Stella Goldschlag: Židovka byla konfidentkou gestapa a poslala na smrt tisíce souvěrců

Příběh Stelly Goldschlag patří k nejznepokojivějším a morálně nejsložitějším individuálním příběhům, které vzešly z období existence nacistického Německa. Je to příběh, který se vzpírá jednoduchému dělení na oběti a pachatele holokaustu. Goldschlag se narodila jako Židovka, byla pronásledována antisemitským státem, zatčena a mučena gestapem. Zároveň se však stala jednou z jeho nejúčinnějších spolupracovnic v Berlíně a udávala další Židy skrývající se před deportací, čímž mnohé z nich poslala na smrt. Její život ukazuje, jak daleko může člověk zajít tváří v tvář důsledkům teroru, nátlaku a morálního rozpadu v totalitním systému.

Stella Ingrid Goldschlag se narodila 10. července 1922 v Berlíně do židovské rodiny, která byla plně asimilována do německé společnosti. Její rodiče, Gerhard a Toni Goldschlagovi, byli profesionální hudebníci. Její otec pracoval jako dirigent, skladatel a novinář, zatímco její matka se před svatbou věnovala kariéře zpěvačky. Goldschlag vyrůstala v láskyplném rodinném prostředí, ale rodina se často potýkala s ekonomickými problémy a někdy se musela spoléhat na sociální dávky, protože otec si ne vždy dokázal zajistit stabilní práci. Goldschlagovi patřili ke vzdělané, kulturně německé židovské společnosti a stejně jako mnoho Židů jejich generace se cítili být především Němci a k náboženské tradici měli jen slabý vztah.

Goldschlag chodila do základní školy a poté navštěvovala Hohenzollernské lyceum. Po uchopení moci nacisty v roce 1933 jí, stejně jako ostatním židovským dětem, nacistická rasová politika zakázala navštěvovat státní školu, a tak od roku 1935 navštěvovala Goldschmidtovu školu v Dahlemu, kterou zřídila místní židovská komunita. Již na škole byla velmi známá svou krásou a živou povahou. Jako modrooká blondýna svým vzhledem mnohem více připomínala nacistický rasový ideál árijské ženy než tehdy propagandou šířenou podobu Židů.

Kromě problémů se studiem se její rodina ocitla v obtížné ekonomické situaci po zavedení zákonů vylučujících Židy z veřejných funkcí. Její otec tak přišel o práci u zpravodajské společnosti Gaumont. Rodina se pokusila Německo opustit po událostech Křišťálové noci, ale nepodařilo se jim získat víza. Rodina tak do vypuknutí války zůstala v Berlíně a Stella tak mohla vyučit módní ilustrátorkou.

S vypuknutím války se situace celé rodiny začala rychle zhoršovat. Stejně jako většina zbývajících Židů v Berlíně, byli nasazeni na nucené práce a pod neustálým dohledem. Stella pracovala v továrně firmy Ehrich & Graetz zapojené do válečné výroby. Zde Stella potkala svého prvního manžela Manfreda Küblera, rovněž bývalého hudebníka, za kterého se provdala v roce 1941.

Tou dobou však již probíhaly deportace Židů z Berlína a od roku 1942 se začala Stella vydávat za Němku, k čemuž používala falešné doklady. V nemalé míře jí pomohl také její vzhled, díky čemuž se často zcela vyhnula kontrolám. Ačkoliv ji to na čas procházelo, v březnu 1943 proběhla tzv. Fabrikaktion – poslední velký zátah na berlínské Židy, kteří ještě zůstávali nuceně nasazeni ve válečné výrobě, jejich náhrada válečnými zajatci a nuceně nasazenými z východní Evropy a následná deportace Židů na východ.

V této síti uvízla také celá její rodina. Zatímco rodiče byli odvezeni do zadržovacího centra před vlastním transportem na východ, Stella byla přepravena do ženského vězení v Bessemerstrasse, kde byla vyslýchána a mučena. Podařilo se jí krátce uprchnout, ale záhy byla opět zadržena, což znamenalo jen další, a ještě horší mučení. Vyšetřovatelé se snažili zjistit, kdo Židům opatřoval falešné doklady a dále jim pomáhal. Když následně v srpnu po jednom ze spojeneckých náletů bylo vězení poškozeno, už se ani nepokoušela uprchnout a skrývat, ale rozhodla se přidat k rodičům internovaným ve sběrném táboře na bývalém židovském hřbitově na Grosse Hamburger Strasse.

Zde dostala nabídku – aby se spolu s rodiči vyhnula transportu do koncentračních táborů, stala se tzv. chytačkou (německy Greiferin), tedy konfidentkou gestapa nasazenou při chytání Židů vydávajících se za Árijce, v gestapácké terminologii tzv. „ponořených“ (německy Untergetauchter) či „ponorek“ (U-Boot).

Jednou z prvních obětí její spolupráce se stal Mikki Hellmann. Ten Stelle pomohl zajistit falešné osobní doklady a falešné přídělové lístky. Zatímco se původně gestapo dozvědělo o její známosti s Hellmannem jen díky mučení, nyní jej pomohla vylákat na setkání, při kterém byl gestapem zadržen. Po tomto úspěchu se gestapo dozvědělo o napojení na dalšího falsifikátora dokladů Samsona „Cioma“ Schönhause. Ten za války ve spolupráci s odbojáři pomohl zajistit falešné dokumenty stovkám Židů a pro svou činnost patřil mezi hlavní cíle gestapa.

Stella dokázala dovést gestapáky ke dvěma blízkým spolupracovníkům Schönhause, po jejich zadržení však dokázal díky vlastnoručně zfalšovaným dokladům v přestrojení za vojáka Wehrmachtu uprchnout na kole do Švýcarska. I přes tento neúspěch pokračovalo gestapo ve spolupráci se Stellou a za každého dopadeného Žida měla příště obdržet 300 marek. Stejně tak měla být ona i její rodiče uchráněni transportu do koncentračních táborů.

Goldschlag se začala vydávat za jednu z ponořených a pročesávat Berlín a okolí při pátrání po ukrývajících se Židech. Podobných chytačů jako ona působilo v Berlíně 15-20, Stella však mezi nimi vynikala svou úspěšností. Díky svému studiu na židovské škole znala mnoho židovských spolužáků a jejich rodin. Ti proto logicky patřili mezi její nejčastější „úlovky.“ Dalším cílem byly oběti ze smíšených židovsko-árijských rodin. Stella začala navštěvovat pohřby těch, o kterých bylo známo, že uzavřeli sňatek s Židem či Židovkou a pátrala, zda se na nich objeví jejich židovští příbuzní. Dalším trikem bylo židovským obětem slíbit úkryt nebo jídlo a vlákat je tak do spárů gestapa. To ji často také poskytovalo tipy na možné ukrývající se Židy.

Nikdy už asi nebude znám přesný počet obětí této chytačky, podle různých zdrojů se však odhady pohybují v rozmezí 600 až 3 000 obětí. Mezi ně možná patřil také její manžel Manfred, který byl v roce 1943 spolu se svou rodinou deportován do Osvětimi. Jeho rodina se domnívala, že Stella zradila nacistům i svého vlastního manžela a jeho příbuzné. I když toto tvrzení není vzhledem k okolnostem nepodložené, rodina Küblerových byla deportována ještě předtím, než Stella začala otevřeně spolupracovat s nacisty.

I přes úspěšnou činnost nedodrželi Stellini nadřízení z gestapa své slovo a zařadili v únoru 1944 její rodiče do transportu do Terezína. Stella prosila, aby ušetřili její rodiče, ale bezvýsledně, bylo jí však slíbeno, že se po válce stane „čestným Árijcem.“ Její rodiče byli v říjnu deportováni do Osvětimi a zavražděni. Pro svou činnost dostala od gestapa přezdívku „blonďatý jed,“ zatímco mezi Židy byla známá jako „blonďata Lorelei“ podle známé skály u řeky Rýn, ze které měla podle legendy stejnojmenná dívka lákat rybáře svým zpěvem směrem ke zrádným skaliskům, kde měli ztroskotat a utopit se.

Její kroky neunikly ani hnutí odporu, které i přes veškeré akce gestapa stále existovalo. Jednou z organizací pod vedením židovského aktivisty a odbojáře Wernera Scharffa bylo tzv. Společenství pro mír a rozvoj (Gemeinschaft für Frieden und Aufbau). To se několikrát pokusilo Stellu a další chytače zlikvidovat. Zkoušeli ji například otrávit nebo vlákat do pasti pod záminkou odhalení úkrytu skrývajících se Židů. Když všechny tyto pokusy selhaly, zaslali Stelle alespoň rozsudek jménem Společenství, ve kterém jí na oficiálním soudním formuláři, slibovali okamžitou smrt, pokud Stellu některý z příslušníků organizace potká na ulici. Gestapu se sice nakonec podařilo organizaci rozbít a Scharffa popravit v koncentračním táboře Sachsenhausen, výhružky však gestapo nebralo na lehkou váhu, a tak své chytače na část stáhlo z pátrání a následně je dokonce vyzbrojilo pistolemi.

Ačkoliv nacisté nedodrželi svůj slib o ochraně rodičů Stelly, ta stále pokračovala ve spolupráci s gestapem. S postupem času však její úspěšnost klesala. Jednak začala být její činnost všem dobře známa, zároveň po všech zátazích gestapa a při neustávající činnosti chytačů ubývalo potencionálních cílů. Koncem října se provdala za dalšího chytače Rolfa Isaaksohna. V následujících měsících se měla před svými nadřízenými z gestapa vyjadřovat o tom, že už nehodlá dále ve své činnosti pokračovat. Jiní chytači však gestapáky přesvědčovali, že ve své činnosti bude Stella i ostatní pokračovat. Opak by se totiž stále rovnal smrti v některém z koncentráků.

Na počátku roku 1945 už i největším fanatikům muselo být jasné, že s Německem to nevypadá dobře. V únoru zjistila Stella, že je těhotná, nejspíš s dalším z kolaborantů Heino Meisslem. Ten namísto starosti o těhotnou milenku zmizel neznámo kam. O Stellu se tou dobou již nezajímalo ani gestapo, jeho příslušníci měli tou dobou důležitější starosti a snažili se hlavně si zachránit vlastní kůži. Bez pomoci ostatních, bez dozoru gestapa a v pokročilém těhotenství zmizela Stella s počátkem bitvy o Berlín a následně porodila dceru Yvonne v obci Liebenwalde několik kilometrů severně od Berlína.

S koncem války se pokusila přežít jako běžný civilista, ale za pár měsíců byla sovětskými úřady odhalena. V říjnu 1945 byla zatčena za spolupráci s gestapem. Zpočátku se snažila hájit se tím, že je sama Židovka a obětí holokaustu. Cynicky žádala o přidělení statusu oběti fašismu, což by ji zajistilo lepší příděly. Když ji však sovětští představitelé dovedli do kanceláře židovské správy, byla okamžitě odhalena a napadena židovskými přeživšími. Vojáci zabránili bití, ale dovolili ostatním, aby Stelle potupně symbolicky oholili hlavu – tou dobou to byl běžný trest pro kolaborující ženy.

Počátkem následujícího roku stanula před soudem, který ji potrestal deseti lety těžkého žaláře. Ironií osudu skončila ve speciálním táboře NKVD č. 7 – čili v bývalém Sachsenhausenu, který po válce využívali Sověti. Po uzavření tábora v roce 1950 byla přesunuta do Torgau, ženské věznice v bývalé pevnosti Hoheneck a nakonec do vězeňské nemocnice ve Waldheimu, kde se léčila s tuberkulózou. Její dcera jí byla odebrána svěřena do péče židovské pěstounské rodiny.

Po odpykání trestu se přestěhovala do západního Berlína, kde se snažila neúspěšně navázat vztah se svou dcerou. V západním Německu byla znovu souzena, usvědčena a v roce 1957 odsouzena k deseti letům vězení za spolupachatelství v několika vraždách. Během tohoto druhého procesu Goldschlag všechna obvinění popírala a tvrdila, že se stala obětí židovského spiknutí. Přestože byla opět odsouzena, nemusela druhý trest nastoupit díky předchozím letům v sovětských žalářích. Během druhého procesu psychiatr diagnostikoval Stellu jako „schizofrenního psychopata“. Na případu si tenkrát smlsla i západoněmecká média, která vynesla na světlo přezdívky jako „blonďatý jed“ nebo „blonďatá bestie.“ Jejich bulvární přístup měl údajně pomoci ulevit německého svědomí.

V následujících letech se ještě třikrát vdala (její druhý manžel Isaaksohn byl zastřelen koncem války při pokusu o útěk do Dánska), přihlásila se ke křesťanství a stala se otevřeně antisemitkou. Opakovaně se pokoušela také o kontakty se svou dcerou Yvonne. Dokonce když se její nová rodina pokoušela o oficiální adopci, bránila se Stella tak vehementně, že od tohoto plánu nakonec noví rodiče ustoupili. Yvonne však neměla zájem se s matkou setkat poté, co se dozvěděla o jejích činech v době války. V roce 1967 pak emigrovala do Izraele.

Koncem života se fyzický i mentální stav Stelly rychle zhoršoval. Po smrti posledního manžela se Stella neúspěšně pokusila o sebevraždu a byla načas léčena v psychiatrické nemocnici. I přesto ji dokázal vypátrat americký žurnalista Peter Wyden (původním jménem Peter Weidenreich). Ten byl před válkou spolužákem Stelly na Goldschmidtově židovské škole, na rozdíl od rodiny Goldschlagových však v roce 1937 obdržela jeho rodina víza pro vycestování do USA. V letech 1988 a 1990 prováděl se Stellou rozhovory, na základě, kterých vydal její životopis pod názvem Stella. V průběhu rozhovorů žádala v žertu Wydena, aby o ní v jeho knize „nepsal moc zle.“

26. října 1994 našli tělo Stelly Goldschlag v jezírku v parku Moosweiher ve Freiburgu. Její smrt vyhodnotily úřady jako sebevraždu. Uzavřela se tak poslední kapitola nesmírně komplikovaného osudu ženy, která byla jak obětí, tak spolupachatelem jedněch z nejhorších zločinů lidských dějin. Jako takový se stal její příběh námětem velkého množství dokumentárních i fiktivních děl na poli literatury a filmu.

Zdroje:

Kniha Wyden, P. (1992). Stella: One Woman's True Tale of Evil, Betrayal, and Survival in Hitler's Germany

Online zdroje

https://en.wikipedia.org/wiki/Stella_Goldschlag

https://de.wikipedia.org/wiki/Stella_Goldschlag

https://www.jpost.com/opinion/the-poisonous-blonde-of-berlin-the-controversial-stella-goldschlag-story-505838

https://www.tracesofwar.com/articles/5158/Stella-Goldschlag.htm

Článek s dalšími fotkami ze života Stelly

https://deepgreenphilly.medium.com/when-victims-become-oppressors-stella-goldschlag-revisited-85fd1f4bccbc

Youtube:

Nazi „Blonde Poison“ - Jewish collaborator who hunted 1000s of Jews and gave them in to the Nazis/ česká verze Nacistický „blonďatý jed“ - židovská kolaborantka, která chytila tisíce Židů a udala je nacistům

Eine jüdische Agentin für die Gestapo - Ein Todesengel namens Stella Goldschlag