Článek
Poslední únorová sobota začala pro většinu z nás jako každá jiná. Už v brzkých dopoledních hodinách bylo jasné, že jako každá jiná nebude. Zdá se, že Izrael a USA se rozhodly dokončit, co započaly loňské léto.
Oproti dvanáctidenní válce v průběhu minulého června je však jasných několik rozdílů. V současnosti asi nejviditelnějším jsou útoky Íránu proti cílům v Bahrajnu, Spojených arabských emirátech, Kuvajtu, Saudské Arábii, Kataru a dalším spojeneckým zemím USA v oblasti. Zpravodajské weby a sociální média se plní záběry útoků raket a dronů proti civilním cílům v těchto státech.
Útoky na cíle na území těchto států se odehrávaly samozřejmě také v průběhu předchozí války. V odvetě za americké údery proti svým jaderným zařízením provedl Írán například útoky proti americké základně Al-Udajd v Kataru.[1] Útok byl však velmi omezený a opatrný – aby snad nezasáhl civilní cíle, což by velmi snadno obrátilo veřejné mínění (které v těchto zemích tradičně rozhodně není proamerické) proti Íránu. Zdá se, že obě strany věděly, o co jde, ve stejnou dobu totiž Katar pomáhal zprostředkovat jednání mezi znesvářenými stranami.[2]
Nyní se však zdá, že se Írán rozhodl tuto dobrou vůli zahodit. Od odpoledne útočí kromě vojenských cílů také proti ropné infrastruktuře v Saudské Arábii, ale nejviditelnější jsou především zásahy proti hotelům a rezidenčním čtvrtím v centru Dubaje, Abú Dhabí a Bahrajnu. Zdá se, že íránské drony mířili přinejmenším jednou ta symbol Dubaje a nejvyšší budovu světa Burdž Chalífa.[3]
Tyto útoky samozřejmě nemají žádný vliv na vojenskou situaci. Působí však velmi silně jako nástroj propagandy. Šahídy neútočí na nějaké bezejmenné paneláky kdesi na Ukrajině, ale zasahují místa, která jsou známá po celém světě a velká část diváků je nejspíš někdy v minulosti navštívila nebo zde trávila svou dovolenou. Také zastavení provozu na arabských letištích, hlavně pak na nejdůležitějším světovém uzlu v Dubaji má okamžitý dosah na pohodlí a peněženky mnoha sledujících.[4]
Írán tak trestá USA nakloněné režimy a ukazuje jejich neschopnost bránit své území a obyvatele. Bohužel pro něj však takto rychle ztrácí sympatie arabské veřejnosti. Zároveň trvalá a po dnešku velmi důrazně připomenutá existence perského nepřítele pomáhá překlenou vzájemné spor mezi arabskými monarchiemi. První signály, byť zatím spíše v symbolické rovině můžeme vidět už nyní.
V posledních měsících se čím dál hlasitěji mluvilo o rostoucích sporech mezi dvěma velkými hráči Blízkého východu – Sadskou Arábií a Spojenými arabskými emiráty.[5] Už po první vlně íránských útoků však přispěchala první zmíněná země s odsouzením a vyjádřením podpory napadeným monarchiím. Bylo to přitom především království Saudů, které zlepšovalo vztahy s teokratickou republikou, obnovilo diplomatické vztahy, účastnilo se společným námořních cvičení a v posledních týdnech dokonce lobovalo v USA za mírové řešení sporů.[6]
Je však více než jisté, že tato dobrá vůle nyní zmizela po prvních útocích proti Rijádu a cílům ve východní Saudské Arábii. Království přitom před zahájením útoků deklarovalo neutralitu a zákaz využití svého území pro útoky proti Íránu.[7]
Jedním z důvodů rozkolu mezi arabskými státy byl tradičně postoj vůči Izraeli, který se v posledních měsících spojil s tahy na blízkovýchodní šachovnici a manévrováním SAE, které se s židovským státem sblížily, a naopak Saudy a Tureckem, které proti těmto státům vytvářely vlastní koalici.[8]
Jestliže je však jedna věc, kromě zmiňovaných útoků, která spolehlivě obrátí všechny ropné monarchie proti Íránu a zažene je spolehlivě do amerického tábora, pak je to snaha o zablokování Hormuzského průlivu. [9]Jestliže je něco spolehlivějšího než veřejné ponížení a ukázka vojenské slabosti těchto států, pak je to existenční ohrožení v podobě výpadku ropných příjmů.
Írán se tak spolehlivě připravuje o možnou, byť jakkoliv vrtkavou a omezenou, podporu svých sousedů. To vše ve chvíli, kdy je režim již tak výrazně oslaben sankcemi, předchozími vojenskými údery a zhroucením jeho „osy odporu“ – tedy organizací, které po celém Blízkém východě podporoval.
Pokud se mu podaří sjednotit (a zatím to vypadá, že se mu to daří) věčně rozhádané arabské monarchie alespoň na čas, v boji proti společnému nepříteli, a zažene je pevně do náruče Spojených států amerických, dopřeje Trumpovi zahraničněpolitický úspěch, o kterém se mu zatím mohlo pouze zdát.
Zdroje:
[1] https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/online-iran-vyslal-rakety-na-zakladny-usa-v-kataru-pisi-media-nad-metropoli_2506231912_kvr
[2] https://www.jpost.com/israel-news/defense-news/article-857732
[3] https://www.ndtv.com/world-news/dubais-burj-khalifa-hit-by-iran-missile-video-shows-explosion-near-worlds-tallest-building-11151125
[4] http://timeoutdubai.com/news/uae-airspace-closure-dxb-flights
[5] https://www.newyorker.com/news/q-and-a/the-growing-rift-between-saudi-arabia-and-the-uae
[6] https://mecouncil.org/publication/the-saudi-iranian-detente-a-strategic-imperative/
[7] https://www.aljazeera.com/news/2026/2/28/multiple-gulf-arab-states-that-host-us-assets-targeted-in-iran-retaliation
[8] https://www.reuters.com/world/asia-pacific/pakistan-saudi-turkey-defence-deal-pipeline-pakistani-minister-says-2026-01-15/
[9] https://www.reuters.com/world/middle-east/irans-revolutionary-guards-tell-ships-passage-through-strait-hormuz-not-allowed-2026-02-28/
