Jižanský zajatecký tábor Andersonville připomínal koncentrák. Jeho historie stále rozděluje USA.

Andersonville Prison, oficiálně Camp Sumter, byl největší a nejhorší konfederační tábor pro válečné zajatce během americké občanské války. Nacházel se v jihozápadní Georgii, poblíž malé osady Andersonville v okrese Sumter County. Odtud pochází i neoficiální, ale dnes dominantní pojmenování. Tábor fungoval pouze čtrnáct měsíců, od února 1864 do dubna 1865, ale i za tuto krátkou dobu se stal se symbolem extrémního utrpení, které váleční zajatci na obou stranách konfliktu prožívali, protože podmínky v táboře patřily k nejhorším v celé válce.

Vznik a fungování tábora

Tábor vznikl na jaře 1864 v době, kdy se Konfederace ocitla v kritické situaci. Na bojištích ustupovala na všech frontách. Ve Virginii Grantova armáda postupovala přímo na Richmond, hlavní město Jihu, zatímco na západě a jihu začínaly ofenzívy Unie ohrožovat další důležité jižanské území. Konfederační armáda trpěla chronickým nedostatkem jídla, léků, výzbroje i pracovních sil, železnice a zbytky průmyslu byly přetížené a ve špatném stavu, inflace rostla raketovým tempem a zásobování civilního i vojenského sektoru se hroutilo. V této situaci měla Konfederace desetitisíce zajatců z předchozích bitev, které bylo nutné někde držet – a to v bezpečí před postupujícími unijními vojsky.

Velké zajatecké tábory byly v této podobě novinkou americké historie. Do té doby se zajatci buď okamžitě vyměňovali, nebo byli propuštěni na čestné slovo (parole). V roce 1862 obě strany podepsaly tzv. Dix–Hill Cartel (dohoda Dix-Hill) – první oficiální dohodu o výměně válečných zajatců, uzavřenou 22. července 1862 v osadě Haxall's Landing na řece James ve Virginii. Pojmenována je po hlavních vyjednavačích: unionistickém generálmajorovi Johnu A. Dixovi a konfederačním generálmajorovi D. H. Hillovi.

Dohoda stanovila tzv. ekvivalent čili „hodnotu“ vojáků při výměně podle jejich hodností (např. generál měl hodnotu 60 vojáků, plukovník 15 atd.), pravidla propuštění a jmenování agentů pro koordinaci výměn. Díky ní probíhaly v letech 1862–1863 masové výměny a počet držených zajatců zůstával nízký. Systém se zhroutil v létě 1863, kdy Konfederace odmítla uznat černé unionistické vojáky jako legitimní zajatce a klasifikovala je jako uprchlé otroky, jejich bílé důstojníky pak jako zločince nabádající je k útěku. Unie na to reagovala zastavením dohody v červenci 1863, což vedlo k dramatickému nárůstu počtu zajatců na obou stranách a nutnosti stavět velké stálé tábory. Pozdější pokusy o obnovení dohody selhaly především kvůli obavám unionistického velení z prodloužení války ve chvíli, kdy už měla Unie převahu v počtu mužů a výzbroji a zároveň výrazně více jižanských zajatců, než tomu bylo naopak.

Právě přeplněné věznice v okolí Richmondu (Libby Prison, Belle Isle a další) se staly neudržitelné – byly blízko fronty, hrozilo jejich osvobození, a navíc v nich panovaly katastrofální podmínky. Konfederační úřady proto hledaly bezpečnější, odlehlé venkovské místo v hlubokém týlu, kde by bylo snazší zajistit aspoň základní zásobování potravinami z místních zdrojů. Volba padla na okolí malé osady Andersonville v okrese Sumter County v jihozápadní Georgii – daleko od bojišť, blízko železnice a zároveň dostatečně v zázemí, aby se zajatci nemohli snadno osvobodit.

Stavba Camp Sumter začala v lednu 1864 pod dohledem kapitána Richarda B. Windera. První unionističtí zajatci dorazili vlakem už koncem února 1864. Mezi vězni i na Severu se však tábor rychle začal označovat jako Andersonville podle nejbližší železniční stanice a osady. Velitelem se od března 1864 stal kapitán Henry Wirz, který zůstal v čele až do konce války.

Původním jménem Hartmann Heinrich Wirz se narodil 25. listopadu 1823 v Curychu ve Švýcarsku V roce 1849 byl odsouzen za zpronevěru a podvody, což vedlo k jeho vyhnanství z kantonu Curych. V roce 1849 emigroval do USA, kde se nejprve usadil v Massachusetts, později v Kentucky, a nakonec v Louisianě. Tam vystudoval a založil si praxi jako lékař, především pro otroky, a přijal jméno Henry.

Původně byl tábor projektován pro přibližně deset tisíc vězňů na ploše asi 6,7 hektaru. Už v červnu 1864 však počet přesáhl 26 000 mužů a tábor musel být rozšířen na zhruba 10,7 hektaru. Ani to ale brzy nestačilo. Vrcholu dosáhl v srpnu 1864, kdy v něm bylo najednou téměř 33 000 zajatců. Celkem jím za čtrnáct měsíců existence prošlo přes 45 000 unionistických vojáků. Z tohoto počtu zemřelo téměř 13 000 mužů, což představuje úmrtnost kolem 28–29 procent čili jednu z nejvyšších v jakémkoli táboře občanské války. Nejčastějšími příčinami smrti byly kurděje, úplavice, těžké průjmy, tyfus, hladovění, podchlazení a prakticky kompletní absence lékařské péče. Život v Andersonville popisovali zajatci ve svých výpovědích jako peklo na zemi.

Jediným zdrojem vody byl potok Stockade Branch, který protékal středem tábora. Vězni ho používali k pití a mytí, ale sloužil zároveň jako latrína – fekálie, odpadky a mrtvoly se hromadily v proudu a způsobovaly epidemie nemocí. Ve dnech nejhorší úmrtnosti umíralo až 100 mužů denně. Po určitý čas toho někteří zajatci dokázali využít. Stačilo předstírat vlastní smrt, počkat až budou s ostatními těly vyvezeni k masovým hrobům a za tmy uprchnout.

Oficiální příděl jídla byl velmi nízký a nekvalitní – většinou půl libry (cca 225 g) kukuřičné mouky denně, občas kousek soleného masa (často zkaženého) nebo fazole. Maso bylo plné larev, mouka obsahovala kukuřičné klasy a slupky. Vězni trpěli těžkou podvýživou – mnozí ztratili polovinu váhy, objevovaly se nemoci z podvýživy. Situaci ještě zhoršoval naprostý nedostatek základních prostředků na přípravu a konzumaci jídla. Vězni neměli téměř žádné nádobí – hrnce, misky či příbory byly vzácností. Ti šťastnější si z plechovek a nalezených kusů kovu vyráběli primitivní nádoby, ale většina mužů neměla ani to.

Dřevo na topení bylo dalším velkým problémem. Ačkoli tábor obklopovaly husté borové lesy a stráže pravidelně dovážely dřevo na stavbu plotu a palivové dříví pro vlastní potřeby, vězňům byl přístup k lesu zakázán. Strážní dřevo nevydávali a sběr dřeva uvnitř tábora byl téměř nemožný. Mnozí proto pálili zbytky oblečení, staré boty nebo kousky dřevěných beden, ve kterých byly přivezeny zásoby. Výsledkem bylo, že většina přídělů se jedla syrová nebo polosyrová – kukuřičná mouka se míchala s vodou na kaši, maso se žvýkalo studené a plné červů. Tento nedostatek základních nástrojů a paliva urychloval podvýživu a šíření nemocí, protože špinavé ruce a nádoby přenášely infekce ještě rychleji.

Přístřeší prakticky neexistovalo, jednalo se jednoduše o prostor ohrazený ohradou z přibližně čtyř až šesti metrových kůlů. Vězni si stavěli provizorní přístřešky z hadrů, větví, bláta nebo ukradených plachet. Velká část mužů spala přímo na holé zemi, v bahně nebo v písku. V létě pálilo neúprosné slunce, v zimě přicházely mrazy a déšť. Mnoho zajatců umíralo na podchlazení nebo vystavení živlům.

U plotu byla vyznačena tzv. „deadline“ –jednoduchá laťová zábrana 5 od vnějšího oplocení. Tato čára označovala „no man's land“ – zakázanou zónu, kterou vězni nesměli překročit ani se jí dotknout. V pravidelných intervalech měli táboroví dozorci strážní plošiny, odkud měli skvělý výhled na celou zónu. Oficiální příkaz byl jasný: každý, kdo deadline překročil nebo jí jen dotknul, měl být zastřelen bez varování. Strážní měli rozkaz střílet okamžitě, bez předchozího varování, aby zabránili útěkům nebo sabotážím. Tato praxe byla běžná v mnoha otevřených zajateckých táborech na Severu i Jihu.

Uvnitř tábora vládla anarchie, zejména v létě 1864 při vrcholu přeplněnosti. Vznikly organizované gangy, z nichž nejhorší, nejsilnější a nejproslulejší byli tzv. Andersonville Raiders (Nájezdníci). Tato skupina čítala možná až 500 členů, rekrutovaných z mužů z velkých měst s předchozími zkušenostmi v pouličním násilí. Raiders operovali systematicky: v noci nebo za soumraku útočili na slabší vězně, nováčky, nemocné nebo osamělé muže, okrádali je o jídlo, peníze, oblečení, přikrývky nebo jakékoli cennosti. Používali hole, nože, improvizované zbraně nebo jen brutální sílu, často bili oběti do bezvědomí nebo je zabíjeli, pokud se bránily. Jejich nástrojem byl teror – vyvolávali strach, aby se nikdo neodvážil odporovat. Mnozí Raiders žili relativně pohodlněji než zbytek mužů, protože hromadili ukradené zásoby.

Proti nim se v červnu a červenci 1864 zorganizovala jiná větší skupina vězňů a vytvořila vlastní policejní sílu zvanou Regulators. Ti začali jako malá skupina, ale rychle narostli na stovky mužů. S tichým souhlasem velitele Wirze (který jim poskytl prostor a materiál) provedli masové zatýkání Raiders. Vězni si zřídili vlastní soud, improvizovaný tribunál vedený důstojníky a vojáky, který prováděl výslechy a soudy. Šest Raiders bylo odsouzeno k smrti. 11. července 1864 byly postaveny šibenice přímo v táboře a všech šest bylo oběšeno před zraky tisíců vězňů. Poprava proběhla za přítomnosti stráží, kteří zajistili, aby nedošlo ke vzpouře. Další odsouzení byli potrestání bitím v tzv. uličce, vsazením do želez apod.

Po této události se kontrola Raiders zhroutila a Regulators převzali kontrolu nad táborovou „spravedlností“ a pokusili se prosazovat aspoň základní pořádek i když někteří vězni je později obviňovali z příliš tvrdých metod – stali se sami tak trochu „gangem“.

Po pádu Atlanty (2. září 1864) a během Shermanova pochodu k moři začala urychlená evakuace tábora. Konfederační velení se obávalo, že unijní vojska osvobodí vězně, a proto během jediného týdne od 7. do 13. září 1864 přesunulo téměř 17 000 zajatců do jiných táborů v Georgii a Jižní Karolíně (především do Florence a Camp Lawton). Do konce září zůstalo v Andersonville méně než 9 000 mužů a v listopadu bylo v táboře méně než 2 000 vězňů.

Do dubna 1865 zůstalo v táboře jen několik stovek nejvíce nemocných a zesláblých mužů, kteří nebyli schopni dalšího transportu. Po kapitulaci generála Leeho u Appomattoxu 9. dubna 1865 se mezi zbývajícími vězni rychle rozšířily zprávy o konci války. Vězni v denících popisovali směs vyčerpání, rostoucí radosti a stále přítomného strachu – stráže byly nervózní, evakuace probíhaly v chaosu a mnozí zemřeli cestou v přeplněných vagónech nebo na nucených pochodech. Poslední zajatci byli propuštěni nebo koncem dubna 1865 a tábor byl definitivně uzavřen v květnu.

Odkaz a události po válce

Svědectví vězňů, kteří přežili až do konce nebo byli propuštěni dříve, jsou zachycena v desítkách deníků a memoárů. Nejznámější je deník seržanta Johna L. Ransoma z 9. michiganské kavalerie, který strávil v táboře šest měsíců (březen–září 1864) a podrobně zaznamenával každodenní hrůzy, evakuace i rostoucí naději na osvobození; jeho deník vyšel v roce 1881 a stal se jedním z nejsilnějších svědectví o Andersonville.

Po válce byl Henry Wirz zatčen 7. května 1865 a převezen do Washingtonu. Od 23. srpna do 18. října 1865 probíhal jeho činy vojenský tribunál před vojenskou komisí vedenou generálem Lew Wallacem (později autorem románu Ben Hur). Proces byl veřejný a velmi medializovaný, svědčilo přes 150 lidí, včetně bývalých vězňů, stráží i konfederačních důstojníků. Obvinění zahrnovalo spiknutí s cílem způsobit utrpení vězňům, vraždy, kdy měl osobně Wirz některé vězně zastřelit, zbít pažbou, fyzicky napadnout či na ně poštvat psy a další zločiny.

Wirz se během procesu i předtím bránil tím, že jen plnil rozkazy nadřízených a že neměl dostatek prostředků na zlepšení podmínek – nedostatek jídla, léků a dopravy byl systémový problém celé Konfederace. Existují dochované dopisy, v nichž Wirz opakovaně kontaktoval své nadřízené (včetně generála W. S. Windera) a žádal o více jídla, léků, stavebního materiálu a zlepšení hygieny. V jednom z dopisů z léta 1864 například varoval před blížící se katastrofou kvůli přeplněnosti a nedostatku zásob a žádal o okamžitou pomoc. Kromě toho v srpnu 1864 vyslal několik vybraných unionistických zajatců (včetně důstojníků) na sever pod bílou vlajkou s návrhem na obnovení výměny zajatců – doufal, že by to ulevilo táboru. Tato mise však selhala, protože Unie v té době stále odmítala jakékoli výměny kvůli sporu o černé vojáky. Tyto snahy byly během procesu zmíněny v jeho obhajobě, ale soud je odmítl jako nedostatečné nebo neupřímné a rozhodl o trestu smrti oběšením. Prezident Andrew Johnson potvrdil rozsudek a 10. listopadu 1865 byl Wirz oběšen v nádvoří Old Capitol Prison ve Washingtonu. Stal se jedinou osobou popravenou za válečné zločiny spojené s americkou občanskou válkou.

Proces dodnes vyvolává kontroverze. Mnozí historici (zejména „projižanského“ zaměření) ho považují za nespravedlivý – Wirz byl podle nich obětním beránkem za systémové selhání Konfederace a vysokou úmrtnost v jejích táborech. Kritici poukazují na předsudky tribunálu, použití nepřímých důkazů, zvěsti a nepřesných svědectví, manipulaci svědky ze strany žalobce snahu spojit Wirze s vyššími představiteli Konfederace.

Naopak obránci zdůrazňují, že svědectví o Wirzově osobní brutalitě (bití, zastřelování, odmítání pomoci) byla přesvědčivá a že nemohl uniknout odpovědnosti za své příkazy a činy. Moderní pohled je stále rozdělený a popisuje ho jako kontroverzní postavu – pro někoho mučedníka, pro jiné zločince.

Wirzův odkaz zůstává polarizující i dnes. V roce 1909 byl v centru městečka Andersonville postaven památník Wirz Monument – 24 stop vysoký obelisk s nápisem, který ho vykresluje jako oběť nespravedlivého procesu a mučedníka Konfederace. Nechala ho postavit organizace United Daughters of the Confederacy a dodnes se u něj konají každoroční vzpomínkové akce. Někteří jižanští aktivisté ho také označují za hrdinu, který odmítl vypovídat proti konfederačnímu prezidentu Jeffersonu Davisovi.

Jeho hrob je na Mount Olivet Cemetery ve Washingtonu, D.C., kde je označen jednoduchým náhrobkem s nápisem hrdina-mučedník Konfederace.

Dnes je místo bývalého tábora chráněno jako Andersonville National Historic Site pod správou National Park Service. Areál zahrnuje zrekonstruovanou část dřevěného plotu (stockade), Andersonville National Cemetery s téměř 13 000 hroby unionistických vězňů (a také hroby veteránů z pozdějších válek) a National Prisoner of War Museum, které je věnováno utrpení amerických válečných zajatců ve všech konfliktech. Andersonville zůstává jedním z nejtragičtějších symbolů občanské války a připomínkou selhání systému výměny zajatců i logistického kolapsu Konfederace v závěru války.

National Park Service – Andersonville National Historic Site https://www.nps.gov/ande/index.htm https://www.nps.gov/ande/learn/historyculture/index.htm https://www.nps.gov/ande/learn/historyculture/camp-sumter.htm

Andersonville Trial (Henry Wirz) – Official Records https://www.loc.gov/item/2021667853/

John L. Ransom: Andersonville Diary (full text) https://docsouth.unc.edu/imls/ransom/menu.html

William Marvel – Andersonville: The Last Depot (preview / info) https://uncpress.org/book/9780807845653/andersonville/

Ovid L. Futch – History of Andersonville Prison https://ugapress.org/book/9780820331829/history-of-andersonville-prison/

Lonnie R. Speer – Portals to Hell https://www.nebraskapress.unl.edu/bison-books/9780803293427/portals-to-hell/

Dix–Hill Cartel text https://avalon.law.yale.edu/19th_century/cartel.asp

Wirz Monument & UDC info https://www.hmdb.org/m.asp?m=10939

Mount Olivet Cemetery (Wirz grave) https://www.findagrave.com/memorial/1065/henry-wirz

Encyclopedia Virginia – Civil War POWs https://encyclopediavirginia.org/entries/prisoners-of-war-in-the-civil-war/

American Battlefield Trust – Andersonville https://www.battlefields.org/learn/articles/andersonville-prison