Článek
Pád íránského režimu ajatolláhů je v médiích od soboty zmiňován ve všech kontextech. Objevují se prognózy, analýzy i čiré spekulace o tom jak a kdy by k tomu mělo dojít. Svrhnout režim však zpravidla není úplně snadné, zvláště v zemi, která má s takovou situací opakovaně zkušenost.
Ještě úplně jiná situace zpravidla nastává, když se režim svrhnout podaří. Jenom málokdy je to změna k lepší a pokud ano, zpravidla nevydrží dlouho. I o tomto by mohli v Íránu vyprávět. Světové velmoci Velká Británie a později SSSR a USA, Írán (či Persii) okupovaly, prováděly převraty či se o to alespoň pokoušely, jak se jim právě hodilo. Existence současného režimu dokazuje, že tyto „úspěchy“ nejsou trvalého rázu.
Svrhnout režim není jen tak…
O snaze svrhnout íránský režim se mluvilo už loni v létě, izraelské útoky během červnové kampaně měly mít jako jeden z cílů odstranit vládu ajatolláhů.[1] Samotný název Operation Rising Lion (Vzpínající se lev) a nynější Operation Roaring Lion (Řvoucí lev) jsou neskrývanou narážkou na státní symbol Íránu v době šáha.
Média začaly plnit vyjádření o tom, že teokratickému režimu zvoní hrana. Mezi nimi vystupuje zvláště prohlášení ministra Macinky, že se režim buď rozpadne do 48 hodin nebo nastoupí vojenská diktatura pod vládou Revolučních gard.[2] Co na tom, že už vlastně v zemi vládne režim opírající se otevřeně o ozbrojené složky a ochotný kdykoliv na svou ochranu nasadit brutální násilí, jak jsme se mohli přesvědčit v lednu.
Je skutečně možné, že to vousáči v turbanech mají spočítané a brzy budou odstaveni od moci. Bohužel se však ani ty naprosto nejhorší režimy nehroutí rychle a snadno. V předchozích případech amerického snažení můžeme najít spíše příklady neúspěšných pokusů než těch úspěšných.
Stačí se podívat na příklad Kuby. Tento karibský stát je pod tlakem USA po desítky let. Země čelí sankcím supervelmoci, která je od ní vzdálená cirka 90 námořních mil a v každé jiné situaci by představovala nejvýznamnějšího obchodního partnera ostrovního státu. Do rozpadu východního bloku Kubu zachraňovaly subvence socialistických států, v 90. letech si proto Kuba prošla extrémními obtížemi tzv. zvláštní období v době míru. Nicméně any více než tři dekády izolace, sankcí a jednoho z nejzhovadilejších ekonomických systémů na planetě nevedly k pádu castrovského režimu.[3]
Obdobně bychom mohli najít řadu dalších států jako Rhodesie či JAR za apartheidu, KLDR, Irák po válce v Zálivu a další. Pokud už došlo k pádu režimu, nebylo to vůbec snadné a předcházely tomu desítky let tlaku či významné vnější šoky jako invaze, ztráta patrona apod. A i tehdy, kdy režim padnul, neznamenalo to automaticky zlepšení situace.
…nedejbože, když se to podaří
Existuje samozřejmě mnoho příkladů, kdy se „nesprávný“ režim podařilo svrhnout. Ať již to bylo cíleně tlakem zvenčí, zásahem, jehož cílem bylo svrhnutí tohoto režimu nebo jeho rozkladem a rozpadem z vnitřních důvodů – díky ekonomické stagnaci, nespokojenosti obyvatelstva apod.
Za historicky velmi úspěšné příklady lze považovat Německo a Japonsko po roce 1945. Musely se ovšem sejít zcela unikátní podmínky, aby toho mohlo být dosaženo. Obě země měly na svou dobu vysoce vzdělané obyvatelstvo, existovaly v nich silné byrokratické instituce, o které se mohl nový stát opřít a velmi homogenní společnost. Co víc, státy, které předchozí režimy pomohly svrhnout pomohly novým režimům na nohy. Podporovaly obnovu, ekonomický rozvoj, investice a nasazením velkého počtu vojáků zajistily v zemích poválečný pořádek.[4]Tyto okolnosti jsou však spíše vzácné a mnohem častější jsou příklady neúspěchu.
Stačí se podívat na rozpad SSSR. V chaosu 90. let se z velké části uchytily staré struktury – první prezidentem byl bývalý komunistický funkcionář, tím druhým je agent KGB. Muži, kteří přišli ze starého režimu a pouze převlékli kabáty. Situace nakonec i přes veškerou snahu Západu o spolupráci a mírové soužití s Ruskem dospěla do původního stavu – tedy Evropa opět čelí agresivnímu Rusku, tentokrát se však odehrává horká válka přímo na evropské půdě.
Ani případy, ve kterých došlo ke svržení režimu po přímé vojenské intervenci nedávají příliš naděje. Za příklad mohou posloužit dva sousední státy Íránu – Afganistán a Irák. Oba státy se počátkem 21. století stály terčem amerického zásahu. První jmenovaný v souladu s rezolucí OSN, druhý ovšem na základě krajně pochybné záminky o zbraních hromadného ničení.
Výsledkem invaze do Iráku bylo téměř deset let americké přítomnosti v zemi zakončené stažením se na konci roku 2011. Po velmi snadné úvodní fázi zabředly USA doprostřed občanské války, sektářského násilí, neuváženými kroky zlikvidovaly veškeré dříve existují struktury a zemi uvrhly do chaosu.[5]Nemluvě o ztrátě mezinárodního renomé, a to především v oblasti Blízkého východu, kde jsou Spojené státy stále vnímány jako světový policajt, a to i v zemích jejich vlády jsou oficiálně spojenci.[6]Po jejich odchodu navíc oslabená země nebyla schopná čelit růstu náboženského extrémismu, který vyvrcholil vzestupem Islámského státu a jeho hrůzovládou na velkou částí iráckého a syrského území.
Ještě o něco horší a potupnější výsledek mělo angažmá v Afganistánu. Ačkoliv dokázaly Spojené státy opět rychle porazit a vyhnat Talibán, ten se v pozdějších letech opět zformoval a zahájil neutuchající kampaň odporu. USA a spojenecké armády zůstaly v zemi dvě desítky let, po které dokázaly jakžtakž držet při životě jim nakloněnou demokratickou (v rámci možného) vládu.
Vše však opět skončilo potupou. Dvě dekády okupace vedly k růstu odporu místních a s odchodem amerických vojáků se rozpadl i prozápadní afgánský režim. Nakonec museli Američané téměř utíkat a vyjednávat s Talibanem o bezpečném odchodu ze země. Ten navíc po jejich odchodu ukořistil obrovské množství zbraní a vybavení původně určeného pro Afgánskou národní armádu a dokázal ovládnout také severní oblasti země, které do září 2001 spadaly pod kontrolu tzv. Severní aliance, která dokázala Talibanu úspěšně vzdorovat.[7]
A podobných „úspěchů“ se USA a evropským spojencům podařilo dosáhnout také v Sýrii a Libyi. V obou vládl diktátor, který se pro udržení moci neštítil ničeho. V žádném případě nemají být tyto řádky omluvou pro podobné šmejdy. Nicméně po vyhlášení bezletové zóny nad Libyí a svržení Kaddáfího se svět dočkal obrovské humanitární krize, občanské války všemožných klanů a frakcí, která měla navíc tendenci se přelévat do okolních států a obrovské vlny migrace do Evropy. Věcí, kterým bývalý diktátor, ať byl jaký byl, dokázal zabránit.[8]
Obdobná vlna migrace přišla také ze Sýrie po vypuknutí občanské války. Nyní nechci zabředat do toho kdo byl dobrý a špatný, protože zde snad zůstali jen ti špatní. Nicméně po téměř 15 letech občanské války a snahy o svržení jednoho krvavého diktátora, se k moci dostal Ahmad Šara, aktuálně prozatímní prezident a miláček západních politiků, dříve však mezinárodně hledaný terorista napojený na Islámský stát a al-Kajdu.[9]
Pozor, co si přejeme, může se nám to splnit
Spolu s iráckou invazí krátce po vzniku teokratického režimu v roce 1979 čelí vláda ajatolláhů snad nejtěžší zkoušce za dobu své existence. Nejvyšší vedení země bylo zlikvidováno již v úvodních okamžicích současné operace.[10]Je tak možné, že bez těchto představitelů to oslabený režim neustojí a zhroutí se. Bylo by však bláhové toto zhroucení automaticky očekávat.
V první řadě to vypadá, že se režim zatím i přes očekávání drží. Svět obletěly záběry oslav v ulicích po oznámení smrti Alí Chameneího. Nicméně se nezdá, že by mělo jít o masové demonstrace, tak jak tomu bylo v lednu. Trumpovo pobízení k odporu a slibování brzké pomoci, jen aby byli nakonec odpůrci režimu ponecháni napospas zásahu Revolučních gard a dalších ozbrojených složek režimu je nejspíš ještě příliš čerstvé.[11]
I přes často prezentovaný obraz izolovaného a od vlastního obyvatelstva odtrženého režimu, jsou ve skutečnosti široké skupiny obyvatel ekonomicky zainteresovány na propojení armády, náboženských nadací (tzv. bonjády)[12]a s nimi spojených firem, které ovládají značnou část íránské ekonomiky. S pádem režimu by přišli o své postavení.
Ještě mnohem horší situace by však čekala všechny ty, kteří se přímo nebo nepřímo podíleli na zvěrstvech současného režimu. Těm nejde jen o vlastní obživu, ale o vlastní přežití. Nikdo nezapomněl způsob, jakým se režim vypořádal se svými odpůrci, ať již v minulosti [13]nebo během nedávných protestů. A i představitelé režimu mají na paměti konec Kaddáfího – mučeného a sodomizovaného před smrtí z rukou lynčujícího davu.[14]Nebo osud nesunitských obyvatel v současné Sýrii, kteří čelí násilí, ponižování a diskriminaci z rukou ozbrojenců současné vlády.[15]
Rychlý pohled na etnickou a náboženskou mapu Íránu dává tušit možné problémy v případě rozpadu ústřední vlády. Svůj zájem začnou prosazovat nejen zástupci různých menšin, jejichž soukmenovci žijí za hranicemi okolních států, ale další regionální velmoci jako Pákistán či Turecko, nemluvě o Číně, silně zainteresované na přežití současného režimu a pokračující ekonomické a strategické spolupráci.
Pokud představovalo přibližně 6 milionů obyvatel Libye a něco přes 20 milionů obyvatel Sýrie základ pro obrovskou migrační krizi, se kterou se Evropa musela vypořádávat ještě o roky později, co teprve 90 milionů obyvatel současného Íránu. První dvě zmiňované země byly důležité především svou polohou umožňující přechod do Turecka či přeplutí Středozemního moře do evropských států. Írán se rovněž nachází na křižovatce tras a sám hostí statisíce uprchlíků z okolních zemí.[16]Nádavkem k tomu leží ještě vedle strategického Hormuzského průlivu, kterým projde denně 20 % světové spotřeby ropy.
Netřeba asi zmiňovat riziko růstu náboženského extrémismu mimo kontrolu ústřední vlády v Teheránu. Kromě vlastních oficiálních struktur podporuje řadu dalších organizací jako Hamás, Hizballáh a další hnutí. Ty by sice ztratily svého hlavního mecenáše, ale zároveň kontrolu nad jejich jednáním. V neposlední řadě spolu s rozpadem režimu hrozí ztráta kontroly nad současným vojenským arzenálem. V případě libyjské armády, mnohem menší a oslabené roky sankcí a mezinárodní izolace se mluvilo o noční můře v podobě MANPAD protileteckých střel,[17]v případě Sýrie existuje stále riziko možného úniku a zneužití chemických zbraní ze zásob bývalého režimu.[18]Co ovšem teprve relativně moderní a mnohem početnější íránské ozbrojené síly a jejich výzbroj.
Svrhnout íránský režim určitě nebude snadné. Existují silné vnitřní i vnější síly, které se mu budou za každou cenu snažit zabránit. Přesto se tak může nakonec stát, a to i velmi rychle. V takovém případě však není na místě přílišný optimismus co do dalšího vývoje. Jakkoliv je současná teokratická diktatura brutální, zkorumpovaná a odsouzeníhodná, nemáme v žádném případě záruku, že s jejím pádem přijde něco lepšího.
[1] https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/svet/ambici-izraele-muze-byt-i-zmena-rezimu-v-iranu-pisi-media-361991
[2] https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/bud-se-rezim-do-48-hodin-rozpadne-nebo-gardy-nastoli-diktaturu-mini-macinka-370836
[3] https://www.jstor.org/stable/24487481
[4] https://www.theglobalist.com/germany-and-japan-a-comeback-story/
[5] https://www.fpri.org/article/2023/03/how-america-misunderstood-iraqi-politics-and-lost-the-war/
[6] https://www.csis.org/analysis/americas-failed-strategy-middle-east-losing-iraq-and-gulf
[7] https://www.militarystrategymagazine.com/article/the-futile-decade-the-us-failure-in-afghanistan-and-its-lessons/
[8] https://www.bbc.com/news/world-africa-39567632
[9] https://www.novinky.cz/clanek/zahranicni-blizky-a-stredni-vychod-pripad-sara-jak-se-z-teroristy-stal-milacek-zapadu-a-syrsky-prezident-40521118
[10] https://www.aljazeera.com/news/2026/3/1/who-are-irans-senior-figures-killed-in-us-israeli-attacks
[11] https://www.reuters.com/world/china/iranian-mp-warns-greater-unrest-urging-government-address-grievances-2026-01-13/
[12] https://www.ifmat.org/10/09/a-deep-dive-into-iranian-bonyads-and-how-they-work/
[13] https://iran1988.org/1988-massacre/
[14] https://www.cbsnews.com/news/globalpost-qaddafi-apparently-sodomized-after-capture/
[15] https://reliefweb.int/report/syrian-arab-republic/sectarian-violence-threatens-syrias-shaky-transition
[16] https://www.unhcr.org/ir/refugees-iran
[17] https://abcnews.com/Blotter/nightmare-libya-20000-surface-air-missiles-missing/story?id=14610199
[18] https://inkstickmedia.com/every-gun-was-taken-syria-could-fuel-arms-trafficking-crisis/
