Hitlerův soudce Roland Freisler byl fanatický nacista, politické procesy se však učil v Moskvě

Roland Freisler patří k nejodpornějším postavám nacistického režimu. Jako prezident Lidového soudu (Volksgerichtshof) v letech 1942–1945 vedl tisíce vykonstruovaných procesů, které končily rozsudky smrti pro každého, kdo byl považován za nepřítele státu. Přezdívaný „Zuřivý Roland“ (Wütender Roland) nebo „Krvavý soudce“ (Blutrichter), proměnil už tak zpolitizovaný tribunál v nástroj nacistického teroru. Obžalovaní byli ponižováni, uráženi a odsuzováni v teatrálních výstupech, které připomínaly stalinské monstrprocesy. Během jeho tříletého působení vydal Lidový soud pod jeho vedením přes 5000 rozsudků smrti – zhruba 2600 z nich osobně prostřednictvím Prvního senátu, který sám řídil. Téměř 90 % případů končilo odsouzením, často s trestem smrti popravou gilotinou nebo oběšením, a to během pouhých hodin po vynesení rozsudku.

Narodil se jako Karl Roland Freisler 30. října 1893 v Celle v Prusku (dnes Dolní Sasko). Pocházel z měšťanské rodiny, jeho otec Julius Freisler byl inženýr a učitel původem z Moravy (obec Kujavy u Nové Jičína), matka Charlotte Auguste Florentine Schwerdtfeger z Celle. Rodina se často stěhovala, vystřídala města Hannover, Hameln, Kassel, Cáchy, než se usadila v Kasselu. Roland navštěvoval Wilhelmsgymnasium v Kasselu, kde v roce 1912 maturoval s vyznamenáním. Začal studovat práva na univerzitě v Kielu, ale studia přerušil po vypuknutí první světové války.

Freisler se dobrovolně přihlásil a vstoupil jako kadet k 167. pěšímu pluku. Bojoval na západní frontě v První bitvě u Flander, byl raněn a později převelen na východní frontu k 22. divizi. V říjnu 1915 byl v bojích na Volyni zajat Rusy a zbytek války strávil v zajateckém táboře u Moskvy. Naučil se plynně rusky, v táboře organizoval zásobování jídlem a podle některých svědectví se po Říjnové revoluci přiklonil k bolševikům – údajně působil jako velitel tábora a „komisař“ pro distribuci potravin. Historici však o této sporné části jeho života dodnes diskutují. Některé, především německé zdroje ho označují za přesvědčeného bolševika, jiné tvrdí, že šlo jen o administrativní roli a komisař bylo prostě označení pro téměř jakoukoliv funkci v administrativě.

V roce 1920 se vrátil ze zajetí do Německa a dokončil studia práv na univerzitě v Jeně, kde v roce 1922 získal titul doktora práv. Otevřel si advokátní kancelář v Kasselu spolu s mladším bratrem Oswaldem. V chaotických 20. letech se rychle přiklonil k extrémní pravici.

V roce 1924 kandidoval za ultranacionalistický Völkisch-Sozialer Block a 30. července 1925 vstoupil do NSDAP (členské číslo 9679). Jako starý bojovník (Alter Kämpfer) obhajoval výtržníky z SA a členy strany, za což získal Zlatý stranický odznak. Stal se zástupcem gauleitera v Hessen-Nassau Nord, městským radním v Kasselu, poslancem pruského zemského sněmu a později říšského sněmu. V roce 1928 se oženil s Marion Russegger s níž měl dva syny, Haralda a Rolanda.

Po nástupu nacistů k moci v roce 1933 Freislerova kariéra raketově stoupala. Stal se ministerským ředitelem v pruském ministerstvu spravedlnosti. Zde „čistil“ soudy od Židů a politicky nespolehlivých soudců. Již v témže roce napsal a zveřejnil pamflet, ve kterém volal po okamžitém zákazu sexuálních styků mezi Árijci a příslušníky „cizích ras“, včetně Židů, Poláků, Slovanů a jiných neárijských skupin. Tento text označoval takové styky za „rasovou zradu“ a požadoval jejich přísné trestání. Jeho návrh narazil na odpor i uvnitř nacistického vedení, které se obávalo veřejného odporu. Přesto se Freislerovy myšlenky o dva roky později částečně prosadily v norimberských zákonech z roku 1935, které zakazovaly sňatky i mimomanželské styky mezi Židy a Němci.

Od roku 1935 byl také státním sekretářem v Říšském ministerstvu spravedlnosti. Ze své pozice se podílel na tvorbě klíčových nacistických zákonů jako nařízení proti národním parazitům nebo nařízení o mladistvých zločincích umožňující popravu i nezletilých. Tisíce mladistvých tak byly až do konce války každoročně odsouzeno k těžkým trestům a nejméně 72 jich bylo odsouzeno k trestu smrti a popraveno.

Během války pomohl vytvořit nařízení o trestání Poláků a Židů na okupovaných územích. To v praxi znamenalo, že i za sebemenší prohřešek jako urážky Němců či Říše, drobné krádeže nebo sabotáže (často spíše běžné chyby) existovaly pro Poláky a Židy pouze dva tresty, a to buď trest smrti nebo doživotí v koncentračním táboře.

Freisler byl neúprosný. Jednou odmítl protest kolegy soudce proti programu eutanazie T4 slovy, že „nový právní koncept“ to ospravedlňuje a následně jej donutil k rezignaci a odchodu do důchodu. Předsedal trestněprávní komisi Akademie pro německé právo a přispěl k nové definici vraždy v trestním zákoníku (části této změny dodnes přežívají v upravené podobě v německém právu). Jako zástupce ministerstva se zúčastnil konference ve Wannsee 20. ledna 1942, kde poskytl právní krytí pro konečné řešení. Ačkoliv k němu měl Hitler nedůvěru a nikdy Freislerovi nedovolil získat opravdu vysoké pozice, oceňoval ho jako „vojáka nacistického práva.“

Pověsti o komunistické minulosti ho však i po letech pronásledovaly. Hitler ho v rozhovoru s Goebbelsem nazval „starým bolševikem“ a odmítal mu udělit vyšší funkce. Jedním z možných dalších důvodů pro toto opatření mohlo být také jeho osamocení, když Freisler nepatřil k žádné z významných klik uvnitř nacistického hnutí, a především pak předválečné chování jeho mladšího bratra Oswalda. Ten, ač člen NSDAP, vykonával svou práci obhájce se ctí, a to i v politicky citlivých procesech. Při těchto obhajobách nosil v soudní síni nacistický odznak, což vytvářelo paradox – vypadalo to, jako by strana sama bránila své nepřátele. Toto chování podkopávalo propagandistický efekt procesů a vyvolalo hněv Josepha Goebbelse. Hitler proto nařídil jeho okamžité vyloučení z NSDAP. Krátce nato čelil obvinění z pochybení při vedení obhajoby a v březnu 1939 spáchal sebevraždu.

Klíčovým momentem, který zásadně ovlivnil jeho pozdější soudní styl, byla cesta do Sovětského svazu v roce 1938. Freisler tehdy jako vysoký úředník ministerstva spravedlnosti navštívil Moskvu a přihlížel moskevským procesům během Velké čistky. Tyto vykonstruované monstrprocesy v letech 1936–1938 řídil hlavní prokurátor Andrej Vyšinskij, který používal brutální rétoriku, ponižování obžalovaných, dlouhé ideologické tirády a předem dané rozsudky smrti.

Freisler byl Vyšinského otevřeným obdivovatelem a cíleně studoval jeho metody. Právě tento zážitek z roku 1938 mu pomohl utvářet vlastní přístup k soudním jednáním: křik, osobní urážky, ponižování obviněných a divadelní styl, ve kterém soud nesloužil hledání pravdy, ale propagandě a teroru. Na svá největší vystoupení si však musel pár let počkat. 20. srpna 1942 ho Adolf Hitler osobně jmenoval prezidentem Lidového soudu místo Otto Thieracka. Soud založený v roce 1934 na politické zločiny se pod Freislerem stal nástrojem propagandy a teroru. Freisler se nechal slyšet, že chce soudní řízení vést tak, jak by ho vedl samotný Vůdce.

Freisler seděl v Prvním senátu v červeném taláru pod hákovými kříži a černou bustou Führera. Jednání začínala nacistickým pozdravem. Freisler se ujal hned několika rolí najednou. Byl zároveň žalobcem, soudcem, porotcem, a dokonce si průběh líčení také zapisoval. Soudní líčení obsahovalo dlouhé ideologické tirády, křik, osobní urážky a ponižování obviněných a předem dané rozsudky. Soud řešil defétismus, černý trh, sabotáže ve válečné výrobě a odboj. Freisler hrdě nazýval svůj senát „tankovými vojsky justice“.

Nejslavnější procesy přišly v letech 1943–1944. 22. února 1943 soudil v Mnichově členy odbojové organizace Bílá růže. Šlo o odbojovou organizaci, která nenásilnými prostředky vyzývala k odporu proti nacistické diktatuře. Odbojáři se rekrutovali především z řad studentů Mnichovské univerzity. Během svého působení vydala skupina celkem šest letáků, které rozšířila v počtu přibližně 15 000 kusů. Při distribuci posledního z letáků na půdě univerzity je spatřil uklízeč, který je nahlásil Gestapu.

To zatklo hlavní trojici – Sophii Schollovou, Hanse Scholla a Christopha Probsta, kteří po výsleších čelili řízení vedenému Freislerem. Proces trval sotva čtyři hodiny, všichni tři dostali trest smrti gilotinou, a ještě ten den byli popraveni. Později v roce 1943 vedl druhý proces Bílé růže a odsoudil další tři členy (Alexander Schmorell, profesor Kurt Huber a Willi Graf) na smrt.

Mezi jeho další slavné oběti patřila Elfriede Scholz, mladší sestra spisovatele E. M. Remarquea. V roce 1943 byla za podrývání morálky odsouzena k trestu smrti gilotinou za výrok o tom, že válka je již pro Německo ztracena. Její osud byl inspirací Remarquově knize Jiskra života. Mezi jeho další oběti patřil Julius Fučík, odsouzený za účast na protinacistickém odboji a velezradu rovněž k trestu smrti. Jelikož však v té době byla po náletu poškozena popravčí komora s gilotinou, byl oběšen.

Vrcholem jeho soudní kariéry však byly procesy s účastníky atentátu z 20. července 1944. Natáčeny pro propagandistické týdeníky, byly čistým divadlem krutosti. Obžalovaní neměli řádnou obhajobu, museli naschvál nosit špatně padnoucí oblečení a snášet nekonečné urážky a řev. Při soudu s polním maršálem Erwinem von Witzleben křičel: „Ty špinavý starče, proč pořád šmátráš u kalhot?“ Jiní se dočkali nadávek či otázek, jak si mohli dovolit strčit „Vůdci pod zadek bombu.“ Téměř všichni souzení obdrželi trest smrti, mnozí popraveni téhož dne pomalým oběšením na řeznickém háku ve věznici Plötzensee. Freisler osobně odsoudil přes 100 spiklenců, soudy pod jeho vedením poslaly na smrt stovky dalších. Chování Freislera v soudní síni však bylo nezřídka natolik vulgární, že získané záběry nebylo možné použít.

Průběh procesu s jedním z obžalovaných za spiknutí z 20. července.

Jeden z těchto procesů se mu nakonec stal osudným. 3. února 1945, během procesu s Fabianem von Schlabrendorffem, zaútočily americké bombardéry na Berlín. Freisler přerušil jednání, ale zůstal v sále sbírat spisy, když zasáhla bomba napřímo budovu Lidového soudu. Podle výpovědi svědků ho měl rozdrtit těžký kamenný sloup a po nalezení jeho těla měl stále v rukou svírat soudní spisy. Jiná verze však říká, že ho zabila střepina, když utíkal do krytu.

Tělo odvezli do nemocnice a pohřbili v neoznačeném hrobě na hřbitově v hrobce manželčiny rodiny. Schlabrendorff i díky této šťastné náhodě přežil a stal se později soudcem Ústavního soudu SRN.

Freislerova smrt v nacistických kruzích nikoho zvlášť nepohnula, naopak mnohým se spíše ulevilo. Luise Jodl, manželka generála Alfreda Jodla, která za války působila v berlínské nemocnici, později vyprávěla, že když přivezli jeho tělo do nemocnice, jeden pracovník prohlásil, že šlo dílo boží a nikdo neprotestoval. Schlabrendorff sám ve svých memoárech popisuje scénu smrti a dodává, že nacisté kolem něj na Freislerovu smrt reagovali chladně až s úlevou a nikdo neprojevil zármutek.

Freislerův odkaz však v mnohém přežil i desítky let po válce. V roce 1985 vyvolalo veřejné pobouření zjištění, že vdova Marion jako manželka soudce pobírá vdovský důchod podle federálního zákona o zásluhách. I přes odpor veřejnosti jej pobírala až do své smrti v roce 1997. Některé jeho formulace (po odstranění rasistických pasáží) pak přežily v trestním zákoníku SRN, což připomíná, jak hluboko režim pronikl do německého práva. Filmy jako Sophie Scholl – Poslední dny (2005) udržují jeho řvoucí podobu živou i pro nové generace.

Zdroje:

https://www.ushmm.org/m/pdfs/20140711-ljh-booklet-2nd-Edition.pdf

https://en.wikipedia.org/wiki/Roland_Freisler

https://legionmagazine.com/sophie-scholl-and-roland-freisler/

https://allthatsinteresting.com/roland-freisler

https://jewishvirtuallibrary.org/roland-freisler

https://whiteroseinternational.com/roland-freisler/