Článek
Chruščovův tajný projev, oficiálně nazvaný „O kultu osobnosti a jeho důsledcích“, byl přednesen Nikitou Sergejevičem Chruščovem 25. února 1956 na závěrečném uzavřeném zasedání XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu. Tento čtyřhodinový projev představoval první otevřenou kritiku Josifa Stalina ze strany nejvyššího sovětského vedení od jeho smrti v roce 1953 a stal se jedním z nejvýznamnějších mezníků sovětských dějin 20. století.
Projev byl přednesen v noci z 24. na 25. února 1956 ve Velkém sále Kremlu před přibližně 1 500 delegáty strany. Zahraniční delegace a novináři byli z jednání vyloučeni. Veřejná část XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu skončila již 24. února 1956, kdy byl oficiálně ukončen program sjezdu včetně hlavních referátů a diskusí. Teprve poté, po formálním závěru veřejných zasedání, byli delegáti vyzváni, aby se vrátili do sálu na dodatečné uzavřené zasedání, které bylo svoláno na poslední chvíli. Předsednictvo schůze předal předseda Rady ministrů Nikolaj Bulganin, spojenec Nikity Chruščova, přímo jemu, což umožnilo Chruščovovi přednést projev bez předchozího ohlášení v programu.
Atmosféra během projevu byla extrémně napjatá a šokující – mnozí pamětníci a historické zprávy ji popisují jako téměř hrobové ticho, přerušované jen občasnými přidušenými výkřiky, vzlyky nebo zoufalými povzdechy. Sál Velkého kremelského paláce byl ponořen do absolutního ticha; delegáti seděli jako zkamenělí, bledí, s pohledy upřenými na pódium, mnozí se neodvažovali ani na sebe pohlédnout. Chruščov přednášel svým charakteristickým energickým, emotivním stylem, s častými improvizovanými odbočkami od připraveného textu, s ironickými poznámkami a obviňujícími stylem, s což silně kontrastovalo s mrtvým klidem v sále. Neozval se žádný potlesk, žádné otázky, žádná diskuse. Po čtyřech hodinách skončil projev a delegáti odcházeli v hluboké dezorientaci a šoku, s hlavami skloněnými, mnozí v slzách.
Šok z odhalení byl tak silný, že někteří delegáti během projevu nebo bezprostředně po něm utrpěli vážné zdravotní problémy. Podle svědectví účastníků a pozdějších zpráv několik lidí dostalo srdeční záchvat přímo v sále a museli být vynášeni na nosítkách nebo ošetřováni na místě. Jiní upadali do mdlob, propadali panice nebo se jim zhoršily chronické srdeční potíže. Například šéfredaktor deníku Komsomolskaja pravda Dmitrij Gorjunov musel během projevu užít několik nitroglycerinových tablet, aby vůbec zvládl tep a zabránil svému kolapsu. Někteří delegáti plakali otevřeně, drželi si hlavu v zoufalství nebo seděli v hluboké depresi, celkový dojem byl, že se hroutí celý světový názor, který desetiletí formoval jejich životy a kariéry.
Chruščov v projevu odsoudil tzv. kult osobnosti kolem Stalina, označil ho za porušení leninských principů kolektivního vedení a přímo obvinil Stalina z rozsáhlých represí, zneužívání moci a závažných chyb, které měly katastrofální následky. Rozhodnutí o přednesení projevu padlo již 13. února 1956, kdy byl oficiálně schválen Prezídiem (dříve Politbyro) ÚV KSSS. Chruščovovi spojenci v nejvyšším vedení mu pomohli uvolnit cestu tím, že v předchozích měsících postupně oslabovali vliv stalinistických konzervativců v Prezídiu jako byli Molotov, Kaganovič nebo Vorošilov, kteří se stavěli proti hlubší kritice Stalina.
Klíčovým podkladem pro obsah projevu se stala zvláštní komise ÚV KSSS, zřízená 31. prosince 1955 na Chruščovův podnět. Této komisi, známé jako Pospelovova komise (podle předsedy Pjotra Pospelova), bylo uloženo prošetřit masové represe proti delegátům a členům ÚV zvoleným na XVII. sjezdu strany v roce 1934. Komise prozkoumala archivní materiály NKVD, statistiky a svědectví, shromáždila důkazy o rozsahu teroru a v únoru 1956 předložila Prezídiu zprávu, která šokovala i některé stalinisty.
Chruščov přečetl pasáže z Leninovy politické závěti nadiktované před jeho smrtí na přelomu let 1922 a 1923, ve které Lenin varoval před Stalinovou hrubostí, přílišnou koncentrací moci v jeho rukou a navrhoval jeho odvolání z funkce generálního tajemníka strany. Současně také Chruščov zdůrazňoval, že většina zločinů byla dílem samotného Stalina a jeho nejbližšího okolí (zejména Lavrentije Beriji, Nikolaje Ježova a dalších), zatímco komunistická strana jako taková zůstávala podle něj leninská a čistá.
Chruščov svalil veškerou vinu na Stalina a jeho „kliku“, přičemž systematicky vynechával jakoukoli zmínku o odpovědnosti současného vedení strany, včetně sebe sama. Nepřiznal, že on sám jako první tajemník Ukrajinské SSR v letech 1938–1949 aktivně participoval na represích, ani že mnozí další prominentní lídři (jako Vjačeslav Molotov, Lazar Kaganovič, Kliment Vorošilov či Anastas Mikojan) podepisovali seznamy popravovaných nebo se na represích přímo podíleli. Projev se zaměřil především na represe proti komunistům a stranickým kádrům – zejména na Velký teror 1937–1938. Mnoho dalších brutálních kampaní a zločinů však zcela nebo téměř zcela opomenul. Nezmiňoval například násilnou kolektivizaci a dekulakizaci, hladomor na Ukrajině (Holodomor) v letech 1932–1933, masové represe proti nekomunistickému obyvatelstvu, Katyňský masakr nebo deportace z pobaltských států po roce 1939.
Text projevu nebyl zveřejněn v sovětských médiích a oficiálně zůstával utajený – nebyl publikován v tisku ani v oficiálních sbornících sjezdu. Ústřední výbor KSSS však již krátce po jeho přednesení nechal vyhotovit desetitisíce kopií textu, označených stupněm utajení „tajné“, a nařídil jejich čtení na uzavřených stranických schůzích po celém Sovětském svazu. Během několika měsíců ho slyšelo přes 25 milionů lidí. Ačkoli byl projev původně označen jako tajný, utajení bylo v praxi postupně zmírňováno – již v létě a na podzim 1956 začaly některé regionální organizace text šířit širšímu okruhu lidí, a do roku 1957–1958 se stal běžnou součástí stranické výchovy. Oficiálně zůstával utajený až do konce 80. let (plně zveřejněn v SSSR až v roce 1989), ale v praxi o něm věděla prakticky celá vzdělaná a politicky aktivní část společnosti. Na Západě se text dostal ven mimořádně rychle – již v březnu 1956 kolovaly kopie v Polsku, odkud byl přes izraelskou rozvědku a CIA předán do Spojených států. Kompletní verze vyšla 5. června 1956 na titulní straně deníku The New York Times.
Projev zahájil proces destalinizace a tzv. Chruščovovo tání. V následujících letech byly propuštěny miliony politických vězňů z gulagů, zahájena masová rehabilitace obětí represí, odstraněny tisíce Stalinových soch a portrétů, přejmenovány stovky měst a ulic a v říjnu 1961 bylo Stalinovo tělo vyneseno z Leninova mauzolea a pohřbeno u kremelské zdi. Už však několik měsíců po projevu začala kritika Stalina postupně změkčovat – klíčovou roli sehrál Michail Andrejevič Suslov, který prosazoval „vyvážený“ přístup: odsouzení excesů, ale zároveň uznání Stalinových zásluh v industrializaci a vítězství ve válce. Tento kompromis byl formulován v rezoluci ÚV KSSS z června 1956 „O překonávání kultu osobnosti a jeho důsledků“.
Ve východním bloku vyvolal projev silné otřesy. V Polsku se stal jedním z hlavních impulsů k tzv. polskému říjnu 1956 a nástupu Władysława Gomułky k moci. Projev měl tragický dopad i na polské vedení: tehdejší první tajemník PZPR Bolesław Bierut, dlouhodobě nemocný, utrpěl po přečtení projevu srdeční infarkt a zemřel 12. března 1956 v Moskvě. Mnozí jeho smrt považují za přímý důsledek šoku z projevu.
V Maďarsku se projev stal jedním z hlavních impulsů k protisovětské revoluci v říjnu a listopadu 1956, která byla krvavě potlačena sovětskými vojsky. V Číně Mao Ce-tung Chruščovovi nikdy plně neodpustil a považoval projev za revizionistický akt, který podkopává autoritu vůdce a oslabuje bojovnost komunistického hnutí. Mao veřejně kritizoval Chruščova za „odhalení Stalinových chyb“ a za přílišné zdůrazňování mírového soužití se Západem. Rozkol se prohluboval v letech 1958–1960: v roce 1960 Sovětský svaz náhle stáhl všechny své technické poradce z Číny, přerušil dodávky technologií a vojenské pomoci. Ideologický spor vyústil v otevřenou polemiku – v letech 1963–1964 vydala Čína devět „komentářů“ k sovětské politice, kde Chruščova označila za „moderního revizionistu“. Rozkol vedl k úplnému přerušení stranických kontaktů, k hraničním konfliktům (např. na Ussuri v roce 1969) a k tomu, že Čína začala hledat vlastní cestu k socialismu, což kulminovalo v Kulturní revoluci.
V západních komunistických stranách projev způsobil masový odliv členů – mnozí intelektuálové, spisovatelé a aktivisté opustili stranu v pocitu zrady a desetiletí trvajícího klamu, což výrazně oslabilo vliv komunistických stran na Západě.
Chruščovův tajný projev tak představoval první velké veřejné přiznání zločinů stalinismu zevnitř sovětského vedení. I přes svá omezení znamenal zásadní zlom v dějinách SSSR a celého komunistického hnutí. Tento proces však měl jasné hranice: komunistická strana a sovětské vedení nikdy nehodlaly tolerovat zpochybnění své monopolní moci, socialismu jako systému ani nadvlády nad satelity. Jak se rychle ukázalo v Maďarsku a v menší míře i v Polsku, jakékoli pokusy o hlubší reformy, svobodné volby, neutralitu nebo vystoupení z Varšavské smlouvy byly považovány za kontrarevoluci a hrozbu pro celý blok.
Když maďarský lídr Imre Nagy vyhlásil neutralitu Maďarska a vystoupení z Varšavské smlouvy, Sovětský svaz odpověděl masivní vojenskou intervencí. Do země vtrhly tisíce tanků a desetitisíce vojáků do země. Povstání bylo krvavě potlačeno, tisíce byly zatčeny, mučeny nebo popraveny (včetně Nagye v roce 1958), a stovky tisíc uprchly do exilu. Tento zásah ukázal, že destalinizace neznamenala konec násilí – tanky, popravy a represe zůstaly nástrojem udržení moci, pokud kdokoli chtěl sejít z cesty sovětského modelu socialismu.
Bohužel v dnešním moderním Rusku 21. století postupně ustupuje odkaz destalinizace a Chruščovova tání do pozadí, zatímco na popředí se vrací oslava Josifa Stalina, jeho zásluh a obrazu silného vůdce. Stalinova postava stává symbolem silného státu, národní hrdosti a odolnosti vůči vnějším hrozbám. Státní propaganda a školní učebnice bagatelizují jeho teror, zatímco památníky obětem represí jsou likvidovány. Vznikají nové sochy a památníky Stalina Komunistická strana Ruska prosazuje jeho plnou rehabilitaci a Putin sám opakovaně volá po „vyváženém“ pohledu na jeho éru, kde se chyby minimalizují a vítězství glorifikují. Tím se kruh uzavírá: Rusko se vrací k modelu, kde autorita vůdce a státní moc převažují nad pamětí obětí a demokratizačními impulsy – tragédie, která se v různých podobách opakuje, když se společnost vrací k idolizaci tyrana v dobách krize a strachu.
Zdroje:
https://digitalarchive.wilsoncenter.org/document/khrushchevs-secret-speech-cult-personality-and-its-consequences-delivered-twentieth-party(Khrushchev's Secret Speech, ‚On the Cult of Personality and Its Consequences,‘ Delivered at the Twentieth Party Congress of the Communist Party of the Soviet Union | Wilson Center Digital Archive)
https://www.marxists.org/archive/khrushchev/1956/02/24.htm(Speech to 20th Congress of the C.P.S.U.)
https://www.cbc.ca/news2/background/russia/khrushchev.html(CBC News Indepth: Russia)
https://museumofcommunistterror.com/the-secret-speech/(The Secret Speech - Museum of Communist Terror)
https://history.state.gov/historicaldocuments/frus1955-57v24/d50(Historical Documents - Office of the Historian)
https://academic.oup.com/hwj/article-abstract/62/1/187/582873(How Khrushchev Leaked his Secret Speech to the World | History Workshop Journal | Oxford Academic)
