skončí v moři. V poslední chvíli se však zachytil o třetí přistávací lano. Letoun se prudce zastavil a Williams mohl konečně otevřít překryt kabiny.

Teprve při prohlídce stroje bylo vidět, čím si během předchozích minut prošel. Technici napočítali 263 zásahů. Rozsah poškození byl tak velký, že oprava nedávala smysl. Podle některých svědectví byl Panther krátce nato shozen přes palubu do moře. Do hlubin ale nezmizel jen zničený letoun. Americké námořnictvo se rozhodlo pohřbít i příběh o jednom z nejneuvěřitelnějších vzdušných soubojů studené války.

Po návratu na USS Oriskany Royce Williamse nečekaly oslavy, ale dlouhé debriefingy. Postupně vypovídal před admirály amerického námořnictva, ministrem obrany a o několik týdnů později i před nově inaugurovaným prezidentem Dwightem D. Eisenhowerem. Všichni chtěli znát podrobnosti jednoho z nejneuvěřitelnějších vzdušných soubojů korejské války.

Důvod byl prostý. Williams nebojoval s čínskými ani severokorejskými piloty, ale přímo se Sověty. Washington si uvědomoval, že zveřejnění podobného střetu by mohlo výrazně zvýšit napětí mezi oběma jadernými velmocemi a přerůst v mnohem nebezpečnější konflikt.

Ani Moskva neměla zájem pravdu přiznat. Sovětský svaz oficiálně v Koreji nebojoval a přítomnost jeho pilotů popíral. Incident proto obě velmoci řešily především neveřejně. Prostřednictvím diplomatických kanálů si ostře vyměnily protestní nóty a vzájemná obvinění, navenek však zachovávaly mlčení. Ani jedna strana nechtěla připustit, že nad Japonským mořem proti sobě bojovali američtí a sovětští piloti.

Americké námořnictvo proto celý případ utajilo. Záznamy o souboji zmizely z dokumentace námořnictva i Národní bezpečnostní agentury (NSA) a Williams dostal přímý rozkaz, že o boji nesmí s nikým mluvit. Rozkaz dodržel doslova. O svém největším vzdušném vítězství neřekl ani své manželce nebo vlastnímu bratrovi, který byl rovněž vojenským pilotem.

Když v roce 1953 převzal Stříbrnou hvězdu (Silver Star), oficiální citace uváděla pouze jeden sestřelený nepřátelský letoun a jeden poškozený. Skutečný průběh boje zůstal dalších padesát let pod zámkem.

Ironií osudu nakonec pravda vyšla najevo díky někdejším protivníkům. Po rozpadu Sovětského svazu se v devadesátých letech začaly otevírat ruské archivy a vycházet publikace věnované leteckým bojům nad Koreou. Sovětské dokumenty potvrdily, že Williams skutečně bojoval proti pilotům sovětského námořního letectva, a doložily ztrátu čtyř MiGů-15. 

Teprve po odtajnění amerických dokumentů v roce 2002 mohl Royce Williams veřejně popsat, co se 18. listopadu 1952 skutečně odehrálo. Historie tak po půl století vrátila americkému námořnímu pilotovi zásluhy za výkon, který se žádnému jinému americkému pilotovi proudového stíhacího letounu nepodařilo zopakovat – během jediného vzdušného souboje sestřelil čtyři nepřátelské stroje.

Royce Williams po korejské válce u amerického námořnictva zůstal. Pokračoval v létání a během války ve Vietnamu absolvoval dalších 110 bojových misí na letounech A-4 Skyhawk a F-4 Phantom II. Později velel Carrier Air Wing 11, zastával několik štábních i velitelských funkcí a podílel se například na návratu amerických námořníků po zajetí špionážní lodi USS Pueblo nebo na řešení následků sestřelení průzkumného letounu EC-121. Po téměř třiceti letech služby odešel v roce 1980 do výslužby v hodnosti námořního kapitána. Jeho nejslavnější boj zůstával dále utajen. Ve vojenských záznamech byl veden jediný sestřelený nepřátelský letoun a jeden poškozený.). O tom, co se nad Japonským mořem skutečně odehrálo, nesměl mluvit ani po odchodu z armády.

S otevřením ruských archívů a odtajněním celé události v roce 2002 začaly konečně přicházet také změny v přístupu amerických úřadů. Postupovaly však jen pomalu a až v roce 2014 zahájil bývalý kontradmirál Doniphan Shelton kampaň za udělení Medaile cti (Medal of Honor). Tvrdil, že žádný jiný americký pilot během korejské ani vietnamské války nedosáhl srovnatelného výkonu. K jeho iniciativě se postupně připojili historici, veteránské organizace i členové Kongresu.

První výsledek přišel v roce 2022, kdy ministr námořnictva Carlos Del Toro rozhodl o změně Williamsovy Stříbrné hvězdy na Námořní kříž (Navy Cross), druhé nejvyšší americké vyznamenání za statečnost. Kampaň za nejvyšší ocenění však pokračovala dál.

Dne 4. února 2026 oznámil prezident Donald Trump, že Royce Williams obdrží Medaili cti. Nejvyšší americké vojenské vyznamenání převzal 24. února během projevu o stavu Unie. Na ocenění za svůj nejslavnější souboj čekal téměř čtyřiasedmdesát let. Když si Medaili cti přebíral, bylo mu sto let.

P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.

EDIT: Opravena hodnost při odchodu ze služby, čtenářům děkuji za upozornění.

Zdroje:

https://www.history.navy.mil/our-collections/photography/us-people/w/williams-royce.html

https://www.history.navy.mil/content/history/nhhc/browse-by-topic/heritage/awards/navy-cross/royce-williams.html

https://valor.militarytimes.com/hero/54750

https://www.cmohs.org/recipients/royce-williams

https://www.navalhistory.org/2023/01/25/the-royce-williams-story

https://taskandpurpose.com/history/royce-williams-korean-war-fighter-pilot/

https://www.sandiegouniontribune.com/2022/06/17/secret-hero-of-the-navys-greatest-solo-air-battle-is-from-escondido-will-he-finally-get-his-medal-of-honor/

https://www.defense.gov/News/Feature-Stories/Story/Article/4067180/100-year-old-navy-veteran-receives-medal-of-honor/

https://www.congress.gov/congressional-record/volume-168/issue-118/extensions-of-remarks-section/article/E745-1