Útok na Modrý dům 1968: komando KLDR se při sebevražedné misi pokusilo zabít korejského prezidenta

Říci, že jsou vztahy mezi Jižní a Severní Koreou špatné, by bylo slabé vyjádření k situaci, která mezi oběma státy panuje od jejich rozdělení po druhé světové válce. Po ukončení války na Korejském poloostrově utichly nejtěžší boje. Mezi oběma státy však nikdy nebyla podepsána skutečná mírová dohoda a oba oficiálně zachovaly politiku znovusjednocení celého Korejského poloostrova pod svou vládou. To vedlo k obdobím, při kterých se znovu rozhořely menší či větší ozbrojené střety. Ty se nejčastěji odehrávaly okolo demilitarizované zóny podél 38. rovnoběžky.

V roce 1968 se však odehrála jedna z událostí, která se naprosto vymykala. Tehdy severokorejské komando překročilo demilitarizovanou zónu, infiltrovalo se do hlavního města Jihu Soulu a pokusilo se o atentát na tehdejšího prezidenta Pak Čong-huie.

Dva korejské státy – Korejská republika na jihu a Korejská lidově demokratická republika na severu Korejského poloostrova vznikly v důsledku druhé světové války. Zatímco území jižně od 38. rovnoběžky obsadili Američané, směrem na sever to byli Sověti. Obě velmoci pak zákonitě na tomto území pomohly vzniknou sobě nakloněným vládám.

Na jihu byl v čele I Sung-man (u nás známý také jako Li Syn-man), na severu to byl Kim Ir-sen (správně Kim Il-sung, ale nechme častěji známé jméno). Obě země byly na počátku své existence diktatury a obě se připravovaly na sjednocení celé poloostrova, přičemž se zvažovaly dvě možnosti – jak demokratickou na základě všeobecných voleb, tak vojenskou, ke které nakonec KLDR skutečně přistoupila.

V červnu 1950 tak vypukla korejská válka. Severní agresor měl na počátku války výraznou převahu a téměř tak dokázal ovládnout celý poloostrov. Zastavil ho však příchod jednotek OSN, situace se zcela obrátila a v jednu chvíli stály spojenecké síly téměř na hranicích s Čínou. Ta však zasáhla a dokázala válku přivést k patu. V něm válka i přes opakované snahy obou stran setrvala až do dojednání příměří v červenci 1953. Došlo k utichnutí bojů, ale válka oficiálně nikdy neskončila a nebyla nikdy uzavřena mírová dohoda.

Období klidu střídaly občas šarvátky, přeshraniční provokace či menší střety. Obě země i po válce zůstávaly autokratické. Na severu si postupně upevňoval svou pozici Kim Ir-sen. Stejně jako jižní soused, také jeho země byla válkou těžce poškozena, americké nálety srovnaly se zemí celá města. I díky propagandě však v myslích Severokorejců představoval hrdinu, který se dokázal postavit americkým imperialistům a díky vydatné hospodářské a vojenské pomoci z ostatních socialistických zemí se dařilo KLDR rychle obnovit.

Ačkoliv navenek vypadal Kim Ir-sen jako nezpochybnitelný a jediný vůdce země, ve vnitřní politice se musel postupně vypořádat s možnou opozicí v podobě frakcí uvnitř vládní Korejské strany práce. Tu představovaly především tzv. sovětská frakce a frakce Yan'an – zatímco první nepřekvapivě stranila SSSR, druhá druhému hlavnímu patronovi KLDR Číně. V druhé polovině 60. let však již měl po sérii čistek a politických manévrů situaci pevně v rukou.

Zato jižně od 38. rovnoběžky byla situace složitější. I po válce zůstal u moci I Sung-man, v roce 1960 však proběhla tzv. dubnová revoluce – masivní studentské nepokoje, které vedly k rezignaci prezidenta a jeho odchodu do emigrace. V zemi v červenci proběhly demokratické volby, ale nová vláda měla pouze jepičí život a již v květnu 1961 byla svržena vojenských převratem generála Pak Čong-huie.

Ten spustil sérii ekonomických a politických reforem, které měly změnit zoufalý stav Korejské republiky. Země patřila mezi nejchudší státy světa a byla existenčně závislá na americké pomoci. V roce 1963 nechal Pak uspořádat demokratické volby, ve kterých byl těsně zvolen novým prezidentem. Odstartoval nový pětiletý rozvojový plán, normalizoval vztahy s Japonskem (což u Jihokorejců vyvolalo obrovské pozdvižení kvůli chování Japonců za doby okupace a především v době války), utužil vztahy s USA, vyslal korejské vojáky do Vietnamu a začal rychle pozvedávat ekonomiku státu. V roce 1967 byl znovu zvolen a zdálo se, že se období poválečného chaosu a slabosti konečně blíží ke konci. V polovině 60. let dokonce dokázala země dosáhnout poprvé rychlejšího ekonomického růstu než její severní soused.

To samozřejmě sledoval Kim Ir-sen jen s obrovskou nevolí. Nejenže se Jih nehroutil, ale naopak to vypadalo, že v brzké době předběhne v ekonomickém výkonu Sever. Na druhou stranu ovšem získal konečně absolutní moc ve vlastní zemi a úhlavní nepřítel a patron Korejské republiky USA byly zaměstnány válkou ve Vietnamu a nehrozila z jejich strany zásadnější odveta. Zdálo se proto, že uzrála chvíle pro rozhodný krok, který mohl zvrátit vývoj na poloostrově a v případě úspěchu snad dokonce vést ke znovusjednocení. Na svět tak přišla myšlenka atentátu na prezidenta Pak Čong-huie.

Pro provedení celé operace byla vybrána tzv. jednotka 124.  Jednalo se o jednu z nejelitnějších a nejutajovanějších jednotek severokorejské armády. Ta se specializovala na partyzánskou válku a sabotáže. S infiltracemi přes demilitarizovanou zónu měla již bohaté zkušenosti, protože v předchozích 2 letech před touto misí opakovaně prováděla útoky na jihu, které si vyžádaly mnoho mrtvých a zraněných na obou stranách.

Muži pro tuto misi měli projít ještě přísnějším sítem, než bylo u jejich jednotky obvyklé. Naprostou samozřejmostí byl perfektní zdravotní stav a špičková fyzická kondice. Hrstka vybraných mužů musela být schopná fyzického tréninku na úrovni špičkových sportovců. Navíc museli být také bezvýhradně loajální vůči své zemi a Kim Ir-senovi. A kromě těchto velmi limitujících požadavků muselo jít u většiny nasazených vojáků o muže původem z Jihu. Důvodem byl rozdíl v dialektech a přízvucích na Severu a Jihu. Severokorejský přízvuk by mohl vést k rychlému odhalení atentátníků, a tak byli pro misi vybíráni muži původem z jižní části poloostrova, kteří během války nebo po ní odešli do KLDR.

Vojáci jednotky 124 procházeli velmi náročným výcvikem. Výcvik probíhal v horách provincie Severní Hwanghe na severu KLDR v extrémních klimatických podmínkách, v zimních měsících klesala teplota běžně k teplotám pod 30 stupňů pod nulou. Bez ohledu na počasí procházeli muži nekonečnými pochody se zátěží, cvičili se v technikách maskování, přežití v divočině, infiltrace a exfiltrace, vzdušných a námořních výsadcích. Pro samotný boj cvičili samozřejmě střelbu z různých zbraní, použití výbušnin a zvláštní zřetel byl kladen na boj zblízka, především boj nožem.

Poslední dva týdny před samotnou akcí pak cvičili samotný zásah v prezidentském paláci. Pro tento účel měli k dispozici přesnou kopii Modrého domu s vyznačením míst, kde se s největší pravděpodobností bude prezident Pak Čong-hui a jeho nejbližší spolupracovníci nacházet. Ze zadání mise jim muselo být jasné, že proniknout do centra Soulu a provést úspěšně atentát představovalo extrémně náročný úkol a jejich šance na návrat a přežití celé operace byly přinejmenším mizivé. Jak však později popisoval jediný přeživší během výslechů, vojáci pokračovali ve výcviku bez ohledu na jeho náročnost a vyhlídky na přežití. Mnozí skončili s omrzlinami nohou nebo amputacemi prstů. Ani to je však nemohlo zastavit a cítili se se špičkově připraveni, neměli strach z ničeho a cítili se neporazitelní.

Pro provedení samotné operace byli členové komanda vybaveni sovětskými samopaly PPS z období druhé světové války, pistolemi, ručními granáty a množstvím výbušnin. Všichni také obdrželi jihokorejské vojenské uniformy s distinkcemi odpovídajícími 26. pěchotní divizi, která byla dislokována v oblasti mezi Soulem a demilitarizovanou zónou. V polovině ledna 1968 byl jejich výcvik a přípravy u konce a mise tak mohla začít.

16. ledna se jednotka začala přesouvat na jih k demilitarizované zóně. V noci 17. ledna prostříhali průchod v oplocení na jihokorejské straně demilitarizované zóny v oblasti, kterou strážili americká divize a začali se pěšky přesouvat směrem k Soulu. Typickým způsobem pro infiltrační operace se přesouvali pouze v noci a přes den odpočívali v zamaskovaném táboře. Kvůli utajení byl samozřejmosti průchod pouze přes řídce osídlené oblasti v horách. 19. překročili řeku Imdžin a přes den opět rozbili tábor v pohoří Simbong.

Toho dne však došlo jednotce štěstí. Na jejich tábor náhodou narazila čtveřice bratrů, kteří se vydali do lesů pro dřevo. Těm muselo být okamžitě jasné, před kým stojí, Severokorejci měli na sobě totiž stále své standardní uniformy. Vojáci bratry rychle zajali, ale stáli před rozhodnutím, jak s nimi naložit. Zvažovali jejich zabití, svázat je a nechat na místě, aby je někdo našel později, ale nakonec se po vypjaté debatě rozhodli je propustit. Předtím jim však ještě na místě udělali přednášku o výhodách komunismu a bratrům přísně zakázali jít na policii a oznámit, na koho narazili.

Bohužel pro další průběh mise to bylo přesně to, co bratři okamžitě udělali. Jakmile se dostali zpět, ohlásili vše na místní policii a ta vzburcovala služebny v širokém okolí stejně jako vojenské útvary v okolí. Vzhledem k předchozím infiltracím zahájily jihokorejské síly obrovskou pátrací akci a začaly pročesávat široké okolí místa, kde bylo komando spatřeno.

Severokorejci však již tou dobou byli dlouho pryč – tempem okolo 10 kilometrů za hodinu se přesunuli na okraj hlavního města. Tam se převlékli do jihokorejských uniforem a rozdělili se na dvojice či trojice, aby snadněji pronikli pátracím sítem. I ve městě byla zvýšená pohotovost a vojáci a policisté v ulicích vztyčili kontrolní stanoviště, na kterých kontrolovali doklady a podezřelé osoby.

Speciálové se sešli 22. ledna okolo 10. hodiny večer přibližně kilometr od Modrého domu a zbytek cesty se rozhodli postupovat v jednom celku – chtěli vzbudit zdání, že jsou jedna z jihokorejských jednotek nasazených při bezpečnostních opatřeních. Téměř celou cestu urazili bez potíží a zastavila je až hlídka necelých sto metrů od brány prezidentského paláce.

Zde je zastavil místní policejní velitel a začal se jich vyptávat. Podle některých zdrojů mu přišly podezřelé jejich odpovědi, podle jiných vzbudily podezření jejich gumové boty, které neodpovídaly standardní výbavě jihokorejských vojáků. Buď, jak buď, ve chvíli, kdy se pokusil tasit pistoli, zahájilo komando palbu a pokusilo se o útok na Modrý dům. Severokorejci začali pálit divoce kolem sebe, házet granáty na vojáky a policisty a snažili se probojovat do Modrého domu.

Jejich plán se však velmi rychle rozpadl. Některým vojákům se údajně podařilo prorazit bránu paláce, ale tam je čekalo překvapení, se kterým ve svých plánech nepočítali. Pak Čong-hui, který se sám dostal k moci pomocí převratu byl paranoidní a obával se stejného osudu. Proto měl mít v areálu paláce na svou ochranu dokonce tank a další obrněná vozidla, proti kterým neměli útočníci šanci.

V nastalém chaosu se pokusili rozptýlit a dostat se zpět k severokorejským hranicím. V jejich patách však byly všechny dostupné jihokorejské jednotky, policie a také američtí vojáci. V následujících několika dnech byla většina vojáků dopadena a zabita. Jednoho z útočníků se podařilo zajmout, ale okamžitě spáchal sebevraždu. Nakonec přežili pouze dva ze Sevekorejců.

Prvním byl Kim Šin-džo. Ten se pokusil ukrýt v domě civilistů poblíž Soulu, ale byl rychle odhalen a dopaden. Rozhodl se nespáchat sebevraždu a mohl tak poskytnout svědectví o celé operaci. Následující přibližně rok setrval v rukou jihokorejské tajné služby, která ho opakovaně vyslýchala a zjišťovala podrobnosti o celé operaci a další pro ni zajímavé vojenské informace. Po svém propuštění se stal jihokorejským občanem a v pozdějších letech působil jako pastor místní presbyteriánské církve. Podle výpovědi dalších uprchlíků z KLDR, když se se donesla informace o jeho „zradě,“ byli za trest popraveni jeho rodiče a zbytek jeho rodiny skončil v koncentračním táboře. Kim zemřel v dubnu 2025 a na jeho počest je pojmenována turistická trasa, která pokrývá část cesty, kterou komando vyrazilo při své operaci.

Druhým přeživším byl Pak Jae-gyong. Po selhání operace se odloučil od ostatních společníků a na vlastní pěst vyrazil k demilitarizované zóně. Podrobnosti jeho útěku nejsou dobře známy, ale podle některých zpráv byl během útěku postřelen do břicha a vážně zraněn. I přesto dokázal uniknout nepřátelským silám a překročit hranici zpět do KLDR. Tam pokračoval ve vojenské kariéře, postupně byl povyšován až do generálských hodností, stal se členem politbyra Korejské strany práce a náměstkem ministra obrany. Historickou ironií bylo, že v 90. letech v období zlepšování vztahů mezi oběma státy byl Pak jedním z členů delegace, která se setkala s tehdejším jihokorejským prezidentem.

Kromě 29 severokorejských životů si akce vyžádala také životy 26 jihokorejských vojáků a 4 Američanů. Zemřelo také 24 civilistů a dalších téměř 70 lidí bylo při operaci zraněno. Následkem operace bylo opětovné zvýšení napětí mezi oběma státy. Událost však určitým způsobem zapadla i díky krizi okolo americké lodě USS Pueblo, kterou KLDR zadržela 23. ledna. Týden na to odvedla americkou pozornost další krize – vietnamská ofenzíva Tet. Američané měli plné ruce práce a nedokázali tak efektivně reagovat na tento pokus o atentát. Podle některých teorií dokonce KLDR plánovala tuto operaci s ohledem na dění ve Vietnamu. V roce 1972 se Kim Ir-sen za tuto operaci oficiálně omluvil a uvedl, že celá akce byla zorganizována levicovými extrémisty uvnitř KLDR.

Zdroje:

https://www.military.com/daily-news/investigations-and-features/2025/12/15/how-north-korean-assassination-attempt-south-koreas-president-1968-led-deaths-of-four-american.html

https://www.yeoncheon.go.kr/eng/contents.do?key=4524

https://www.nknews.org/2021/01/the-big-hunt-when-north-korean-agents-almost-killed-south-koreas-president/

https://www.historynet.com/north-korea-blue-house-raid/

https://www.nbcnews.com/news/north-korea/north-korean-ex-assassin-recalls-1968-year-mattered-most-n840511

https://web.archive.org/web/20110107074129/http://www.tacticalmilsim.com/1-military/wheels-up/the-blue-house-raid-part-ii-%E2%80%9Cspecially-selected-and-handpicked%E2%80%9D/

https://web.archive.org/web/20130729135438/http://www.tacticalmilsim.com/1-military/wheels-up/the-blue-house/