Nařízení č. 9066 a internace japonských občanů USA v koncentračních táborech. Náprava trvala dekády

Koncentrační tábory v období druhé světové války máme dnes spojeny především s hrůzami totalitních ideologií a především pak nacismen. Německo však nebylo jedinou zemí, která diskriminovala své občany na základě jejich původu.

Bohužel i v jinak demokratických a svobodných USA docházelo k masové diskriminaci domnělých nepřátel. V tomto případě šlo o americké Japonce. Bez ohledu na fakt, že nepředstavovali skutečnou hrozbu byli po dobu války internováni v táborech čistě za svůj původ. Náprava této křivdy a oficiální uznání pochybení trvalo dekády.

Výkonné nařízení č. 9066 byl prezidentský exekutivní příkaz Spojených států amerických, který podepsal prezident Franklin D. Roosevelt 19. února 1942 během druhé světové války. Tento příkaz dal ministru války a jím určeným vojenským velitelům pravomoc vyhlašovat „vojenské oblasti“, z nichž mohly být vyloučeny jakékoli osoby, a ukládat omezení vstupu, pobytu nebo pohybu v těchto zónách. Ačkoli text příkazu explicitně nezmínil žádnou konkrétní etnickou skupinu, stal se právním základem pro nucené vysídlení a hromadné internování přibližně 120 000 lidí japonského původu z pobřeží Tichého oceánu. Zhruba dvě třetiny z nich byli američtí občané. Teoreticky mohli být na základě tohoto příkazu internováni i Němci nebo Italové, ale v praxi se tak nestalo v masovém měřítku – na rozdíl od japonsko-americké komunity. Od samého počátku byl příkaz vnímán a aplikován především jako protijaponsky zaměřený, což podtrhovaly dlouhodobé rasové předsudky vůči Japoncům na západním pobřeží.

Na rozdíl od masového vysídlení a internování japonsko-americké komunity probíhala internace osob německého a italského původu selektivně a v mnohem menším rozsahu. Na základě Alien Enemy Act z roku 1798 a prezidentských proklamací z prosince 1941 bylo celkem internováno přibližně 11 500 osob německého původu (většinou němečtí občané, ale i někteří naturalizovaní Američané nebo občané USA podezřelí z neloajality) a kolem 3 000 osob italského původu (včetně 418 internovaných Italů a dalších 1 881 dočasně zadržených). Celkově šlo o zhruba 31 000 civilistů internovaných během války pod správou ministerstva spravedlnosti, přičemž Japonci tvořili největší skupinu, ale Němci a Italové byli zpracováváni individuálně na základě konkrétních podezření z špionáže nebo sabotáže, nikoli plošně jako celá etnická komunita. Tyto osoby byly často drženy v menších detenčních centrech, někdy jen dočasně, a mnozí byli propuštěni po slyšení. Důvodem menšího rozsahu byla obrovská velikost těchto komunit (miliony Němců a Italů v USA), jejich dlouhodobá integrace, geografické rozložení po celé zemi a absence tak intenzivní rasové hysterie jako u Japonců po Pearl Harboru.

Příkaz vznikl v atmosféře šoku a strachu po japonském útoku na Pearl Harbor 7. prosince 1941. Na západním pobřeží USA zesílily dlouhodobé protiasijské předsudky, které měly kořeny už v 19. století – zákony bránily Japoncům vlastnit půdu, získat občanství nebo se v některých státech vdávat mimo svou rasu. Po Pearl Harboru se tyto nálady proměnily v masovou hysterii podporovanou médii, politiky, farmáři a vojenskými představiteli, kteří šířili obavy z špionáže a sabotáží.

Zpravodajské analýzy – například Munsonova zpráva z listopadu 1941 nebo hodnocení poručíka Kennetha Ringlea – jasně ukazovaly, že drtivá většina japonsko-americké populace je loajální a nepředstavuje reálnou hrozbu. Přesto generálporučík John L. DeWitt, velitel Západní obranné oblasti, prosazoval masové vyloučení a prohlašoval, že „japonská rasa je nepřátelská rasa“. Prezident Roosevelt, který sám dlouhodobě zastával vyhraněně rasistické postoje vůči Asiatům, příkaz schválil navzdory odporu některých členů vlády, včetně ministra spravedlnosti Francise Biddlea.

Již ve 20. letech 20. století ve svých článcích otevřeně tvrdil, že „japonští imigranti nejsou schopni asimilace do americké populace“ a že „mísení asijské krve s evropskou nebo americkou krví vede v devíti případech z deseti k nejnešťastnějším výsledkům“. Podporoval kalifornské zákony zakazující Japoncům vlastnictví půdy a argumentoval, že skutečným důvodem pro vyloučení Japonců je „nežádoucí mísení krve obou národů“. Tyto hluboce zakořeněné předsudky sehrály klíčovou roli při jeho rozhodnutí, které převážilo nad důkazy o loajalitě japonsko-americké komunity i nad námitkami části jeho vlastní administrativy.

Největším paradoxem celé internace a ukázka nepodloženého podezření amerických úřadů bylo hrdinství vojáků japonského původu na bojištích. Mnoho japonsko-amerických vojáků sloužilo ve druhé světové válce, zatímco jejich rodiny zůstávaly v internačních táborech – jeden z nejsilnějších symbolů nespravedlnosti a zároveň nezlomné loajality této komunity. Po vydání výkonného nařízení č. 9066 v únoru 1942 byli muži japonského původu zpočátku klasifikováni jako nepřátelští cizinci a armáda je odmítala rekrutovat. Od roku 1943 se však situace změnila, když armáda otevřela dobrovolný nábor z táborů i z Havaje a vznikla slavná segregovaná jednotka 442. pěchotní pluk (442nd Infantry Regiment či 442nd Regimental Combat Team) složená převážně z tzv. Nisei čili druhé generace japonských Američanů.

Celkem sloužilo přes 33 000 japonsko-amerických vojáků, z nichž mnozí pocházeli přímo z internačních táborů na pevnině. Tito muži bojovali v Evropě – v Itálii, jižní Francii a Německu, s mottem „Go For Broke“ („Jdi do toho naplno“), riskovali životy a stali se nejvíce vyznamenanou jednotkou své velikosti v americké armádě (přes 18 000 vyznamenání, včetně mnoha Medailí cti). Ironií osudu bylo, že zatímco osvobozovali koncentrační tábory v Evropě, jejich vlastní rodiče, sourozenci, manželky a děti zůstávaly za ostnatým drátem v amerických táborech. Mnozí vojáci psali rodinám dopisy z fronty, ptali se na jejich podmínky a slibovali, že po válce vše napraví. Tento příběh dokazuje absurditu rasové politiky: vojáci prokázali nezlomnou loajalitu a bojovali za svobodu jiných, zatímco jejich země doma ji jejich blízkým upírala.

Plný text příkazu byl zveřejněn ve Federálním rejstříku 25. února 1942. Kongres krátce poté schválil zákon, který kriminalizoval porušení vojenských vylučovacích příkazů. Generál DeWitt vyhlásil západní polovinu Kalifornie, Washingtonu, Oregonu a část Arizony za vojenské zóny. Rodiny dostávaly často jen několik dní na to, aby prodaly nebo opustily své domovy, podniky, farmy a veškerý majetek – většinou za zlomek skutečné hodnoty.

Zpočátku, v prvních týdnech po vydání příkazu, se armáda pokusila o dobrovolné přesídlení – lidé japonského původu byli vyzýváni, aby se sami odstěhovali z vojenských zón do vnitrozemí. Tato možnost však selhala. Dobrovolně se přesídlilo jen velmi málo rodin, přibližně 4 000 až 5 000 osob. Důvody byly praktické – mnozí neměli kam jít, neměli dostatek financí na stěhování, čelili diskriminaci a nepřátelství v jiných oblastech, a navíc se obávali, že dobrovolný odchod by mohl být později interpretován jako přiznání viny. Když se ukázalo, že dobrovolné řešení nefunguje, přešla armáda k povinnému nucenému vysídlení.

Lidé byli nejprve posíláni do dočasných shromažďovacích center, často umístěných na sportovních stadionech, závodištích, výstavištích nebo velkých tržnicích, kde byli ubytováni v provizorních prostorech např. v koňských boxech, které byly jen rychle vyčištěny, přepaženy a opatřeny slamníky nebo matracemi na zemi. Tyto dočasné tábory sloužily jako přestupní stanice, kde rodiny čekaly několik týdnů až měsíců na další transport.

Odtud byly rodiny deportovány do deseti stálých „center pro přesídlení“ (War Relocation Centers), která spravovala War Relocation Authority (WRA) pod vedením ředitele Dillona S. Myera. Tábory byly stavěny v odlehlých, často nehostinných oblastech, v pouštích, na prériích nebo v horských údolích, aby minimalizovaly kontakt s okolní populací.

Podmínky v těchto táborech byly velmi tvrdé a pro deportované muselo být jejich vytržení z běžného života a přesun do táborů obrovský šok. Pro příchozí byly připraveny narychlo budované dřevěné baráky. V zimě skrz ně profukovalo, v létě se interiér proměňoval v pec. Každý barák byl rozdělen na několik menších úseků pro celé rodiny – často bez příček, jen s pověšenými dekami pro alespoň minimální soukromí. Vnitřní vybavení bylo minimální: železné postele s matracemi, kamna na uhlí a základní nábytek vyrobený přímo v táboře.

Společné toalety a sprchy byly umístěny v samostatných blocích, často bez dveří mezi kabinkami, což bylo zvláště ponižující pro ženy a starší lidi. Jídelny fungovaly na bázi fronty a jídlo bylo jednoduché, často nekvalitní a neodpovídající japonské kuchyni. Extrémní teploty jako pouštní vedro přes 40 °C v létě nebo mrazy pod -20 °C v zimě zhoršovaly situaci. Celý areál byl obehnán ostnatým drátem, s hlídkovými věžemi a ozbrojenými strážemi, což podtrhovalo pocit vězení. V případě některých mimořádně izolovaných táborů věže chyběly. Úřady měly za to, že se zařízení nacházely dostatečně daleko od civilizace, aby mohli internováni utéct.

Přestože byly podmínky deprimující a mnozí přišli o veškerý majetek i důstojnost, vězni si rychle začali vytvářet vlastní komunitní život. Zakládali školy pro děti (s učiteli z řad internovaných), vydávali vlastní noviny (např. Manzanar Free Press nebo Heart Mountain Sentinel), pořádali sportovní soutěže, divadelní představení, hudební koncerty, výtvarné kurzy, a dokonce i zahradničení – v některých táborech vznikly tradiční japonské zahrady jako symbol odporu vůči beznaději. Tento vnitřní život pomáhal udržet morálku a pocit normality uprostřed nesvobody.

V táborech zavedla WRA pevný systém nízkých mezd: nekvalifikovaná práce (úklid, vaření, údržba) byla placena 12–14 dolary měsíčně, kvalifikovaná 16 dolary a profesionální role (lékaři, učitelé, zdravotní sestry) maximálně 19 dolary – což bylo záměrně méně než plat amerického vojáka a často vypláceno se zpožděním. Nejčastější práce zahrnovala provoz samotného tábora: vaření v jídelnách, praní prádla, úklid, topení kamen, opravy baráků, stavební práce nebo dokončování infrastruktury (silnice, zavlažování). Velká část lidí pracovala v zemědělství – pěstovali zeleninu, ovoce, obilí a chovali hospodářská zvířata přímo v táborech, aby si částečně zajistili potraviny. Někteří odcházeli na sezónní práce na okolní farmy (sklizeň cukrové řepy, bavlny apod.), což jim umožňovalo krátkodobě opustit tábor. Vznikaly také speciální projekty, například výroba kamuflážních sítí pro armádu.

Kvalifikovaní internovaní pracovali jako lékaři a zubaři v táborových nemocnicích, učitelé ve školách, knihovníci, účetní nebo jako vnitřní policie a hasiči. Kromě toho mnozí přispívali ke komunitnímu životu – vydávali noviny, vedli kurzy, organizovali sport, divadlo nebo hudbu. Práce nebyla formálně povinná, ale většina ji přijímala, protože nečinnost v táboře byla psychicky zničující, a i malé příjmy pomáhaly rodinám zlepšit jejich situaci. Někteří proti nízkým mzdám a obtížným podmínkám protestovali stávkami (např. v Santa Anita nebo Manzanaru), což občas vedlo k přesunům nebo dalším omezením, ale celkově práce pomáhala udržet pocit normality uprostřed ponižujících podmínek.

Během války byl odpor proti výkonnému nařízení č. 9066 a táborům omezený kvůli válečné atmosféře, rasovým předsudkům a strachu z obvinění z neloajality, ale přesto existoval. Mezi nejvýraznější kritiky patřila první dáma Eleanor Rooseveltová, která se proti masové internaci postavila už krátce po Pearl Harboru. Veřejně apelovala na klid a spravedlnost, zdůrazňovala, že japonští Američané zůstávají Američany a že krize je časem, kdy je třeba „skutečně věřit v Listinu práv a učinit ji skutečností pro všechny loajální občany bez ohledu na rasu“. Veřejně se přímo nepostavila proti manželově příkazu (chtěla chránit jeho image), ale v zákulisí se snažila zmírnit jeho dopady: dopisovala si s internovanými, darovala peníze z vlastních fondů, navštěvovala tábory (např. Gila River v roce 1943), chválila loajalitu a pracovní morálku vězňů a veřejně volala po co nejrychlejším uzavření táborů, aby se nevytvořil „další indiánský problém“. Dokonce navrhovala, aby jedna japonsko-americká rodina bydlela v Bílém domě, což prezident odmítl.

Další významné odpůrce představovali ministr spravedlnosti Francis Biddle, který opakovaně varoval před masovým vysídlením občanů bez důkazů a zdůrazňoval, že bez pozastavení habeas corpus by to bylo protiústavní. Kritizoval hysterii na Západním pobřeží a navrhoval, aby se postupovalo jen proti konkrétním podezřelým. Socialistický vůdce Norman Thomas veřejně označil politiku za nebezpečný precedent totalitní spravedlnosti založené na rasové diskriminaci. Organizace jako American Civil Liberties Union (ACLU) pod vedením Rogera Baldwina podávaly žaloby, rozporovala ústavnost příkazu a apelovaly přímo na prezidenta, aby revidoval opatření a chránil práva občanů. Někteří liberální novináři a církevní skupiny jako například kvakeři protestovali a poskytovali pomoc.

V samotných táborech probíhaly protesty a stávky – např. v Manzanaru v prosinci 1942 se shromáždilo 2 000–4 000 lidí proti zatčení populárního vůdce Harryho Uena, což vedlo k nepokojům. Vznikaly odbory (jako Mess Hall Workers Union), které bojovaly za lepší podmínky práce. Mnoho mladých mužů odmítlo odvod do armády, dokud nebudou jejich rodiny propuštěny a přes 300 odpíračů odvodů bylo odsouzeno. Někteří se vzdali občanství v protestu proti podmínkám.

Tyto soudní a veřejné výzvy vrcholily v případech u Nejvyššího soudu. V roce 1943 soud v případech Hirabayashi v. United States a Yasui v. United States jednomyslně potvrdil ústavnost zákazu vycházení (curfew) pro osoby japonského původu. Gordon Hirabayashi a Minoru Yasui byli odsouzeni za porušení večerního zákazu vycházení a soud shledal, že toto opatření bylo v souladu s válečnými pravomocemi Kongresu a prezidenta, protože sloužilo ochraně před špionáží a sabotážemi. Soud tehdy ještě neřešil samotnou internaci, ale zdůraznil, že v době války má vláda široké pravomoci a výjimky při ochraně národní bezpečnosti.

V roce 1944 přišel nejkontroverznější případ – Korematsu v. United States. Fred Korematsu byl odsouzen za to, že zůstal ve vojenské zóně navzdory vylučovacímu příkazu. Nejvyšší soud v poměru 6:3 rozhodl, že nucené vyloučení bylo vojensky nutné a nešlo o rasovou diskriminaci, ale o reakci na bezpečnostní hrozbu. Soudce Hugo Black většinově napsal, že opatření byla odůvodněna vojenskou naléhavostí. Tři soudci byli proti a označili rozhodnutí za rasistické a nebezpečný precedent.

Toto rozhodnutí zůstalo dlouho platné, ale v roce 1983 byl Korematsův rozsudek zrušen soudem nižší instance na základě nových důkazů – ukázalo se, že vláda zatajila nebo falšovala důkazy, včetně zpráv zpravodajských služeb, které dokazovaly absenci hrozby ze strany japonských Američanů. Soudkyně Patel označila původní rozhodnutí za založené na „nepodložených faktech a rasismu“. V roce 2018 Nejvyšší soud v případu Trump v. Hawaii formálně odsoudil Korematsu jako „vážně chybný“ a zjevně špatný precedent.

Naopak v případě Ex parte Endo v prosinci 1944 soud jednomyslně rozhodl ve prospěch Mitsuye Endo, loajální americké občanky japonského původu. Soud konstatoval, že nemá pravomoc držet v internaci občany, jejichž loajalita je nesporná – pokračující zadržování nebylo odůvodněno vojenskou nutností a překračovalo rámec původního účelu vysídlení – ochrana před špionáží. Toto rozhodnutí urychlilo propuštění tisíců lidí a fakticky otevřelo cestu k uzavírání táborů.

Vylučovací příkazy byly oficiálně zrušeny 17. prosince 1944 a většina táborů se uzavřela v průběhu let 1945–1946. Mnozí lidé ztratili veškerý majetek – domy, farmy, podniky a úspory. Rodiny měly jen málo času na prodej a často musely akceptovat zlomek hodnoty, některé věci nechaly u přátel nebo v úschově, ale mnoho bylo ukradeno, poškozeno nebo ztraceno. Odhady ekonomických ztrát se pohybují od stovek milionů až po několik miliard dolarů v dnešních hodnotách. Návrat do společnosti byl obtížný, přetrvávaly předsudky, diskriminace při hledání práce a bydlení, mnozí se museli přestěhovat do vnitrozemí nebo do jiných států. V roce 1976 prezident Gerald Ford vydal Proklamaci č. 4417 kterou formálně zrušil výkonné nařízení č. 9066 (který již vypršelo koncem války v roce 1946) a veřejně uznal nespravedlnost internování.

Po válce mnozí veteráni z 442. pluku a další přeživší aktivně bojovali za plné uznání nespravedlnosti a reparace. Ty přišly až o desítky let později. Zákon o občanských svobodách z roku 1988 (Civil Liberties Act of 1988), podepsaný prezidentem Ronaldem Reaganem 10. srpna 1988, přinesl oficiální omluvu vlády USA a jednorázovou kompenzaci 20 000 dolarů (ekvivalent přibližně 46 000 dolarů v dnešních hodnotách) každému přeživšímu internovanému nebo v určitých případech jeho přímým dědicům. Platby začaly v roce 1990 a do roku 1998 je obdrželo přes 82 000 lidí. Zákon se vztahoval na přeživší občany USA nebo legální rezidenty japonského původu, kteří byli internováni na základě nařízeni. Pokud internovaný zemřel před vyplacením, nárok na odškodnění přešel na jeho manžela/manželku nebo děti (případně jiné přímé dědice), ale jen pokud žádost podali včas. Celkově šlo o symbolické uznání, že internace byla způsobena rasovými předsudky, válečnou hysterií a selháním politického vedení, nikoli skutečnou vojenskou nutností. Tento zákon zůstává jedním z nejvýznamnějších příkladů reparací za historickou nespravedlnost v USA.

Výkonné nařízení č. 9066 zůstává jedním z nejtemnějších příkladů porušení občanských svobod v amerických dějinách. 19. února se každoročně připomíná jako Den vzpomínky. Místa jako Manzanar nebo Amache jsou dnes národními historickými památkami. Tato epizoda dodnes ovlivňuje debaty o právním státu, výkonné moci, právech menšin a nebezpečí opatření založených na strachu a etnickém profilování.

Executive Order 9066 – National Archives https://www.archives.gov/historical-docs/executive-order-9066

Federal Register, Vol. 7, No. 38, 25. února 1942 https://www.govinfo.gov/content/pkg/FR-1942-02-25/pdf/FR-1942-02-25.pdf

Personal Justice Denied – Commission on Wartime Relocation and Internment of Civilians https://www.archives.gov/research/japanese-americans/justice-denied

Proclamation 4417 – Gerald Ford (1976) https://www.presidency.ucsb.edu/documents/proclamation-4417-an-american-promise

Civil Liberties Act of 1988 (Public Law 100-383) https://www.congress.gov/100/plaws/publ383/PLAW-100publ383.pdf

Densho Encyclopedia – Executive Order 9066 https://encyclopedia.densho.org/Executive_Order_9066/

Densho Encyclopedia – 442nd Regimental Combat Team https://encyclopedia.densho.org/442nd_Regimental_Combat_Team/

Densho Encyclopedia – Work in camps https://encyclopedia.densho.org/Work_in_camps/

National Park Service – Manzanar National Historic Site https://www.nps.gov/manz/learn/historyculture/index.htm

Go For Broke National Education Center – Unit History https://goforbroke.org/history/unit-history/

Korematsu v. United States (1944) https://supreme.justia.com/cases/federal/us/323/214/

Ex parte Endo (1944) https://supreme.justia.com/cases/federal/us/323/283/

Korematsu coram nobis (1984) https://law.justia.com/cases/federal/district-courts/FSupp/584/1406/2149485/

Trump v. Hawaii (2018) https://www.supremecourt.gov/opinions/17pdf/17-965_h31d.pdf

My Day – Eleanor Roosevelt columns archive https://erpapers.columbian.gwu.edu/my-day

Japanese American National Museum – Common Ground exhibit https://www.janm.org/exhibits/common-ground

Další možné čtení a fotografie z míst a památníků:

Densho Encyclopedia – komplexní online encyklopedie o japonsko-americké internaci https://encyclopedia.densho.org/Executive_Order_9066/

National Park Service – Manzanar National Historic Site Oficiální stránky NPS o táborech, podmínkách, práci, 442nd RCT https://www.nps.gov/manz/learn/historyculture/index.htm

Japanese American National Museum (JANM) https://www.janm.org/exhibits/common-ground

442nd Regimental Combat Team / Go For Broke Oficiální stránky veteránů a historie jednotky https://goforbroke.org/history/unit-history/