Článek
V našich končinách zpravidla nevyvolává dění v Japonsku výraznější ohlas. Současné dění si však určitě pozornost zaslouží. V zemi vycházejícího slunce proběhly 8. února předčasné volby. K těm došlo poté, co 23. ledna oznámila premiérka Sanae Takaiči rozpuštění parlamentu.
Poslední parlamentní volby proběhly na podzim 2024 a její Liberálně demokratická strana držela se svým menším koaličním partnerem 233 křesel, tedy nejtěsnější možnou většinu v 465členné Sněmovně reprezentantů. Pro svou oblibu byla očekávanou favoritkou voleb a chtěla ji využít pro posílení své pozice při prosazování ekonomických reforem.[1]
Její úspěch však překonal veškerá očekávání. Liberálně demokratická strana získala jen pro sebe 316 křesel, což představuje zisk 118 nových postů – nejsilnější mandát dosažený jednou stranou v poválečném Japonsku a zároveň také dvoutřetinovou většinu v dolní komoře parlamentu. Nový koaliční partner přidává dalších 36 stran, mandát premiérky je tak historicky nebývale silný.[2]A je jasné, že je Takaiči bude potřebovat.
Japonsko totiž bude ekonomické reformy skutečně potřebovat. Ekonomickou krizi 90. let nahradila stagnace a šnečí, pokud vůbec nějaké, tempo ekonomického růstu. Do toho čelí země věci dříve neznámé – inflaci. Na tu jsou japonští voliči nebývalé citliví, obzvláštní pozornost vzbuzoval růst ceny rýže, která v minulém roce téměř dvojnásobně zdražila.[3]K tomu je třeba připočíst rostoucí státní dluh, který se pohybuje okolo 250 % HDP a rychle stárnoucí populaci a je jasné, že první žena v japonskému premiérském křesle bude čelit nebývalým výzvám.
Cestou z krize má být volnější fiskální a monetární politika, významnější státní utrácení a daňové škrty. Je však jasné, že státní stimulace ekonomiky se bude pojit s potřebou dalšího zadlužování. Tomu odpovídaly také reakce na finančních trzích – zatímco akciové indexy vyletěly v očekávání silnější růstu vzhůru a dosáhly rekordních hodnot,[4]v případě dluhopisů je nálada povážlivě chladnější.
Nicméně restart ekonomiky není jedinou oblastí, kde nová premiérka plánuje zásadní změny.
Sanae Takaiči je známá svým obdivem vůči Margaret Thatcherové. Pro své konzervativní hodnoty je také občas označována za „železnou lady Japonska.“ V tomto duchu nepřekvapí, že podobně jako britská premiérka hodlá klást důraz na sebevědomou zahraniční politiku. Tyto zahraniční ambice hodlá na rozdíl od svých předchůdců podpořit také posílením vojenských schopností Japonska.
Chystá proto dříve nepředstavitelné změny. První kroky v tomto směru se samozřejmě odehrávaly již v minulosti. Především mentor japonské premiérky a její předchůdce ve funkci Šinzó Abe nastavil kurz země směrem k asertivnějšímu využití vojenských sil. Nedošlo sice ke změně pacifistické japonské ústavy, ve které se císařství vzdává užití síly, došlo však k „reinterpretaci“ článku 9, který tento zákaz stanovuje. Abe poprvé v poválečné historii otevřel možnost zahraniční intervence ve prospěch napadeného spojence. Do toho ještě začal navyšovat vojenské výdaje a posilovat rozhodovací premiérské pravomoci v bezpečnostních otázkách. Stejně jako jeho předchůdci však narážel na odpor pacifistické veřejnosti.[5]
Zdá se však, že se časy mění. V minulých letech agresivně vystupující Severní Korea opakovaně prováděla jaderné testy a testy balistických raket. Ty většinou dopadaly směrem k Japonsku, ale stále mimo jeho teritoriální vody. Došlo však opakovaně také k přeletům nad japonským souostrovím. KLDR tak demonstrovala schopnost zasáhnout cíle v Japonsku.[6]
Ačkoliv to japonští představitelé otevřeně nepřiznávají, ještě mnohem významnějším faktorem jsou rostoucí vojenské schopnosti Číny. Jedním z nejpalčivějších problémů ve vztazích obou zemí jsou zločiny Japonska spáchané na čínských obyvatelích v období japonské agrese ve 30. a 40. letech 20. století. Jedním z aktuálních problémů jsou spory o neobydlené ostrovy ve Východočínském moři. Na souostroví Senkaku (jak jsou nazývány v Japonsku), Tiao-jü-tao (jak jsou nazývány v ČLR) či Tiao-jü-tchaj (jak je nazývají na Tchaj-wanu), doprovázený konflikty a střety v jejich okolí.
Za této situace plánuje Takaiči navázat na kroky svého předchůdce a posunout je ještě mnohem dále. V plánu je další navyšování vojenských rozpočtů spojené se získáním nových možností, jako je schopnost zasáhnout případného protivníka na velkou vzdálenost.[7]Mluví se také o rozvoji vlastních vojenských technologií a omezení exportu zbraní. Obrovský rozruch vyvolaly také komentáře premiérky na půdě parlamentu, když ve svém projevu nepřihlásila k dosud desítky let platné politice odmítající jaderné zbraně.[8]
Tyto své záměry Takaiči neskrývala a vyvolala tak obavy, jak zareaguje japonská veřejnost a zahraniční představitelé. Souhlas japonských občanů s těmito změnami se projevil v podobě drtivého volebního vítězství. V zahraničí se dočkala masivní podpory ze strany Donalda Trumpa, který si v minulosti opakovaně stěžoval na Japonsko a jeho přístup černého pasažéra k vlastní bezpečnosti. V případě asijských států je však situace složitější.
Značné obavy panovaly v případě Jižní Korey, která má také neblahé historické zkušenosti s japonským expansionismem. Šlo především o anexi Korejského poloostrova po roce 1910, která vedla k diskriminaci Korejců ve vlastní zemi a vyvrcholila v období druhé světové války dodnes nedořešenými zločiny jako bylo masové zneužívaní korejských žen japonskými vojáky (tzv. utěšitelky) nebo působení jednotky 731, která své pokusy mezi mnohými prováděla také na Korejcích.
Tyto obavy však byly přinejmenším prozatím rozptýleny po lednové návštěvě korejského prezidenta v Japonsku. Jednalo se o prvního zahraničního představitele oficiálně pozvaného novou premiérkou. Dvojice navíc světu předvedla hudební show, když oba společně zahráli na bicí rytmus několika populárních korejských songů.[9]Zdá se, že společný nepřítel spojuje a dokáže přenést vztahy i přes dosud nedořešená historická příkoří. Tímto nepřítelem je samozřejmě jsou již zmíněné KLDR a Čína.
Zatímco u KLDR není její agresivní vystupování velkým překvapením, ze strany Číny přišla také velmi podrážděná reakce. Byly za ní samozřejmě obavy z japonského militarismu, ale skutečnou rozbuškou se staly komentáře premiérky, která počátkem listopadu odpověděla na dotaz opozičního poslance, že případné napadení Tchaj-wanu by mohlo představovat existenční hrozbu pro samotné Japonsko a nasazení japonských ozbrojených sil. To vedlo nejdříve k ostré výměně slov z obou stran a eskalovalo v diplomatickou roztržku.[10] Ta vedla nejdříve ke snížení příletů čínských turistů ve snaze potrestat Japonsko ekonomicky a vyvrcholila zákazem vývozu vzácných zemin do Japonska jako duálních technologií s možným vojenským využitím. [11]
Zde však Čína očividně přestřelila. V první řadě posílila pozici premiérky před samotnými volbami. Nic nemohlo pomoci plánu na odklon od pacifistické zahraniční politiky, než soupeř ohrožující japonskou bezpečnost, ochotný využít k tomu své ekonomické nástroje. Z čistě ekonomické otázky těžby a zpracování vzácných zemin navíc udělal otázku bezpečnostní. Japonsko už tak (jako ostatně i další státy) neřeší jen čistě ekonomické a environmentální otázky, ty ustupují do pozadí tváří v tvář stále silnější a asertivnější Číně.
Japonsku ve snaze zbavit se závislosti na Číně pomohl také objev bohatého zdroje těchto zemin na mořském dně. Průzkumná loď pro podmořskou těžbu nalezla bohatá ložiska v hloubce 6000 metrů pod hladinou. Do roku 2027 chce Japonsko začít tato ložiska těžit, v případě úspěchu se tak stane první zemí světa těžící vzácné zeminy tímto způsobem.[12]Mezitím potichu Čína opět povolila vývoz těchto zemin do Japonska.[13]Zdá se tak, že si v Pekingu uvědomili svůj omyl a riziko úplné ztráty své výhody v blízké budoucnosti.
Silný mandát japonské premiérky, zřejmý souhlas japonských voličů s odklonem od předchozí pacifistické politiky a nadějné vyhlídky na zbavení se závislosti na Číně v případě klíčových materiálů umožňují Japonsku sebevědomé a otevřeně asertivnější vystupování v zahraniční politice. Zajisté k pramalé radosti vládcům v Pekingu, kteří už nyní čelí obchodním válkám s USA a sotva si mohou dovolit dělit síly v soupeření se znovu rostoucím Japonskem.
